Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 1 a 2

Slavíci co neumějí zpívat

Jakýkoliv předmět, který psal, kterým se dalo kreslit nebo alespoň rýt, mě magicky přitahoval už jako malou. Zatímco většina ostatních si na své útlé dětství nevzpomíná, já si do svých pěti let pamatuji snad každý den. Sotva mě nohy unesly, chodívala jsem ven za dům. Svět se při chůzi kolébal jako dno pramice, předměty kolem se zvědavě natahovaly a hladily, svět se usmíval, a já si byla jistá každého nového kroku.

Snad proto, že jsem neustále padala, mě každičký dopad na zem pobavil. Ještě teď, stejně jak tenkrát, cítím tah v koutku úst, kde se tváře při úsměvu propadají do dolíčků, vymodelovaných jakýmsi poťouchlým šprýmařem.

No a moc dobře si vzpomínám jak vysoký smrk, co rostl na kraji lesa hned za domem, sotva ze své výšiny spatřil drobné bosé děvčátko, to jako mě, zcela nahé, jen s bílým plátěným kloboučkem na hlavě, sklonil zvědavě svou korunu až k zemi, díval se mi přímo do tváře a pak se zasmál, až mi to sfouklo klobouk do trávy. - Klobouk, co si vždy přál být širák, využil volnosti a v rošťácky nepravidelných přemetech hopkal do dálek, až ke kůlně s dřívím. - A já měla radost, že mi strom čechrá vlásky, ale pouze chvíli, ani copánek mi nezapletl, náhle se prudce narovnal, zakymácel, tu z velikých přezrálých šišek začaly padat semínka s křidélky, točily se jak vrtule, jak družičky v tanci, já věděla, že mě strom takto vítá, kolébá se ze strany na stranu a prská gejzíry svých dětiček, svůj smysl bytí, a tišší jednokřídlí motýli mě obklopili, chytili, a nesli přes dvůr až k placatému kameni ve stráni.

Ten kámen si díky svému tvaru vysloužil jméno Placatka. Ocumlaným piškotem jsem začala na Placatku kreslit. Maluji vysokánský smrk, jednokřídlé motýly a sebe. Přiběhl Miška, bílý psík s  černými fleky a velice jej zajímalo, co kreslím, a začal nově objevený svět olizovat, jak se mu líbil, a všechny sladké čáry svým jazykem smazal.

Miška je pohřbený na zahradě pod stromem vlašského ořechu a ten ořech je už taky dávno pokácený. Z jeho dřeva truhláři udělali skříň na šaty, co stojí v předsíni; občas v ní sedím, za zavřenými dveřmi, poslouchám Miškův štěkot, zní šťastně, mám radost, že je mu kdesi dobře a říkám si, že možná stačí vlézt hloub mezi kabáty a zase se potkáme. Na Placatce, tom velkém pískovcovém kameni v barvě nedozrálého vylouplého kaštanu jsem křídami, anebo častěji kousky červené pálené cihly, nakreslila stovky pomíjivých kresbiček; a někdy, když si na obloze vyberu jasnou hvězdu a dlouze se s ní pohledem přátelím, objevují se mi všechny ty obrázky, hýbají se a poskakují, mávají, metají kozelce a všelijak se pitvoří a je s nimi i po letech zábava.

Ve čtyřech letech mi maminka začala na Placatku psát první písmenka. Nakreslila jsem maminku a ona pod obrázek napsala MÁMA, nakreslila jsem tatínka, napsala TÁTA, nakreslila jsem Mišku v šatičkách a křídly - protože měl mít svatbu s vílí princeznou, ale máma to popletla a napsala pod postavičku MARIE, čímž myslela mě a já se divila, že Mišku nepoznala a poprvé jsem se cítila být sama.

Dva dny před tím než maminka odešla, napsala na Placatku slova ukolébavky, kterou mě uspávala:

 V potůčku na vlnce rybka skáče,

ptáček v hnízdě jak v peřince tiše pláče,

neboj se tmy, šeptají vlnky, noc je čarovná,

ona ti ukáže cestu, do krásného sna.

Ptáček již nepláče, houpe se ve snách,

nad hlavou svítí kus koláče,

tak už i ty spi, vždyť kdo by měl strach,

ty mé malé ptáče.

Od pěti do dvanácti let se stal můj život zapomenutým snem, - přízrakem - , který se mi s prchavou lehkostí vyhýbal. Bylo to bytí z minuty na minutu, kdy vpředu je toliko nic, stejně jako za mnou. To nic je ovšem ve své podstatě krásné, protože opona jeviště se včerejší hrou nedovolí, abych se dnešního dne nepodivovala stejným předmětům a událostem jako včera. Chybělo mi omrzení. A nic mi nezakazovalo bavit se dokola stejnými všednostmi.

Jedna z mých oblíbených hraček byla mušle od moře. Světle hnědá s řadou ostrých výstupků. Znala jsem dokonale každý její detail, a přesto, když jsem si ji po letech chtěla nakreslit, její obraz mi z mysli náhle vyprchal, jako by se ulita schovala sama do sebe.

V té době jsem pro své potěšení nepsala ani nekreslila. Na základní škole můj styl učitelé přehlíželi jako něco mimo řadu. Až teď na střední jsem opět začala psát. Pravidel z dětství se ale držím doposud. Totiž, důležitější než sladká čára piškotu se svým poselstvím, je chuť s jakou se taková čára rodí. A taky není důležité, aby byla přesně pochopena. Každý si ji stejně přečte po svém. Mnohem důležitější je, aby čára převedla všechny snílky - podobně jak akrobatku po laně – lehkým krokem až nakonec.

*             *             *

„Tady to máš podepsat ty,“ Honza, mistr směny, mi po stole sunul výpověď.

