Při cestách Prahou používám mobilní telefon jako virguli. Tam, kde je cítit záchvěv vzrušení, vepisuji atmosféru do krátkých textových zpráv. Vodafone má ze mě jistě radost.

Jistoty nahlížené z tramvaje

 

Doba se odpoutala od svých jistot jako poslanec Ploc před lety od zasněženého můstku. Ta tam je jistota, že nebudeme sváděni opáleným výstřihem cizí ženy na ulici. A co teprve jistota, že se nám podaří získat její souhlas. Kdepak, takové jistoty má dnes snad už jen zarputilý imám v opevnění mešity a svých pravd. Jen Marii Rottrové ještě zbývá jistota krásných slov, která uslyší zase příští ráno od toho blázna Bobka. Kolikrát se ještě bude muset Pavel nad ránem vrátit, aby zachránil jistoty?  

 

 

Justice na Smíchově

 

Před Justičním palácem na Smíchově stojí dvě dívky. Blondýna a bruneta. Mají zadky jak Kupkovy tělnaté divoženky na koních, a stejně se i zubí. Jaký soudce bude soudit, co se skrývá pod hustým tkanivem džínoviny? Který malíř je zase posadí na hřbety veselých grošáků? A který Milan je pak pověsí na stěnu Národní galerie?

 

 

Anděl

 

Andělem procházel Stanislav Gross. Kdysi ho lidé měli skoro za anděla. Na hlavě má čepici jako Lenin. Ale ani k Leninovi neměl blízko. Natož nyní. Ale co my víme.

 

 

Barrandovské pece

 

Okna protějšího domu žhnou jak otvory pekelné pece. Zapadající slunce jako strůjce podvečerních nálad vepisuje do husté deky mraků všechny své barvy a ty se zase opírají sousedům do bytů. Jedno okno se otevře, muž fotí. Pekelníci už nemají rozeklaný ocas a vidle, ale fotoaparát v mobilu.

 

 

Na stopě

 

Je chladný letní podvečer a okolí smíchovského nádraží jako by nespokojený střihač vystřihl z reportáže Na stopě. Vystřihl a ten kus nechal tady. Dal ho lidem vracejícím se z práce a přátelských setkání všanc. Zločin čeká, kdo se ho ujme. To se dozvíme ale až příští týden z televize. Kdo z nás, nočních opozdilců, bude před obrazovkou chybět?

 

 

Páteční přemítání

 

Skrze mraky nad Prokopským údolím klouže letadlo. Letí přímo k rudé čáře na obzoru, monotónní zvuk motoru padá na hlavy těch, které nepohltil páteční program televize. Hledím z okna paneláku a přemýšlím jako filmový Otík nad svou pražskou existencí. Možná trochu jinak než on, ale s podobným smutkem v srdci. A přesto, jak moc to tu miluji.   

---