Slávce

Fyziognomicky totožná bytost,

však předtím neznala jsi lítost

a bylas větru oddána,

panna mé duši prodána.

Smích se kutálel po Tvých ňadrech

s temnými dvorci před bojem

a hroty uvízly mi vždy v rukou,

když orosilo se touhou Tvoje tělo

a předalo mi život.

Bylas jak tajfun, plná vlhké touhy,

často už nešlo pokračovat dál,

už nešlo vstávat, byly to hodiny zhouby 

a já to přesto často dal

a upocen se přece smál,

jak ze železa ukován.

Teď už jen vyšumělý sonet,

se potuluje po kraji

a zhrzené srdce cvičí

si umíráček potají.

Kde je ta touha, ten bič boží vlhkosti,

kde rána plná radosti

a noci plné vilnosti,

už jenom  večery u kostí,

které ze zmaru olíznouti můžeme

a hnilobou usneme.

A tak se Tě Bože ptám,

je to už konec ?

Prostě nepodařilo se nám,

se Ti zalíbit ?

Odpověď nečekám a kopu si svůj hrob,

se vším srozuměn

a vzlykám o závod,

neb trpím tady Bože

a chci to ukončit

a o jejích dlouhým, hebkých vlasech snít.

Ty jsem vždy miloval a držel je v rukou svých

a zjistil, že vždy bezbranných......