„Už to, že jsi vydržela až do teď, svědčí o tvých kvalitách. Všichni brigádníci jsou dávno propuštění a zbývají jenom stálí zaměstnanci,“ mluvil strojeně, pak se odmlčel a přátelsky řekl: „Hele, jsi šikovná a pracovitá, nebýt krize tak tě vlastně nemáme ani proč propustit, ty si práci vždycky najdeš,“ modrýma očima se smutně usmíval. Byl čerstvě oholený a voněl kořenitou kolínskou, která se k jeho mladému věku vůbec nehodila. Jeho kancelář byla prosklená budka, strategicky postavená uprostřed dílen. Sedí v ní bez hnutí celé hodiny a přes stříbrná skla brýlí dozírá na pracoviště.

Pootevřenými dveřmi sem doléhá čilý ruch výroby. Hluk tvoří kulisu soukromí, kulisu lživou, tuto práci jde už po pár týdnech dělat poslepu. Je zřejmé, že nás celá dílna pozoruje. Cítím pohledy spolupracovníků. Pronikají skrze sklo vitríny a ovíjejí mě. Myslím, že by se tady nenašel jediný člověk, který by mi výpověď přál. Asi mne litují. Lítostí je prosyceno ovzduší dílny.

„Pracovitá a šikovná jsi,“ opakuje zamyšleně, je cítit, že se objeví nějaké ale. „Ale musíš s ostatními víc komunikovat, a to i při práci. Lidi si rádi pokecají. Komunikace je základem úplně všeho. Představ si, že by všichni na dílně den za dnem mlčeli. Ponořeni sami do sebe, stejně jako ty. Nikoho by nebavilo do takové práce chodit. Klesla by kvalita i produktivita. Já vím, nemělas a nemáš to úplně lehké, ale to nemá nikdo. Bílá je po třetí vdova a jaká je to teď veselá ženská, a jen díky tomu, že se z toho na dílně vykecala. Někdy to lezlo až na nervy, ale my jsme to vydrželi a teď už zase mluví jenom o tom, kde by někoho uhnala. Nebo František, utekla mu ženská, holku mu nechala na krku, on se svěřil, rozdělil se o bolest a přestal i pít. Tím, že si povíme co nás trápí, nebo třeba kde mají levnější brambory si navzájem pomáháme. Jsme jedna velká rodina, chápeš. Zkus to procvičovat, teď budeš mít spoustu volného času.“

                „Procvičovat?“ navážu na radu, chci mu vlastně jenom udělat radost, myslí to se mnou dobře a ihned mě napadá, že bych mohla říct, jak si straky na lípě, co je pod domem, staví hnízdo, a že srnka, co chodí až pod okna mého pokoje (házím ji jablka a starý chleba), že čeká mladé, má kulaté břicho a v očích šťastný lesk naplnění; slíbila, že už za měsíc přijde ukázat malé koloušky, a možná bych mu mohla i říct, že se mi ve škole líbí jeden kluk, úplně obyčejný kluk s velkým nosem a vráskami od smíchu kolem očí, a ten když mluví všichni ztichnou, má tak podmanivou melodii hlasu, že se dá do jeho slov lehnout jak do kopky sena, sledovat modř oblohy a pak hvězdy a na nic nemyslet a poslouchat jen ten hlas, co slova znamenají není nedůležité, důležitý je tón, on ten kluk stejně mluví samé hlouposti a kdyby se to dalo na papír nebo stejné mluvil někdo jiný, tak si lidi klepou na čelo, ale to je mi jedno, ráda bych tomu klukovi řekla, že má hlas, který umí hladit, ale problém je, že se kolem něj neustále točí hejna holek.

                „Jasně procvičovat, ale ne teď tady se mnou. Prostě venku, třeba v obchodě, pusť se do hovoru s prodavačkou, mluv cokoliv, co tě napadne. Já nevím, třeba, že má hezké nehty, jestli si je dělala sama. A měla bys mít kamarádku. Jakoukoliv. Ty se vypovídáš jí, ona zas tobě. No a pak by sis měla najít kluka. Pokud už nějakého nemáš!? Někomu přece ty básníčky píšeš?“ docela mile se usměje, sáhne pro sluneční brýle a jakoby nechtěně mi popostrčí papír s výpovědí.

Strhnu pozornost na jeho chvějící se ruku, zjevně rozpačitou. Je neúplná, s chybějícím malíčkem. Nechci se mu podívat do očí, ve slovech, kterými se mě snaží potěšit, je slaná příchuť slz. Vždycky jsem věděla, že je citlivý. Neměli mu svěřovat takový úkol jako je podepisování výpovědí. Trpí. Chtěla bych mu říct, ať se netrápí a už vůbec ne kvůli mně. O ten malíček prý přišel při štípání dříví. Alespoň jsem tu historku zaslechla v šatnách. V šatnách je často slyšet spousta novinek, zkrácených do krátké chvilky převlíkání.

                „V klidu si to přečti,“ otočí se na židli a s brýlemi na očích sleduje dílnu. Zdá se mi, že má zavřené oči, alespoň z profilu to tak vypadá. Možná takto odpočívá. Jsou lidé, kteří si během dne potřebují několikrát zadřímnout, na pět minut, nebo na hodinu. Třeba je to i jeho případ. Celá dílna si myslí, jak je mistr bedlivě pozoruje při práci a on při tom spí.

„Ten prst jste si usekl ve spánku, že?“ řeknu tiše.

