Věčný poutník - část 2.

Z deliria jsem se probudil až ráno. Ležel jsem tam v prachu a radši nechci vědět v čem všem ještě jako mrtvola. Začal jsem si nejasně uvědomovat okolí. Zatuchlý vzduch se líně převaloval tam a zpátky. Cítil jsem se pod psa. Nad sebou jsem rozeznával dvě legrační postavy v pestrých barvách, což jsem zprvu přisuzoval Boosteru. Pak jsem ale uslyšel známou melodii, falešně pískanou na rozřízlé rty.

Vmžiku jsem měl hlavu zase čistou. Jestli mi předtím nešlo o život, tak teď už jde. Rád bych se zvedl, ale byl jsem tak promrzlý, že jsem se sotva převalil na bok. Pískání ustalo a ze smogového šera se vyloupla třetí postava, obličej zkřivený v kyselém šklebu, kterému nepřidala ani jizva táhnoucí se od kořene nosu po bradu.

„Yaeníku, Yaeníku, ty si prostě nedáš pokoj, co?“ promluvil zjizvený Sonny Samba, vůdce zdejšího gangu, Trio Latino. Jackie Jive a Ricky Rumba mě chytli a zvedli. Stres nabudil moje tělo dostatečně, abych hned zase nespadl.

„Člověk by řek, že zmoudříš, ale to ty asi ne, co?“ zašklebil se na mě.

„Asi tak, jako ty nezkrásníš,“ odsekl jsem mu, což se vzápětí ukázalo, jako chyba. Než jsem si stačil čehokoli všimnout, zabořila se mi jeho pěst do žaludku. Padl jsem na kolena a přemýšlel, jestli náhodou ven nepoletí i žaludek sám. Když jsem se dodávil, zvedli mě zase na nohy. Za normálních okolností bych tyhle panáky v pestrých oblečcích zvládl, možná s obtížemi, ale zvládl, ale v tomhle stavu jsem byl rád, že žiju.

„Zase kšeftuješ v našem rajónu? Neříká ti něco čestná konkurence?“ pokračoval Sonny. Chtěl jsem mu připomenout, že to jejich občasné prodávání trávy nebo levných náhražek heroinu se nedá považovat za konkurenci, ale bylo mi jasné, že další ránu už moje vnitřnosti neustojí a rozsypou se na střepy. Snažil jsem se rychle vymyslet kudy z toho vybruslit.

„Co po mně vlastně chceš, Sonny? Dneska nemám zrovna dobrý ráno.“ Sonny se zatvářil naoko chápavě, ale pak se mi začal bez okolků vysmívat.

„To tě srovnal Parry? Tomu klukovi musim zaplatit panáka. Nebo třeba celou flašku. A celej kamion když tě příště dorazí.“ Chytil mě za vlasy a přitáhl si můj obličej tak blízko, že jsem cítil jeho hnijící útroby. Málem se mi žaludek zase obrátil naruby.

„Teď mě dobře poslouchej, ještě jednou tě tu uvidim, nebo třeba jenom uslyšim, že jsi byl někde poblíž, tak tě rozcupuju na malý konfety a zatančim si na tvým rozkopaným mozku. Rozuměl si mi?“ Když pochopil, že srozumitelné odpovědi se ode mě nedočká, odfrkl si.

„Nechte toho debila, ať se odtud třeba odplazí. Ale prošacujte ho, i těch pár drobných se může hodit,“ rozkázal kumpánům a ti nezaháleli. Snažil jsem se bránit alespoň ampule, ale pár ran do obličeje mě donutilo toho nechat. Ti pitomci je rozmlátili o zem! Stříbrná tekutina se rozlila po zemi a utvořila rtuťovité kapky na mastném betonu. Nakonec našli i peníze a cigarety. Těch mi v tuhle chvíli bylo asi nejvíc líto.

Za hlasitého chechtání a falešného prozpěvování pak vypadli. Mě tam nechali sedět na zemi, zbitého, špinavého a bez koruny. Odplivl jsem si trochu krve, s podporou zdi se zvedl a vyrazil směrem na ubytovnu. Další den na prd právě začal.