Věčný poutník - část 1.

Svět kolem mě vypadal stejně odporně, jako jsem se cítil já uvnitř. Už dobrou hodinu jsem coural betonovým podchodem tam a zpátky, překračoval opilce, kteří už se déle neudrželi na nohou, smažky, kterým jsem zrovna pomohl do nebeských výšin a kaluže tělních tekutin. V kapse mě tlačila rulička bankovek a na prsou chladily ampule s Boosterem, levnou drogou, která v dnešní době zaplavila ulice.

Čas se vlekl pomaleji, než bylo obvyklé. Zalovil jsem v kapse zaprášeného saka a vytáhl pomačkanou krabičku s pár posledními cigaretami. Oheň nebyl k nalezení. Přešel jsem ke druhé zdi a zabušil na rezavé dveře techno klubu Mirrage. Otevřela se skulinka a vyhazovač si mě rychle změřil. Zase na chvíli zmizel, pak se otevřely dveře celé a z šera klubu vyletěla pěst, která mě na místě posadila.

„Chtěl jsem jenom zapálit,“ zaskuhral jsem a kontroloval si, jestli mám ještě lícní kost v jednom kuse. Ani jsem se nemusel dívat, kdo mě praštil. Parry byl na drogy háklivý, často se mě odtud snažil vyštípat, ale já se vždy vracím. Děcka prostě stojí o návštěvu ráje…

„A co nakopat prdel, to bys nechtěl?!“ ječel na mě už zas bouchač.

„Možná bych tě měl rovnou umlátit, co? Ty šmejde jeden! Jak má bejt tenhle svět lepší, když parchanti, jako ty, sosaj prachy z mladistvejch a krměj je tim chemickym svinstvem?!“

Chytil mě za límec a zvedl mě dobrých deset čísel nad zem. Viděl jsem mu teď přímo do očí, byl tam vztek, hořkost a spousta nevybité agrese. Dneska má asi větší splín než obvykle.

„Ale no tak, Parry, snad se nebudeme uchylovat k násilí. Polož mě v klidu na zem, dám ti vzorek zdarma. Uvidíš, že se ti uleví.“

Rozšířily se mu zornice i nozdry, a než jsem stihl cokoli dalšího říci, praštil se mnou o pomočenou zeď. Stále jsem vysel nad zemí, zavěšen hlavou za jeho předloktí. Oběšenec jak má být.

„Tak vzorek zdarma, jo? Uleví, jo? Tak to si dej jednu na mě!“ zaryčel mi do obličeje a z mého saka vytáhl jednorázovou stříkačku s mazlavou stříbrnou tekutinou. Začal jsem mít strach. Dokud jsem viděl zničené obličeje svých stálých i nárazových zákazníků, bylo mi to jedno, koneckonců v tomhle světě se žije bez dávky v žíle žít spokojeně, ale nikdy bych si nevzal sám. Parry byl ale rozžhaven do běla, na spánku mu pulzovala žíla, a když viděl můj vyděšený výraz, dobře se bavil. Pomalu mi přibližoval jehlu k oku, hned ji zase oddálil, a takhle dokola pořád a pořád.

„Parry, no tak, nedělej nic ukvapenýho, brácho, klídek JAAAAU!“ zaječel jsem, když mi jehla zajela skrz triko pod kůži někde pod pravými žebry. Stisk kolem krku povolil, a já jsem se svezl na zem, do kaluže rozlitého chlastu a moči. Stříkačka se mi pořád houpala v břiše, ale prázdná. Nemotorně jsem ji ze sebe vytáhl a zahodil pryč. Parry nade mnou stál se složenýma rukama a kysele se smál.

„Užij si jízdu, ksichte,“ sykl jedovatě a zmizel za dveřmi klubu. Já jsem se rychle vyškrábal na nohy a chtěl jsem utéct pryč, od toho všeho tady. Ale droga už začínala účinkovat. Bylo pozdě, Zmocnila se mě panika. Kolem sebe jsem viděl prázdné tváře narkomanů a panika se prohlubovala. Musel jsem odtamtud pryč. Běžel jsem k východu, ale ten utíkal přede mnou, za každý krok směrem k němu udělal on tři kroky pryč. Pak jsem narazil na stěnu a padl na znak na zem. Blikající zářivka na zdi měnila barvy a rotovala. Omdlel jsem.