                „Ve spánku ne…,“ usměje. „Vlastně je to tajemství. Ale protože se týká i tebe, tak ti ho prozradím,“ natahuje tajemně slova. „Když na podzim přišla první vlna propouštění, chtěli propustit i tebe. Hned, bez meškání. Věděl jsem, jak na tom doma jste, že tvůj otec má dluhy a Hanka, že mu na dluhy ručí. Šel jsem tedy za ředitelem a požádal jsem, ať u tebe s propuštěním udělá výjimku. Ty jsi u něj nikdy nebyla. Sedí ve velkém bílém křesle. Před sebou rozlehlý nerezový stůl. V povrchu se lesknou tisíce škrábanců. Jak sněhová planina zasažena halogenovou lampou. Chvíli na mě zíral a pak si nechal mou žádost zopakovat. Vůbec si nepamatuju, jaká slova pro to použil. Tak jsem zopakoval, aby tě nepropouštěl, že jsem s tebou spokojený. Vzal ze stolu takový malý skalpel na dopisy, ostří při tom výstražně zavadilo o podložku, a on chladně pronesl, že za to chce můj malíček. - Ne, neboj, vůbec to nebolelo. Přímo na tom nerezovém stole jej odřízl a hodil do prosklené láhve se zažloutlou tekutinou. Plave tam se spoustou dalších prstů. Zahlédl jsem to akvárium požadavků jenom na chvíli, hned ho znovu zakryl, ale přísahal bych, že jsem uvnitř zahlédl i celou ruku.“

Kecal, jasně že kecal, ale krásně. Hanka mi už kdysi říkala, že si strašně vymýšlí, a ona mu pokaždé visí na rtech a má odvahu se pustit jen, když s ní není. Slíbil Hance, že si ji vezme. Už dávno jí to slíbil. Sliby chyby. Minulý měsíc se oženil s dcerou hlavního mistra. A s tím prstem kecá taky, to je nadevše jasné. Sekal dřevo, při tom usnul a najednou je malíček pryč. Někam se odkutálel. A pak ho nemohli najít a přišít zpátky.

Hanka po svatbě plakala a říkala, že si tu holku vzal kvůli kariéře, a ne z lásky. „Doopravdy miluje mě,“ říkala.

Beru propisku, světle zelenou pogumovanou s anatomickými ploškami pro prsty. Honza popotahuje nosem. Hrot pera nabodl papír a ve chvíli kdy první kapka inkoustu vsákla do buničiny papíru, mě napadne, že mu dám dar. Tichou neviditelnou báseň. Před očima mi vyskakuje estráda slov, podepisuji se, pomalu a táhle, a v každičkém milimetru mého jména na papíře je jedno slovo, jeden verš:

Prst, malíček levé ruky,

ztracený při sekání dřeva,

zapustil kořeny

v truhlíku na okně,

Vyrašil výhonek,

… plastovou konývkou s odměrkou na boku

zalévám rostlinku

s žil vlastním mokem,

Kdo žije, hladoví,

po chutích života,

...tu

z kypřiny vykvetla,

od zápěstí ruka,

Dlaň a pět prstů

hladí mě po tváři,

stírá mi slzy

a z duše žal,

Ve světě ze zlata

komu se podaří

číst v dlani nezištné:

…proč kořeny vyrvat!

S tmou květ v pěst zavřel se,

… teskním,

proplétám prsty,

modlím se k Bohu,

Až v pozdní noci,

Bůh mému snažení praví,

že k úspěšné modlitbě chybí,

jeden prst malý,

„Včera jsem byl u Hanky. Bavili jsme se o tvém propuštění…,“ řekne zčistajasna, je to u posledního písmenka, řekne to přes nos a nato prudce kýchne, ve vlasech mi uvízne cosi kapiček, myslí probíhá, že jsem louka v ranní rose, ale pouze krátce, protože jeho náhlé oznámení, že byl u Hanky mě polekalo. Škubla jsem propiskou. V papíře za podpisem se objevila táhlá tečka, symbolická, podlouhlá tečka, jako prodlužování konce. „Promiň,“ omlouval se Honza nosem do papírového kapesníku.

 „To nic. Stejně jsem Hance chtěla dnes říct, že jsem přišla o práci,“ klamu bezbožně a bez přemýšlení, lež mě mrzí, ale to poslední co chci, je Honzovi ublížit výčitkou, že prozradil něco, co neměl. Dlaní přebíhám po hladké hraně umakartového stolu. Proč jí to jenom musel říct?! Ubreptaný brepta! Plánovala jsem si, že si své propuštění nechám pro sebe a prozradím to až za měsíc a půl.

Tolik času jenom pro mě! Až do chvíle než by táta zjistil, že jsem bez práce. Prozrazení by přišlo za šest týdnů, jakmile bych nepřinesla výplatu. Táta bude křičet, zlobit se a donekonečna vysvětlovat, že musím na domácnost přispívat, je krize a vše stojí příšerně peněz, jídlo i má škola. Ale slova by se mě už nedotýkala.

Honza muchlal v ruce kapesník, provinile se na mě usmíval, za to, že mě poprskal ve chvíli, kdy podepisuju neblahý papír. Jak směšné. Jediné provinění vůči mně bylo, že prozradil Hance mé propuštění. Až pojede táta v pátek z hor, zastaví se jako obvykle nejdřív u Hanky a v první novince, kterou se dozví, budu hlavní postavou já. Dnes je úterý. Zítra prvního dubna - apríla, takže mám tři dny, než dělníci nahoře v lesích vypnou motorové pily a táta se vrátí do údolí.

Rozhlédnu se. Za sklem bez jediné šmouhy vládne ruch jak v mraveništi, což je příhodné pojmenování, protože zaměstnanci na každé dílně mají jinou barvu trik. Míchají se tu červení mravenci s modrými a potom několika černými tričky, které nosí mistři. Všude je čisto. Podlahy neúnavně leští uklizečka tiše bublajícím mycím strojem. Projíždí dlouhou uličkou. Po stranách stojí v pravých úhlech srovnané stoly. U každého provádí dělník svůj úkon. Výsledkem jsou zábavní světla, která se používají na diskotékách a na pódiích při různých exhibicích. Ještě nedávno jsem se bavila průpovídkou. Vyrábím světla, ať na světě je víc světla.

