Lekce masky; mezipatří

pro to zaboreni obliceje do plice tip;)

asi zase začnu číst na písmáku volné verše, před lety jsem to zavrhl jako ztrátu času a situace se, zdá se, zlepšila

tvaruje bezvětří v bílé seprané hadříky - ten verš se mi líbí

tvaruje bezvětří v bílé seprané hadříky - ten verš se mi líbí

nemůžu si pomoct, připadá mi to jen jako ženská póza, těm slovům nevěřím..pokus o egilovštinu?

paráda*

ty obrazy jsou, nevím jak jinak říct, výrazné, prostorné, současně propojené tak tence a přitom pevně. (z lámání skla je najednou dech a obráceně) krásné pro mě je v tom - mimo jiné - to jakoby prolínání vícero pohledů, sebereflexivní "rozhovor", vtahující dovnitř..

Dobrý*

ano, ticho prorostlé vodou... *

Je to opravdu dobré, vkusné a líbí se mi některá tvá přenesení. Čte se to jedním dechem, líbí se mi jak jednotlivé verše na sebe melodicky navazují :) úplně mi to zní v uších

Líbí...

A já též :)

Posílám pozdrav ***

strašák byla expresivní nadsázka, a ne moc přesná. - později jsem si uvědomil, že z tvých předchozích slov nevyplývaly konotace strachu, útěku, obavy před něčím nepoznaným. - je to vlastně naopak, jak říkáš; víš dobře, co tvé poezii nesvědčilo a že sis to místo dostatečně prochodila, aby ses tam nemusela vracet. - mohl jsem si to i sám domyslet.

skvěle vystihuješ povahu řeči, jazyka, jako takového - jeho efemérnost, to mě velmi baví: "kdykoliv dosáhneš nějakého uvědomění (jistoty) v jazyce, stává se ono bezcenným". Osobně tento fenomén - jeho pochopení a přijetí - vnímám jako klíčový krok k jakékoliv smyslupné tvůrčí činnosti, vlastně vůbec... k životu má-li být skutečně živý :) ráda měním ohniskovou vzdálenost, v případě tvé hry (propracování se k určitému jazykovému stylu)- když se podívám na tuto "hru" drobnohledem, zaměřím se na tvůrčí proces jediného textu, či jediného verše, tropu... ono tvoje "cíl i smrt" se mi vyjeví v celém své svrchované nepostižitelnosti a neuchopitelnosti. A chci- li jít dál, nebýt paralyzována zdáním zdi, je nutné nahmat prostor za jazykem, mimo jazyk, mimo slovo a teprve z tohto prostoru se vyslovit. Tento prostor pro mne představuje líheň poezie a geniality lidského myšlení. A pak je tu ještě toto, cítím, že vyřčeno ze stejného místa - "nebýt možnosti oscilace a ztrácení rovnováhy, všechno by se zastavilo" Je to stejné, jako s onou tzv. jistotou v jazyce...nebo kdekoliv :) Aribut, které mne okamžitě napadá - výsostná mrtvolnost se vší svou hnilobou... Ale hovoříš zde o mé poetice a o mně: co se týče "strašáku v pozadí" - tedy být po krk v zemi (dokonce, byť je to dávno, na zemi jenom stát!)tento "strašák" donedávna neměl podobu podnětných impulzů, spíš naopak. Zesiloval automatismy, které moji poetiku (rozuměj...můj vnitřní svět) udržovaly odtrženou od života, v jakési izolovanosti abstrakce, jejíž obrazotvornost snad měla jistý půvab, ale (předpokládám) nebyla schopná vyvolat v recipientovi "hmatatelný" prožitek na úrovni smyslů, pouze zaměstnávala jeho hlavu či vzbuzovala emoční hnutí bez možnosti jasnější konfrontace s textem samotným. Výpověď se odehrávala pouze na jedné z možných rovin. Text, kde jsem po krk v zemi? nevím... ale mohu nabídnout k přečtení spoustu textů, kde jsem od země na světelné roky daleko :)) V posledku sice cítím ještě potřebu ujasnit, co míním oním strašákem, protože mám dojem, že se ve výkladu trochu míjíme, ale na druhou stranu nechci podceňovat tvůj důvtip a nosit dříví do lesa.... ;)

