Báječná středoškolská léta: Pal

Znáte to, když je vám osmnáct a všechno stojí za hovno?  Štve vás škola, otravuje rodina, život vás nudí, nemáte holku a ještě se vám ke všemu zpomalil metabolismus, takže tloustnete? Ne? Tak si raději přečtěte něco jiného.

    Je leden. Vánoce mi nenadělily nic z toho, co jsem chtěl a Silvestr jsem strávil doma s rodiči, což byl též solidní vopruz. Dnešek ale bude jiný: moji dva kamarádi (Luboš a Petr) vlastní starší auta – letité škodovky. Rozhodli jsme se je dnes – o pátečním odpoledni - vytáhnout z garáží jejich otců a trochu si s nimi zařádit na polních cestách za vsí. Já – jelikož se bojím řídit – se těším hlavně na druhou část akce, kdy půjdeme do prostor, které si jinak najímá kapela Ecclesiastes, a tam popijeme pár piv a budeme ro(c)kovat nad našimi životy.

    Náš kvartet, doplněný kamarádem Honzou, musí nejdříve nakoupit zásoby pitiva. Jdeme do místní samoobsluhy, plníme košík pivem a vezeme ho k pokladně. Jsou před námi dvě dívky, celkem obstojné. Sborově se na ně usmíváme. Ta menší se odvrací. Ta větší to bere s nadhledem:

    ,,Nechte si zajít chuť, pánové  – moc dobře víme, o co vám jde.‘‘

    ,,O ten váš alkohol,‘‘ ubezpečuji ji.

    Kupují si víno v krabici, které se jmenuje Bílé víno. Můj instinkt mi napovídá, že nápoj ukrytý vně – nebude červený.

    Pokladní podporuje dívky: ,,Na obojí si můžete nechat zajít chuť.‘‘

    Dívky se na nás při placení dívají.

    ,,Ten vepředu by docela ušel,‘‘ říká vyšší a myslí tím mě.

    Ta menší bodá do mého sebevědomí: ,,Kdyby shodil pár kil…‘‘

    ,,A na kom bych je asi tak měl shodit, slečno?‘‘

    Maličká se zřejmě urazila. Snažím se zachránit situaci:

    ,,Pochopte, když začnete s někým chodit – většinou shodíte pár kil. Jenže se mnou nechce nikdo chodit, protože těch pár kilo navíc mám. To je hlava dvacet dva, neřešitelná rovnice.‘‘

    Dívky se na sebe dívají, usmívají se, a pak obě i s nákupem odcházejí z obchodu. My také platíme a opouštíme samoobsluhu.  Chtěl bych se pochlubit tím, že před vchodem na nás ty holky čekají i s tím vínem, které se jmenuje Bílé víno, ale venku po nich není ani stopy.

    ,,Kdepak, chlapci – ty měli na hlavách napsáno Stop,‘‘ konstatuje Honza.

    ,,Ta větší měla v rozkroku značku Vjezd povolen,‘‘ říká Luboš.

    Petr konkrétizuje: ,,Pouze pro zásobování.‘‘

    Já to vidím trochu jinak: ,,Já myslím, že je to tím, jakou značku máme na hlavách my.‘‘

    ,,Jakou, Luboši?‘‘ ptá se mě Luboš.

    ,,Mimo dopravní obsluhy.‘‘   

    Pivo je uložené ve zkušebně. Honza a Petr jsou připraveni k nelítostnému souboji: jsou srovnáni vedle sebe na startu, motory nahozeny, jen vyrazit! Já a Honza na sebe bereme prostou roli trenérů a majitelů závodnických stájí.

    Honza, skloněn do okénka, podporuje svého svěřence Petra:

    ,,Naše auto je z poctivých sedmdesátých let, takže mysli na progresivní rock – mysli na Clash, Pink floid a Yes.‘‘

    My (já a Luboš) máme auto vyrobené v osmdesátých letech, a tak z počátku tápu: ,,Mysli na… mysli na Falca, jo, mysli na Falca.‘‘

    ,,To je ten lítací pes z Nekonečnýho příběhu?‘‘ tápe můj závodník.

    ,,Ne, to je ten zpěvák, co se ufetoval v Dominikánský republice.‘‘

    A už vyrazili! Petr má nepatrně lepší start, ale Luboš ho na rovince v pohodě dohání, do úzké zatáčky si Petr drží těsný náskok, Luboš mu však v technicky náročném úseku ťuká o zadní nápravu, následuje dlouhá zatáčka doprava, kde na jejím konci Petr doplácí na namrzlou vozovku a lajdácké letní obutí (jeho trenér se chytá za hlavu) – zadek se mu smýká (tomuhle kousku se říká nekoordinovaný power slide), sjíždí z ideální stopy, Luboš jde pozdě na brzdy a … - ujímá se vedení, následuje cílová rovinka, kde si můj svěřenec jen zkušeně drží své vedení a vítězí o celé dvě délky.

    Po závodech ve zkušebně pijeme pivka a pouštíme si televizi, kterou tu nechala ta kapela. Vysílají nějaký dokument o afrických kmenech.

    ,,Myslíš, že to ještě s těma chlapama něco dělá, když vidí svoje ženský pořád takhle s odhalenýma prsama?‘‘ zajímalo by Petra.