Od chvíle co začala krize, se tady pracuje jaksi usilovněji. Je cítit, že všichni mají o práci strach. I já ji měla.  V lese je práce taky míň, stěžuje si otec. Brigádu ve fabrice mi našel on, hned jak mi bylo patnáct. Chodím každý den po vyučování na odpolední směnu a dá se říci, že mě to tady i baví, vlastně bavilo. Hned po nástupu na první směnu jsem se zakoukala do Honzy. Nevěděl o tom a já mu nikdy ani náznakem nedala najevo, aby si něco takového alespoň myslel.

Časem jsem se začala cítit jak biologický stroj na jedno použití - neustále stejné úkony prováděné dokola, škola, práce, smontovat třicet světel, něco sníst, občas si koupit drobnost pro tupou radost konzumu - smyslem jsou požitky ne vlastní bytí.

                A Honzu už jsem samozřejmě taky dávno nemilovala. Vlastně zbyla pouze vůně vzpomínek chvilkové neopětované platonické lásky. Tajemství, se kterým jsem se v zimě svěřila Hance. Překvapeně se smála, hladila mě po vlasech a vysvětlovala: „Vždyť je o dvacet let starší než ty. Měla by ses dívat po někom v tvém věku! Taková krasavice! Můžeš si mezi hochy vybírat.“

„Je mu třiatřicet, což je jenom o šestnáct a půl roku víc. A ještě k tomu necelého půl roku,“ odporovala jsem. 

Hanka na mě mrkla šibalskými jiskrami z hloubky vesmíru svých zelených duhovek: „Ty sis zjistila kdy má narozeniny?“ místo odpovědi jsem ji začala lechtat pod žebry, aby se už víc neptala, a ona se smála a křičela: „Mařka miluje Honzu! Mařka miluje Honzu!“ svalila se na postel, já ji přikryla duchnou hlavu a přikazovala, ať to odvolá.

Nedá se říct, že byla pouze mou kamarádkou. Tím že by věkem mohla být mou mámou ji za mámu určitým způsobem beru.

2.

Matěj mě čekal vpletený do stínu prvního stromu Botaniky.  Nemá rád tohle oslovení a mám mu raději říkat Maty.  Moc se mi to nezdá. Jméno Matěj šeptané před spaním mě kolébavě uklidňuje.

Občas mě po práci doprovází.

„Abys přes park nechodila sama,“ řekl jednou.

„V době, kdy tudy z odpoledních směn chodí tolik lidí?“

„A koho jiného by ses měla bát, když ne lidí!“ odfrkl, chtěl znít posměšně, ale rozpaky byly příliš silné, zrazoval jej hlas a já se okamžitě proklínala, že jsem hloupá kráva a došlo mi, že Matěje hned tak neuvidím.

To bylo v prosinci.

Celý následující týden jsem se marně ohlížela po stopě jeho útlé postavy. Namlouvala jsem si, že je ukryt v hloubi šerých stínů, které období předvánoční tak rádo falešně poskytuje, nebo že čeká někde dál, a když to budu nejméně čekat, vynese zpoza rohu spící budovy svou krásnou niternost, jak balónek na niti, usměje se, nebo mi podá ruku a půjdeme, jenom tak, a budeme mluvit o věcech, které nejsou ani trochu důležité.

Trvalo to dlouho, než se znovu objevil.

Toho dne, kdy země padala vstříc prvním vločkám, stál na svém místě jako dřív. V nové vlněné čepici s nepálským vzorem, takové co má klapky přes uši na konci ozdobené copánky. Vypadal jak dívka. V ruce držel balíček. Přistoupila jsem tehdy beze slov; blízko, až jsme se dechem dotýkali; a foukla do bílých poutníků, kteří se mu usídlili na čepici; vločky mávly křídly a tály ve vzduchu.

„Vzpomněla jsem si, jak jsi mě tu na vánočky čekal a dal mi stejnou čepici, jako jsi měl ty,“ (Ve skutečnosti měly čapky jinou barvu i vzorování, a pouze střih a to jak copánky při chůzi jančí na ramenou, jim bylo společné. Ovšem ona spojitost, jakoby náhodná, nenápadná k okolí a náhodnému pozorovateli, měla zůstat skryta, bez popudu k takovým úvahám, jak nevšední vztah čepice k sobě mají. Spleteny v jeden den na stejném pletacím stroji, se společnou touhou vydat se v plechovém kontejneru trhat vodní svět, hledat zem kde zapadá slunce, objevit pult ospalého prodavače a čekat s copy pevně zapletenými do sebe na dva páry rukou, … ty jediné, které je mohou rozmotat tak, aniž by se čepice od sebe oddělily.)

Odehnal z jazyku námitky, že si čepice nebyly ani zdaleka podobné a v úsměvu ukázal zuby. Viděla jsem na něm, že ho dnes můžu škádlit, jak budu chtít, dovolí mi cokoliv. „Zase zlobíš?!“ řekl, letmostí podzimního listu pohladil mé předloktí (nikdy se mě nesnaží dotknout nebo vzít za ruku) a opatrně se mě zeptal na dnešek: „A jak jsi dopadla v práci?“

Odpovídám něco ve smyslu, že jsem volná. Pokývl hlavou a ustoupil před hlasitým mužem s telefonem u ucha; dlouhý károvaný kabát při chůzi kouřil, domlouval si s někým setkání v Přístavu, vydechnutá slova kreslila ve vzduchu tabákové výjevy, muž skrze dým procházel a nechával ho za sebou k přečtení jak telegrafní pásku.

