Sýkorka nad horami

P r o l o g

„Nervózní?“

Ahlberg mluvil tlumeně. Z dálky se ozývalo syčení hydrauliky akcelerační komory. Permanentní sonické pozadí, na které si již dávno zvykli. Jinak vládlo v této části komplexu naprosté ticho. Oba muži se sklonili nad kryonickou mřížkou, z níž plasticky vyvstával oživlý obraz.

„Tady to máme… tady to opravdu máme,“ Ahlbergův hlas zněl ještě tišeji. „Kdo nevěří, ať sem běží.“

Speckman se roztřásl.

„Kristeježíši“, řekl.

I

Ve středu 14. září 2066 v čase 13 hodin, 44 minut a 16 sekund východní zemské polokoule, zachytil geostacionární satelit SikkimPlus v sektoru eHPT-661 pozoruhodnou terénní anomálii. Severní část Pokharského údolí nepálského masívu Himálaje se topila v brutálních paprscích Slunce jako zvadlý leknín v horském jezírku.

Družice, vynesená před třemi lety na oběžnou dráhu Země bez jakékoli mediální pompy, dokázala extrapolovat polydigitální data s časoprostorovým rozlišením od 5 do 13 metrů. Výsledky jejího průzkumu braly dech. Vybavení, akcentující hypermoderní výboje na poli nanotechnologie a optiky, šlapalo jako hodinky a geologové z vývojového institutu Himalayan Plate Tectonics v Oklahomě měli práci ještě na tisíc let.

Jedním z úkolů ostřížího vizuálního nanorganismu SikkimPlus bylo pořizovat externí snímky ve čtyřrozměrné 4+PD kvalitě. Od prastarých imagerů se tato lišila nejen větším komfortem a přesností zobrazení, ale hlavně jedním prazvláštním aspektem. Ahlberg samozřejmě věděl, že se celá věc nedá tutlat donekonečna, ale nyní byl rád za každou hodinu nerušeného výzkumu.

II

Byl to právě nanotechnolog Paul Ahlberg, který spolu s kolegou Johnem Speckmanem za pomocí kryoplazmatického uniskopu před 8 lety konečně nade vši pochybnost identifikoval a „zkrotil“ dosud nejmenší elementární částice hmoty, takzvané bergy. Už v roce 2031, kdy byl objeven doposud hypotetický Higgsův boson, bylo jasné, že nanosvět je nekonečný. Ovšem berg osciloval mnohonásobnou rychlostí světla a dvojice jej objevila uvnitř samotného bosonu tak hluboko, že se v očích největších světových kapacit v kvarkové teorii objevil výraz čiré hrůzy.

„Je mi poněkud trapně, že vám dávám tohle přirovnání, (Speckman si pamatoval tuto pasáž Ahlbergovy řeči slovo od slova), ale v tomto případě nelze jinak. Představte si, prosím, pavučinu v jednom z koutů hlavní lodi nějaké katedrály, dejme tomu v Rouenu. Uprostřed trůní pavouk – a to je náš berg. Mateřský boson je ve vztahu k němu - „

„- celý vnitřní prostor katedrály?“, skočil mu do řeči sám velký Teemu Persinen.

„Nikoli, pane doktore. Celá Francie!“

Ahlberg nebyl exhibicionista, ale situace si kapku divadelní dramatizace žádala.

„Berg se může nacházet v jediném okamžiku ve všech prostorách mateřského bosonu a z dosavadních výpočtů je navíc jasné, že je tam dokonce ve znatelném předstihu. Což překonává jakékoli možnosti standardní fyziky a dalece překračuje pojmové vnímání kvantové teorie. A to, vážení kolegové, ještě není všechno…“

Páté skupenství hmoty. Měli tisíce dotazů. A to Ahlberg ještě ani zdaleka nedomluvil. To nejšílenější jim ještě neřekl.

III

Nyní, o osm let později, pracovala biometrie SikkimPlus jako na drátkách. Satelit nafotil miliardy snímků zvoleného sektoru při frekvenci 10 000 kusů za sekundu a analytik dostal „na stůl“ jediný, živý snímek, na němž byly detailně zaznamenány veškeré geologické, botanické a klimatické změny za uvedené období. Poté stačilo vzorek promítnout na jakkoli dlouhé geologické období v minulosti a před očima vám ožily dějiny nejúchvatnějšího horstva na planetě Zemi. Navíc v ohromující plastické projekci, kdy každá vteřina reálného času elasticky napínala dosavadní děje o tisíce a miliony let do minulosti. Bylo jen otázkou času, kdy programová mise Himalayan Plate Tectonics konečně na vlastní oči zahlédne kontinentální kataklyzma mezi tak zvanou Indickou a Euroasijskou pevninskou deskou.

Bylo to jako se dívat na diluviální počítačovou simulaci, která byla zastaralá už před padesáti lety. Až na to, že se jednalo o reálný záznam časoprostorové minulosti. Veškeré geologické procesy planety zanechávají na jejím skeletu nesmazatelný otisk a složitá optika družice s Ahlbergovými nanoudělátky je dokázala regresivně vyvolat.

IV

SikkimPlus se jako zkušební a poněkud přerostlý lakmusový papírek vznášel 36 252 metrů nad himálajským masívem. Nemohl sice zobrazit lidský či zvířecí organismus, ale výsledky jejich dosavadní činnosti a vliv na anorganickou tvář Země ano.