    ,,Ne. To je kvůli turistům,‘‘ oznamuje Luboš.

    ,,Co?‘‘ nechápe Petr.

    ,,Jsou to kanibalové, tak ti ukazují svoje nahý ženský, aby na tobě pak bylo víc masa.‘‘

    Teď už to chápeme všichni.

    ,,Jak neseš ten rozchod s Markétou?‘‘ ptá se mě Honza.

    ,,Celkem v pohodě,‘‘ lžu, ,,to víš, byla to láska, velká láska, jenže ona v sobě měla tolik lásky, že se o ni chtěla podělit s vícero lidmi.‘‘

    ,,S kolika?‘‘

    ,,S jedním…‘‘

    ,,To jde.‘‘

    ,,…týmem…‘‘

    ,,Ou!‘‘

    ,,…hokejovým.‘‘

    Ještě chvíli takhle klábosíme, blbneme a pijeme, když tu Luboš náhle prohlásí:

    ,,Jedeme za kundama! Řídím!‘‘

    ,,Co? Řeklo se, že pak půjdeme pěšky, domů,‘‘ mluví Honza za všechny.

    ,,Jsem v pohodě, jedeme mým autem.‘‘

    Ať se vám to zdá sebehloupější – nijak zvlášť neprotestujeme.

    Luboš usedá za volant, já na sedadlo spolujezdce, Honza s Petrem usedají dozadu. Luboš i já si bereme pásy.

    ,,Vážně seš v pohodě?‘‘ ptám se Luboše.

    ,,Jasný, kámo.‘‘

    Je už tma a na autě svítí jen jedno přední světlo, levé. Cesta je namrzlá, ale Luboš jede krokem. Zmrzlý sníh praská pod koly. To jediné přední světlo bliká, po chvilce zcela zhasíná.

    Luboš zůstává klidný: ,,V klidu – všude je bílo a svítí měsíc jak prase.‘‘

    Bum!

    ,,Co to bylo?!‘‘ vyhrkne Honza.

    Luboš nám oznamuje: ,,Tady to vezmeme přes pole.‘‘

    ,,Ser na to! Není vidět!‘‘ třísní si (pomyslně) Petr své gatě.

    ,,Já vidím.‘‘ podporuji našeho řidiče.

    Zmrzlá tráva se nám tře o podvozek. Cesta je nerovná a začíná sněžit. Přední světlo několikrát problikne, ale moc to nepomáhá. Tření ustává, kola už nepřejíždějí po žádných hrbolech ani nerovnostech. Je slyšet jen křupání sněhu. Auto náhle zastavuje.

    ,,Co?‘‘ ptám se Luboše.

    ,,Co to bylo?‘‘

    Křup! Všichni poznáváme praskání ledu. Odepínám si pás, otevírám dveře a vylézám z auta, co nejrychleji umím.   

    ,,Jak jsme se dostali na rybník?‘‘ zajímalo by mě.

    Ozývá se další rána-křupnutí a předek auta klesá pod led – rychle se odebíráme ke břehu. S vyvalenýma očima se na sebe díváme – Luboš chybí!

    ,,Luboší?!‘‘

    ,,Nejde mi rozepnout pás!‘‘ ozývá se z auta.

    Váhám, bojím se. Podpořil jsem ho – řekl jsem, že vidím a nebyla to pravda. Sněžení zesiluje a já se rozbíhám k autu. Petr s Honzou se mě pokoušejí zastavit. Kloužu ke dveřím řidiče, říkám ,,hej‘‘ a zkouším je otevřít. Nejde to – už klesly moc nízko a jsou blokovány ledem.

    Luboš volá: ,,Kámo, vypadni!‘‘

    ,,Jdi do prdele. Snaž se přelézt ke dveřím řidiče!‘‘

    Obíhám auto a zvuky, které mne doprovázejí, jsou hrozivé: praskání, škrábání, bouchání a ten nejhorší zvuk ze všech: zvuk vody. Otevírám dveře spolujezdce a nahmatávám ruku svého kamaráda.

    ,,Zachyt‘ jsem se kabátem.‘‘

    ,,Kurva!‘‘

    Lubošova ruka mi vykluzuje a společné debaty o hudbě mizí, auto klesá a běhání přes pole plné bodláků mizí, tříští se sklo u řidiče, Luboš klesá a nezávislá léta, hraná střízlivost před rodiči, sběr železa jako způsob záškoláctví, to všechno mizí. Nohu mám zapřenou o práh – sázím vše na jednu kartu – pevně svírám kamarádovu ruku, druhou ho chytám za rukáv kabátu – táhnu. Povedlo se, kabát, v interiéru zachycený o cosi se trhá, ale Luboš už má obě paže venku a tak mi může pomoct. Táhnu, podkluzují mi nohy, ale pořád táhnu… Luboš padá koleny na zem. Odstupuji od něj, rozkládám naši váhu a tahám ho za rukáv. Oba se blížíme ke břehu, dívám se na něj: vypadá stále vyděšeně, má na sobě cáry svého kabátu a pod ním svou klasickou džísku bez rukávů. Hlasité žblunknutí. Ohlížím se: Lubošův vůz z osmdesátých let zmizel pod hadinou.

 Konec.