„Chceš si sednout na lavičku?“

„Raději bych se procházela. Pojďme kolem Bečvy, po chodníku pod zahrádkami co vede až k zámku. Můžeme se podívat, co se bude hrát v kině. Nebyla jsem v kině celou věčnost.“

„U řeky bude bláto. Je tam jenom vyšlapaná cestička v trávě. A teď po deštích a v té tmě!“ tiše podotkl a sklonil tvář, kde tušil špičky bot.

„No právě, alespoň nikoho nepotkáme. Boty si můžeme zout, jít bosky a nohy si ošplíchneme pod mostem.“

Vyrazíme mlčky. Z parku je to jenom kousek. Přeběhneme živou hlavní cestu s pulzem aut, nezvolníme a posledních pár metrů k nábřeží, uličkou mezi dřevěným kostelíkem a sokolovnou, takřka běžíme. Je to mírně z kopce. U vody stojí chlad. Je tesklivě svěží. Řeka odnáší z hor tající sníh v podobě ledové vody, studený dotyk povětří vytváří z tváří škrobové masky. Nahnutá lampa osvětlení nás zvědavě pozoruje. Před rozblácenou pěšinou nerozhodně zvolním krok. Chci přiznat, že jít tudy byl špatný nápad, ale Matěj mě podrží. „Když už tu jsme, tak to nevzdáme. Ale zouvat se nebudu, na to je zima!“ vykročí ze zpevněného, osvětleného asfaltu do rozbahněné stezky v šeru mezi stromy. Od úst mu stoupá pára.

Vzpomněla jsem si na muže v károvaném kabátě a zkouším dechem kreslit obrazce, jaké kreslil on dýmem cigarety. Napodobuji jej. Dechem čmárám v povětří. Svěřuju slova studenému prostoru. Věty jsou loutkoví paňáci, chtějí zmizet a já s nimi musím nakládat opatrně, aby žily, ale soustředím se až moc a pak se zděsím, jak slova nesu, jak lhostejně říkám: „Hanka ví, že mě dnes propustili. Byl za ní můj mistr. Myslím, že ji nic nedonutí, aby se hned nesvěřila mému tátovi. Ona je tak dobrá duše, že mi bude chtít nějak pomoci a vím, že nedokáže mlčet.“

„Co chceš dělat?“ ptá se tiše.

„Půjdu za ní a pokusím se jí přesvědčit, aby mlčela. Alespoň pár dnů.“

Matěj na to nic neříká (Z mého vyprávění Hanku zná. Kdysi ji označil za klepnu, protože každou novinku s chorobnou touhou šíří dál a vůbec si neuvědomí, že jsou věci, o kterých je slušné mlčet. Marně jsem se jí pak zastávala), a v šeru nesouhlasně kroutí hlavou. Nevěří, že se mi podaří Hanku umlčet. Alespoň to zkusím. Že se provalí mé propuštění, jsem věděla hned a je mi jasné, že když přestanu chodit do školy, časem praskne i to. Ale kolik mi je potřeba času, abych se cítila svobodně? A potřebuje svobodný duch vůbec myslet na zítřek? Už nechci odměřovat krátké chvíle v kterých můžu říct: „tohle jsem já,“ a potom přemýšlet, jestli je to pravda. - A navíc, kdo myslíš, že mi chvíle volnosti odměřoval? …Já? …Ne! …Vždycky druzí! A tohle chci změnit. Alespoň chvíli chci chodit, dýchat, mluvit jak sama uznám za vhodné.

„Třeba ji přemluvíš,“ řekne. Chvíli mlčí. „Hele můžu se tě na něco zeptat.“

„Jasně.“

„Na cokoliv?“

„Když ti nebudu chtít odpovědět, tak ti řeknu, neboj.“

„Jak dlouho tvůj táta s tou Hankou chodí?“

„Asi chvíli po tom, co máma odešla, přesně nevím.“

„A máma se od té doby neozvala, nikdy nenapsala, že?“

Mlčím.

„Říkala jsi, že si sebou, zřejmě nevzala ani žádné oblečení. Že šaty trpělivě čekají na svých ramínkách, že mezery nevyplňují skříň a jen moli si uběhlým časem plní břicha. Taks to řekla, že. A mě napadlo, jenom tak při přemýšlení, že co když tvůj táta chodil s tou Hankou už dřív a pak se něco stalo. Rozumíš?“

„Máma odešla. Prostě odešla, a je jí tam někde dobře. Nic jiného si nechci domýšlet.“

„Hm, no tak jo, rozumím,“ chvíli jen tak mlčky před sebe házíme nohy.

„Podívej,“ zastavili jsme. Natahuji ruku, ale nebylo třeba ukázat, kam mi pohled padá. Matěj to vidí také. Žluté světlo pouličních lamp se koupe ve vodě. Ubíhající vlny se snaží záři uchopit, ale padají přes sebe, odstrkují jedna druhou, říčně šumí - tak jak ví hovořit pouze vlnky, které vyběhly z úzkých koryt dravých horských potoků, proud začínající řeky se je snažil zklidnit, ale voda, ještě donedávna uvězněna v nehybnosti ledu, se po hladině nedočkavě tlačí od jednoho pruhu světla k dalšímu, až do nekonečna.

„Možná je celý svět jenom vymodelovaná představa, ale jestli jo, tak je představa dokonalá,“ zhluboka se nadechuji studeného vzduchu.

