Modrovous

Konečně dorazil domů, čelo zbrocené potem a pořezané vráskami vzteku, zase se v práci pohádal se šéfem. Prý věnuje firmě málo času. Taková blbost. Za poslední měsíc neměl ani jeden volný víkend. Ale co, už je doma, v teplíčku svých čtyř stěn a všichni mu můžou vlézt na záda, aspoň do zítřka, než zase půjde do procesu.

Zabouchl dveře a automaticky po třech krocích položil klíče na lednici, přičemž se zouval a zároveň si sundával těžký kabát. Ale v tom třetím kroku se zastavil, prudce, jako kdyby narazil do neviditelné zdi, chvilku nehybně visel uprostřed nedokončeného nakročení a pak pomalu, opatrně a především nejistě couval o ony tři kroky zpět, právě tak, aby viděl na dveře pokoje. Ráno je určitě zavřel, dělal to tak už léta, nesnášel cigaretový kouř a pachy smažení z kuchyně, když se ráno probouzel, tak proč byly teď pootevřené…

Odkopl boty, pověsil kabát, u čehož bedlivě sledoval tu škvíru do pokoje, a obezřetně překročil práh svého království. Pohladil očima stěny, měl to tady rád, a už těkal rozšířenými zornicemi po místnosti – snažil se najít něco, co by vysvětlovalo ty otevřené dveře. Nepřipouštěl si možnost, že by je ráno nezavřel, neměl k tomu nejmenší důvod, navíc to ještě nikdy za tu dlouhou dobu neudělal, tak proč zrovna dnes. Napadlo ho, že možná obyčejný průvan bude zdrojem jeho překvapení a rozhodl se domněnku sám sobě potvrdit. Zavřel a potom vzal za kliku a aniž ji stiskl, snažil se táhnout k sobě v naději, že jazýček zámku už je opotřebený, lehce povolí a záhada bude racionálně vyřešena. Ale nepovolil, skoro naopak, držel jako klíště v podpaží, a v ten moment by se v něm krve nedořezal. Byla to jediná logická hypotéza, kterou měl a ta zcela evidentně selhala. Zarazil v sobě nastupující nával zmatku, sedl si do křesla a zapálil si cigaretu. Potřeboval se uklidnit, tak našmátral ovladač od věže, pustil si něco málo oblíbené hudby, hodil nohy na stůl a s hlavou zvrácenou ke stropu začal uvažovat, jak se to jen mohlo stát. Z přemílání všech nesmyslných teorií ho vytrhlo zvláštní zamrazení na pravém rameni. Pohlédl tím směrem, ale krom okna a paneláku za jeho sklem neviděl nic neobvyklého, jen to, že zase pršelo a déšť kreslil na okno neposedná klubka hadů.

Znechuceně obrátil oči k hodinkám a pohled na rafičky ho docela potěšil, bylo teprve půl páté, když tu ho zase něco ledově bodlo, tentokrát na temeni hlavy. Trochu nejistě vypnul hudbu a uhasil zbytek cigarety, přestala mu chutnat, navíc jí už stejně moc nezbývalo a zaposlouchal se do ticha. Najednou mu svitlo, až se mu udělalo nevolno. Znal ten pocit chladných doteků, jen nevěděl, kde se vzaly právě teď a proč zrovna doma, kde byl sám. Tenhle nepříjemný pocit měl vždycky, když se na něj někdo díval a on o tom nevěděl. Ale jaksi mu unikalo, kdo (a hlavně jak) se na něj může dívat skrz panelové stěny vlastního bytu.

Snad aby si provětral hlavu, vylezl na balkón slizký deštěm a nastavil kapkám neoholenou tvář. A jak tam tak stál a rozmlouval tiše s padající vodou, dveře do pokoje se s nelidským rachotem otevřely a do potemnělé místnosti vplula podivně namodralá koule studeného světla. Skrz nedovřené balkónové dveře oněměle pozoroval tu neznámou krásu, když vtom sebou hadi na skle přestali mrskat a zmrzli. Pak na něj místo měkkých kapek začaly dopadat lesklé kuličky ledu, měl pocit, že na něj musí koukat snad celý svět, a když ho ledoví hadi na jeho tváři začali dusit, věděl, že je konec a již jako japonská ledová socha roztříštil se pádem na kluzkém balkóně. Nikdo už se nedozvěděl, proč a kým byl navštíven, jen na zemi v pokoji, hned vedle doutnajícího popelníku, ležela nová leskle modrá vizitka ředitele firmy, pro kterou pracoval…