Jeden večer

Když se setmí a vzduch v místnosti už všechno rozdal, otevírám okno dokořán.

Kromě vzduchu sem ale proudí nepřeberné množství jedinců z Hmyzince. Krom obrovských můr v čarokrásných krojích přilétají na vlnách tónů nočních parníků taky téměř průsvitné mušky. I ony milují světlo, i ony se nejraději líně povalují na bílém prostěradle. Marné snahy vyprovodit je oknem. Jako slušné můry selhaly. Zabíjet jsem je nechtěla, do rána se jich po zemi válela spousta. Padaly ze stropu bez ladu a skladu jako třešně, které právě zrají a tolik sluší úplně všem.

Tyto je už neochutnají. Mnohokrát jsem přes průsvitný pokryv jejich tělíčka pozorovala jejich jednoduchou nervovou soustavu. Jistě netuší, co je to bolest. Když se odvážily sedat si na mé holé tělo pod bílým pyžamkem.

Bylo mi líto zabít byť jedinou. Prvního letního dne dosáhla jejich nebojácnost nadbzukových rozměrů.

To neměly dělat. Bez milosti jsem zkrátila život všem, jež si bez respektu chtěly odpočinout na mé kůži.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem, už za úsvitu a zpěvu ptactva, pozorovala rodící se nový život. Po stěnách lezly úplně nové čisté křehoučké a nezkušené pionýrky. Zprvu mě přepadla zlost, tahle hmyzí invaze snad nikdy neskončí. Mají na to snad právo? Kolikáté patro je už víc jejich než mé?!

Pak jsem se ale jala ochutnat kus jejich života. Ve své hrůze jsem pozorovala sotva vylíhlé mušky jak na bílé stěně překračují vyhřezlá těla svých o den starších soukmenovkyň. Jejich pár provázků nervů sotva pochopí ten krutý mord. Že nechodí po chuchvalcích prachu ale mrtvých kamarádek. Že bílá stěna nepřitahovala jen je. Že mé učebnice nebyly původně s puntíky střívek.

A co víc, už vůbec netuší, že je čeká nachlup stejný osud.

Jsem ráda, že nežiji den a že nejsem tak

BLBÁ.