„Když mě máma s otcem tlačili, abych šel na ekonomku, taky jsem jim vysvětloval, že nemůžu studovat něco, co de facto neexistuje. Totiž, že matematika je abstrakce vymyšlená člověkem. Hleděli na mě pak tím podezíravým pohledem, jako když se na rodičáku dozvěděli, že většina třídy hulí trávu. Otec pak řekl, že jedna a jedna budou vždycky dvě, a že má na ekonomce známé a jinam se prostě nedostanu. Jiná možnost není a hotovo. A já mu řekl, že to zní rozumně, ale jedna a jedna nejsou dvě, ale vždy jedna a jedna, každá jiná, zrozená v jiný čas na jiném místě, a v tu chvíli jdou dvě rozdílné veličiny sečíst pouze za předpokladu, že jim upřeme jedinečnost. Vidíš, nakonec jsem na ekonomce vydržel půl roku, než jsem přestoupil.“

Uvědomila jsem si, že jsem se v poslední době vůbec nezajímala, jak se mu ve škole daří.

„Matika mi vždycky docela šla. Chodím na doučování z angliny a zbytek je, tak v normálu,“ odpověděl.

„Na základce, když jsem v matice nepochopila postupy, styděla jsem se to přiznat a doma jsem se s tím v noci trápila.“

„Kdybychom se tehdy znali, vysvětlil bych ti ….“

„Styděla bych se i před tebou, tehdy bylo všechno jiné.“

Několik metrů chůze jen tak dýchá.

„Řekni mi nějakou báseň o řece a době kdy všechno bylo jinak.“

„Řeka je patos a klišé, však dobře se o ní píše; stejně jak o dětství, které bolístky dne, zpravidla do nového nevezme; chtěla jsem navždy zůstat dítě, jak Adam a Eva před jablkem; dnes opíjí tě, reklamními zprávy, kdos tahá za nitě; toužím po poznání, marnost je dobrání se pravdy, mlčící ústa viníkem, a kapitalistická demokracie milníkem, … vše padne ke dnu v řece věků. A to je konec. Ale vzpomněla jsem si ještě na jednu, která s touhle trochu souvisí. Víš, jak jsi mi vyprávěl, že jsi slyšel svoje rodiče mluvit o tom, že se do světa společně s krizí, aniž by to kdo postřehl, vplížila třetí světová válka. Ekonomická válka, v které se jako předvoj používá internet a média. Zaujalo mě tvrzení, že vinni jsou všichni ti obyčejní lidé, kteří se nechávají mylně informovat; a když jsem šla domů a přemýšlela o tom, odpočívala jsem v zahradě nad stolárnou a napsalo tohle:“

Smutek sedí na jarní mezi,

otevřenými okny nahlíží do dílny stolaře,

stolař řeže, brousí; kolem děti prosí,

o dřevěné hračky; tátu hrobaře.

tedy vyřeže

Pistole, meče, samopaly,

s těmi děti chtíc si hrát,

a dokud běh všichni nezpomalí,

nelze si v hraní vybírat.

-          Do dílny stolaře vstoupil muž,

chutně vdechoval pryskyřici, vůni dřeva,

-          při řeči - 

že kdesi ve světě se chystá vojna,

a páč pracuje v kovošrotu, je tomu vlastně rád,

bode mít postarané o robotu,

protože vojna zvedne výkup železa.

Děti před vraty poskakují

a vesele se šermují.

Děti si umí užívat své výhry

ve vesmírné loterii.

Matěj objevil kopu štěrku. Lidé ze zahrad nad pěšinou jej sem navezli, aby si vystlali chodníček od branky k řece. Sebral hrst ostrých kamínků a obloukem jimi propíchal vodu. Ve vzduchu nebyly vidět. Jen tiché žblunknutí uvízlé v šumu řeky a řada kol pomalu nesená proudem, dávalo znát, že je opravdu hodil.

„Pozor je taky jakási strouha! Kruci tu je bahna! A je tu deska,“ hmatal nohou pod sebou, „můžeš po ní přejít.“

Došlo mi, že Matěj ve tmě nevidí tak dobře jako já. „Hele půjdu radši první, mám lepší oči.“

„No prosím, od čeho máme pohlaví rovnoprávnost,“ říká teatrálně. Pokaždé, když takto mluví, dělá směšné grimasy. Představuji si, jaké asi vyčaroval teď. „O tom stolaři to je dobré, romantické, ale jestli tě inspirovalo, o čem jsem mluvil, mělo to být o korporacích, které vlastní média, o novinářích, kteří píší jednostranně rychlé neověřené zprávy, o internetu, jak se z něj tajné služby mažou údaje, o tom, jak nevíš, čemu můžeš věřit.“

„O tom stolaři je to ze života, novináře neznám žádného,“ upozorňuji na větev černého bezu, která trčí do cesty. Cesta před námi se rozsvětluje. Pěšina přechází v chodník z betonové dlažby. Vyjdeme v závětří pod zámkem. Osamoceně tu stojí několik dřevěných laviček, dětské průlezky a ztvrdlé pískoviště posypané oharky cigaret. „Víš, …co mě napadlo, když jsem se rozhodla, že na všechno kašlu. Možná mě to ani tak nenapadlo. Spíš se jednalo o objevený pocit. Najednou mi došlo, že se poprvé v životě nebudu účastnit něčeho, s čím nesouhlasím.“

„Jakože tím, že tě vyhodili z brigády a ty nebudeš chodit do školy, že se změní svět?“ hlas mu nezněl posměšně. Snažil se mě pochopit. Vždycky jsem vnímala, že tomu tak je. 

„Můj svět se změní určitě.“ přitakám.