Série živých snímků, pořízená 14. září 2066 v sektoru buddhistického kláštera  Gandán, o jehož výstavbě existovaly přesné písemné záznamy, byla spuštěna ze záznamu progresivně v desetiletém časovém údobí, počínaje rokem 1405. Snímky nejdříve ukazují ohromné, leč prázdné panorama přírodního amfiteátru nad údolím řeky Kyi Čchu, avšak o dva roky později již evidentní známky lidské činnosti. Nejdříve mizí část lesního porostu a poté se již začínají objevovat první úzké chodníčky a přístupové pěšiny, kterými neviditelná ruka propojuje terasovitou strukturu. Vítr přímo ze vzduchu tesá a staví kamenné schody k hlavnímu portálu klášterního komplexu. Snímek z dokončené obvodové zdi centrální viháry nesl označení 08/19/1409, 14:56:55. Což na den přesně odpovídalo vlastnoručním záznamům guru Congkhapy, transformovaným na gregoriánský kalendář.

Sýkorka, jak byla levitující bohyně zázračné optiky familierně nazývána, přidala jako bonus i přesný čas.

To ale bylo před rokem, v září 2066. Jen pár vyvolených vědělo, že Sýkorka již nehledí na Himálaj, ale od října 2067 do zcela jiného, pečlivě určeného prostoru.

V

. „Paule, oba víme, že Einstein ve svém teoretickém třeštění nasekal spoustu chyb, ale stejně tak  postuloval i některé ověřené konstanty. A vy mi teď tvrdíte, že se berg pohybuje více než tisícinásobnou rychlostí světla. Proboha, Paule, nic ve vesmíru se nemůže pohybovat rychleji než světlo, natož v takových obludných násobcích!“

Persinen byl tehdy naprostý král Říše Nevěřících Tomášů.

„Tohle je nanokosmos, pane doktore, navíc hyperzmrazený a inaktivní záblesky odpovídají - „

„- já vím CO je inaktivní záblesk, Paule, krucinál. Jde o to, že ve vesmíru není možné inaktivní konstantu měnit, jak se nám zlíbí.“

„Tohle ale není náš vesmír, pane doktore“, řekl Ahlberg.

VI

Ahlberg řekl Persinenovi všechno. Že vlny bergů existují přesně 0, 0000346 nanosekund. Že v tomto časovém úseku vyvinou 877x větší rychlost, než je fotonový tok ve vakuu. Že předávají svým potomkům informace organickým dělením, které nazval hyperperlení. Že mají ultrazápornou hmotnost a byť existují mimo prostor a čas, nějakým zázrakem neopouštějí mateřský boson. Že se mu je v magnetickém zrcadle podařilo zmrazit až ve chvíli, kdy s pomocí kryoplazmatu prolomil hranici absolutní nuly, při které se sice zastaví veškerý tepelný pohyb částic, ale bergy tuto skutečnost evidentně odzívaly.

E p i l o g

Kryonická mřížka žije. Dva muži fascinovaně hledí na superplastický obraz, který vytéká z biochemických zdrojů jako med. Dobře. Záznam proměny H₂0 ve víno na jedné kananejské svatební veselici se prozatím odkládá. Stejně tak re-play pochmurně perverzní exekuce na jednom z jeruzalémských vršků. Zaměřit časoprostorové souřadnice těchto událostí je práce na roky a stejně nebude správný vektor stoprocentně zaručen.

Ahlberg proto ví že, že…

… mají vždy pouze jediný pokus. Bergy si předávají informace neustále, jen v rámci jedné jediné vývojové linie se za pouhou jednu lidskou vteřinu „narodí“stovky bilionů těchto částic. Ale dají se extrapolovat jen jednou. Mají celý zbytek života na to, aby zakopaného psa našli…

Speckman transponoval obraz z mřížky na holografický imager. Zrychlil přehrávání. Med tryská jako vodopád.

Polydisplej ukazuje 11. srpna 2030, 10:33:09. Z výšky dvaatřiceti kilometrů připomínají peruánské Andy ostny ježury. Vzdušná anomálie byla tehdy před téměř 40 lety pozorována necelých pět sekund.

Pokud to bylo výš, než 32 kilometrů nad zemským povrchem, mají smůlu…

… 10:35:08…

…  Ahlberg cítil, jak Johnovi bije srdce…

„Kdo nevěří, ať sem běží.“

„Kristeježíši,“ řekl Speckman.

Ani ty nejskvělejší goniometrické výpočty nebyly schopny naprosto přesně určit prostorový tangens diagonály  SikkimPlus – objekt – pozemský pozorovatel, proto z útvaru spatřili přibližně jen 15% v pravé dolní výseči.

Nestvůrné tvary lodice opalizují a svíjí se pod optikou Sýkorky jako organické larvy. Pod zoomem vyvstává periferie nelidské konstrukce ve formě oživlých, blanitých membrán neznámých kovů neznámého skupenství. Zdánlivá nerovnost povrchu tvaruje a poté zase skrývá meta-optické znaky, které na první pohled připomínají hieroglyfy, runy a indexní symboly dohromady.

Obraz mizí, hologram opět zprostředkovával transpanoramatický obraz netečného andského masívu.

Speckman je bílý jako křída.

Syntetický vítr za umělým francouzským oknem, které zde hluboko pod zemí vytváří iluzi podzimního podvečera, neslyšně vhání kyslík stropními průduchy laboratoře.

Paulovi bleskne hlavou, že by to chtělo za okno promínout nějaké keře. A oživit je sýkorami.

Nebyl venku už celé věky.

...