Ke kinu se už šouráme mlčky. Ve výklenku budovy u osvětlených vitrín si věčně někdo krátí chvíli koukáním na co nejít. Momentálně bylo zákoutí prázdné. Přes sklo skříněk na zdi se nabízely upoutávky filmů s fotkami akčních záběrů. „Hele to zní zajímavě,“ Matěji čte z vývěsky celoměsíčního programu nalepeného na plechové tabuli: „Ve Filmovém klubu zítra hrají film Předčítač.“ Jak je předkloněný, hlas mu zní dutě, zpod kabátu mu vykukuje úzký zadek. Špičkou boty oťukávám velké trojúhelníkové květináče, jsou odlité z betonu a stojí tu snad odjakživa. Abych zahnala vlastní rozpaky, že nemůžu odtrhnout pohled od zadní kapsy jeho kalhot, snažím se vzpomenout, jestli v květináčích někdy byly kytky a ne pouze vyschlá hlína.

„Předečtu o čem film je,“ Odkašle si a umělým recenzním hlasem pronáší: „Mrazivý příběh o pravdě a odpuštění, o tom, jak se jedna generace vypořádává se zločiny té předešlé. To zní dobře, co ty na to?“

„To zní dobře,“ kopíruji jeho oblíbenou průpovídku, totiž vždycky když řekne: „to zní dobře,“ vím, že je něčím nadšený. „A v kolik začínají promítat? V kině jsem byla naposledy se školou,“ v deníčku ukrytého kdesi pod šedí kůrovky se otočí stránka se vzpomínkou „A kdysi mě sem vzal táta. Dole v restauraci mi koupil popcorn. Zrovna měl období s dobrou náladou. Vůbec netuším, na čem jsme to vlastně v kině tehdy byli.“

„Kruci! Mají tu starý plakát! Na březen a …,“ Mat neslyšel, co říkám. „ten film hráli prvního března. Škoda. Ale určitě půjde stáhnou někde na netu. No a zítra dávají,“ obešel tabuli z druhé strany, kde tušil nově vylepený program. Najednou mě dostala obava, že kdybych zítra do kina šla, uvidí mě někdo, kdo donese otci, že nejsem v práci. Starost, která bořila mou ideu volnosti.

„Víš co, já nechci jít do kina!“ zastavím ho. „Co kdybych přišla k tobě domů, a mrkneme na toho Předčítače u tebe.“

Dívá se mi do očí provinilým pohledem. Divoce zamrkal a chce položit víčka směrem v zemi, snad rozpaky nad představou, že spolu budeme sami, nikým nerušeni. Anebo nad tím vůbec nepřemýšlel a ta představa patřila mně.

Představa, to čidlo nad žárovkou, zareaguje na pohyb, dá impuls a žárovka osvítí místnost, ustrnu, ani se nehnu, místnost je prázdná, jen podlaha z prken jaké máme doma v kuchyni, vlákno ve skleněné baňce pohasíná, viníkem je pohybový senzor čidla, vlastně za tmu, za chladnoucí kouli u stropu, za nečinnost čidla, mohu já nečinností svou, pohnu rukou, budiž světlo, pokoj se znovu objevuje, už není prázdný, ale nastaly změny, země pod nohami zcela chybí, jsou tu jen stěny, trčící od nedohledna vespod až nahoru kdesi k nebi, u zdi je postel z borového dřeva a peřiny pod kterými kdosi leží, šero se opět propadá do tmy, bojím se pohnout, nakonec se přesvědčím a hýbnu prsty, žár oživuje svět, prostor kolem je zase jiný, nová místnost má okno, vlastně okno dá se pouze tušit, protože je překryto závěsem, těžkým a unaveným, věkem přirostlým k zemi, plížím se opatrně k posteli, zastavím a vnímám dvojí dech, svůj a něčí pod peřinou, - za sklem u stropu neřízený reaktor, řízen čidlem a čidlo mnou, opět pohasne, …ani se nehnu - představa je vše v místnosti a vše je vždy navždy jiné.

„Když se na mě takhle mlčky díváš Maty, máš oči jak ta srna co ji na podzim srazilo auto. Vyprávěla jsem ti už o ní?“ říkám do jeho ticha.

„No, říkala jsi, že mi o tom jednou povíš,“ poví nepřítomně.

„Na cos myslel, Mate.“

„Jako teď?“

„Ve chvíli kdy ses na mě tak dlouze, bez mrknutí oka díval jak ta srna.“

„Nevím, jak se ta srna dívala.“

„Já ti o ní povím, ale nejdřív chci od tebe slyšet, na cos myslel.“

„Hm. Napadlo mě, že když ke mně přijdeš, že si budu muset uklidit.“

„Mate!“ seknu jeho jméno. Poznám, kdy kličkuje. Opět se podívá oním laním pohledem, slova mu předem vysušují rty; špičkou jazyka si po nich přejede a rychle, aby rozpaky nebyly ještě horší, říká: „Napadlo mě, že budeme u nás doma sami, nic víc.“

„Mě to napadlo taky,“ řeknu rychle, abych mu zabránila ospravedlňovat nevinné slova, které do viny uvrhají až slova další. Chvíli se mlčky díváme každý jinam. Mezi budovou kina a protilehlé lékárny, směrem k mostu, prochází pomalou chůzí dvojice policistů. Zimou přešlapující milence u osvětlených vitrín pozorují jen krátce.  „Tu srnu srazilo auto. Byla vážně poraněna. Zadní nohy přeražené na několika místech a nejspíš spoustu vnitřních zranění, umírala. Hanka ji donesla do stodoly, položila na rozšlapanou kartónovou krabici, přikryla starým vlňákem a doběhla za mnou. Měla sem ukončit její trápení, ona sama by to nedokázala.“

„Proč za tebou?“ nechápal Mat.

„Bydlíme nejblíž. Tedy donedávna měla souseda jenom přes plot. Pana Vaška. Byl to moc hodný pán, ohromně pracovitý. Pracoval od rána do večera a přitom se pořád usmíval. Ale předloni zemřel. Tak šla Hanka za mnou, i když to bylo navečer a přes kopec. Ví totiž, že jsem zvyklá zabíjet králíky. Ta srna byla, ale úplně něco jiného. V kuchyni jsem vzala nejdelší nůž, jaký jsme měli a rychle jej na ocílce přebrousila. Chššs, chššs tak zní ostří tažené po brousku ocílky. Vešla jsem do stodoly. Hanka zůstala před vraty, nemůže vidět krev. Ta srna se na mě dívala velkýma hnědýma očima. Zářila z nich plachost společně s nějakou zvláštní až nadpozemsky krásnou důvěrou. V tu chvíli se mi zvuk broušení, to protivné ostré chššs, vrátilo do uší, možná ti to bude znít divně, ale náhle jakoby vedle mě stála Smrtka a brousila kosu; koutkem oka jsem ji viděla, ale neotočila se po ní, zajímala mě jenom ta srna, aby její odchod byl mírný, přišla jsem blíž a tiše k ní přiklekla. Vůbec neměla strach, jen se dívala a sotva znatelně dýchala. Povídám ji uklidňujícím hlasem, že zase bude dobře, že ji vrátím k mamince a tatínkovi. Vypadala, jakoby rozuměla. Potom ji přizvednu hlavu a rychlým tahem prořezávám hrdlo, hluboko, až pod čepelí nože cítím krční obratle. Celá sebou začala škubat, kopla mě, otvírala pusu, chtěla mečet bolestí, ale měla přeříznuté hrdlo, tak plakala jen němě. Objala jsem ji a do uší ji něco šeptala, vůbec netuším co, ihned se a zklidnila a s každým zachvěním srdce byla dál a dál….“

„To je fakt síla,“ řekne Matěj, tváří se vyjeveně a poprvé co ho znám se na mě dívá s nedůvěrou.

„Potom se mi o ní několikrát zdálo. Visela na trámu za zadní nohy, celá stažená z kůže, kromě hlavy. Snažila se mi cosi říct, otvírala pusu, ale nebylo nic slyšet, protože měla prořízlé to hrdlo.

Až za nějakou dobu mě napadla možnost, že jsme se ji mohly pokusit léčit. A to mi na celém připadne nejděsivější. Proč mě to nenapadlo hned? Jak bez mozku jsem vstala a udělala, co se po mě chtělo, aniž by mě napadlo, že může být i jiná možnost. Hanka přišla a řekla, ať vezmu nůž a zabiju! Vím, že je praktik a o léčbě zvířete v tu chvíli ani nezapřemýšlela. Ale proč jsem já nehledala jiné možnosti? Podřídila jsem se věku a zkušenostem? Věřila jsem její vůdčí osobě? Měla jsem za to, že má všechno možnosti pořádně rozmyšlené a vybrala správné řešení? Vůbec mě nenapadlo, že by mohla být v šoku; a já tomu změněnému stavu mysli podlehla. Cizímu stavu mysli, rozumíš.“

„Jo, to dobře znám.“

„Potom jsem o tom přemýšlela a napadlo mě, že se svět nerozděluje na silné a slabé, chytré nebo hloupé, ale na zmatené a ještě zmatenější. Chápeš? Zmatenci cíleně matou ty, kteří se nechávají mást, a protože sami nejsou schopni pochopit, proč se někdo nechává mást, jsou tím sami mateni a možná víc nežli ti, které matou.“  

Při vyprávění stojím u betonového květináče. Do vyschlé hlíny kreslím stromy, plot, vrátka. Mohl by to být malý hřbitov bez náhrobků, třeba hřbitov pro zvířata. A koneckonců proč by nemohla mít zvířata svoje kříže, náhrobky se jmény? Chci se zeptat Matěje, co si o tom myslí. Dívá se na mou kresbu smutně. Něčím jsem se jej dotkla. Nemůže vědět, že se jedná o hřbitov, ještě jsem nestačila nakreslit náhrobky – přemýšlím - prstem doprostřed rychle načrtnu dům, je uzavřený zdí a vypadá jak vězení. Zase ho smažu. Jak jsem pitomá! Rázem si uvědomím, že jsem ho přinutila říct na co myslí. – „Budeme sami u mě doma!“ – To pověděl! To jsem ho přinutila říct! Stejně jak Hanka donutila mě zabít srnu, já donutila udělat Matěje, co nechtěl!

A pak najednou, namísto výčitek že jsem naléhala, zatoužím zvráceně vědět, které své představy neprozradil. Horoucí zvědavost mi na rukou vyžďobává husí kůži, jazyk prahne, ze spánků vyraší rozžhavený proud lávy, stéká tvářemi přes krk, sevře prsa a vpadne do žaludku jak hrnek horké čokolády; představuji si jeho představy, jak mě vidí a co zažívá, jak stojím u něj v pokoji, on naproti mně, přes žaluzie dovnitř padá stydlivé světlo, do záře pruhů jsem pouze oděná, vzduch se vlní, představuji si, jak karamelkovým pohledem líbá moji kůži, prsty schovává do vlasů, cítím doteky vzadu na krku, jen letmo, češe mě a mluví ve verších, hloupoučce sladkých.

                Zamžikám očima. Do hlíny, namísto domu, vyryji prázdný náhrobek. „Promiň, neměla jsem se ptát!“

„Na co ses neměla ptát?“

„Ale na nic. Na chvíli jsem se zasnila.“

„Jsi jak dítě! Tak mi to řekni! Před chvílí jsem ti taky řekl…,“ zmlkne, pochopí.

Rychle zastýlám rozpaky náhodnými verši: Než celé věky vytesaná v kameni, stačí mi jeden den co promění, jeviště s hledištěm do stejné roviny, vnímat se a být se všemi bez viny, vymazat ze slovníku význam odpuštění, netušit proč se trýznit v oproštění, chci prostě žít, prý nic to není, když se to umí, když víš jak.