mně se líbí místo, kde se zdráháš být po krk v zemi, když si je dám do souvislsoti s Kafkovým citátem. - z obou výpovědí je poznat vypořádávání se s dialektikou, která v mých očích živí poezii. - na jedné straně potřeba jít do neznáma, rozmontovat automatismy (nebýt po krk v zemi) a na druhé okamžitě hledat nový řád a jeho orientační souřadnice. - a zdá se, že v každém okamžiku si lze vybrat jen jedno místo. - z jiného pohledu je poezie hra na honěnou s jistotou, aniž je úplně jasné, kdo má babu. :) - potíž je v tom, že kdykoliv dosáhneš nějakého uvědomění (jistoty) v jazyce, stává se ono bezcenným, a můžeš začínat odznova. i třeba z toho pohřbu. - syntéza je cíl i smrt. - takže výsledným paradoxem je, že autorka může být ráda za průvodní "nedostatečnosti", které jí prodlužují hru. (zatímco "kritik" asi chce, aby hra skončila a měl pokoj - haha) jiným řešením, vlastně dialektickou variantou, je přebývání na dvou místech naráz. - kolem toho se motá Kafkův citát i to stylové napětí mezi hlavou a srdcem u tebe. - ovšem i z této zdánlivě uspokokující syntézy se opakováním stane jeden pól stereotypu, který volá po svém popření. - proto mě hned napadlo, že za dané situace bych hledal jak se dostat po krk do země. mám taky pocit, že nebýt možnosti oscilace a ztrácení rovnováhy, všechno by se zastavilo. - a dosažená rovnováha je, když ji vztáhneme na stylové postupy v umění, strnutím. tím bych nechtěl zlehčovat tvůj záměr ohledně konkrétnosti. - to samo se těžko napadá. - pokusů dát básni docela nekonkrétní tvar bylo učiněno již také dost. - a je-li při tom země pořád strašákem v pozadí, cesta musí vést od ní. napadla mě ještě jedna věc. zkus mi dát odkaz na nějakou svou báseň, kterou jsi napsala po krk v zemi. potom možná lépe pochopím vůči čemu se tvá ostražitost chce vymezit. :))

:) autorka ví (lépe - intuitivně cítí) co chce. "vágní abstrakce, impresionistické mlžení, může být pro někoho záměrem." Jistě. U mne to ale vždy byla spíš nedostatečnost. Pokud bys znal vývoj mé poetiky, určitě bys souhlasil s tím, že ona ukotvenost a schopnost vyvléct na zřetel ono konkrétní je pro mne zásadní. Ukotvenost, ne být po krk v zemi :) Příjemně mi tato vize koresponduje s jedním z Kafkových aforismů (tedy s jeho částí..poslední jeho věta spíš vypovídá o významech, jichž jsem se nedotkla nebo nechtěla) "Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně výpočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to....,..."

myslím, že ti ten amalgám intelektu a citovosti vychází dobře. - právě v takovém případě, kdy chtějí prožívat hlava i srdce, je to příhodná cesta. - obraz v sobě bude mít nějakou logickou přesmyčku a jeho ne úplná uchopitelnost hlavou si bude prázdným místem, které po ní zbude, vynucovat příval obsahů z jiné prožitkové vrstvy; iracionální, emoční, pudové apod. - sama to cítíš, jak píšeš. mně se tenhle princip, v němž se střídavě pracuje s racionalitou a podprahovou spontánností, dost líbí. - myslím, že to je hlavně věc rozsahu, aby se toho křížení nenabízelo buď příliš, nebo aby nevedlo k vágním abstrakcím. - je hodně takových klouzavých motivů, které pošimrají, ale nekousnou. - ovšem, když jsem si tohle pročítal opakovaně, tak jsem viděl, že v této básni je většina nějak ukotvená. - ty obrazy (až na ten verš, který je pro mě umělý) nejsou utržené a zaujmou minimálně svou neokoukaností a svrchovaností, i kdyby jejich vodivost byla místy snížená. ale to neva, podmanivé jsou určitě. i kouzelné :) záleží také, co chce autor(ka). - to, čemu tady říkám vágní abstrakce, impresionistické mlžení, může být pro někoho záměrem. klidně.

whisper: "ani hlava ani srdce"? Těžká je to řehole, když hlava má sklony příliš intelektualizovat a srdce je moc prudké. Tedy snažím se o křehký balanc, lépe o sloučeninu :)

děkuji všem za komentáře, Láďovi zvlášť za obsáhlou reflexi pro mne cennou.

s veršem "Ano, když opadáš z žízně, svlečeš patra domů..." si nevím rady. - motiv žízně chápu, snad i opadání, ale svlékání pater domů, i kdybych tam našel souvislost, přeci jen je to na mě příliš vyšroubované a evokaci pocitového prožití to brzdí. - není to ani ryba ani rak. ani hlava ani srdce. - tenhle verš nepřekousnu. jsou zde i jiná místa, která nutí k racionální reflexi víc než k obrazovému prožití (sopka s vyslovením ypsilon a tečkou; motiv "měl pohlaví ženy" ve vztahu k následujícímu rozvinutí, které je samo o sobě dobře přijatelné) a u nichž je sporné, k čemu vedou a zda nejsou víc vykoumané než prožité. ovšem vnímám v nich únosnou tajemnost, která mě baví a nepotřebuji nutně znát "význam" oné sloučeniny. něco tam prožít lze a nakonec, nejsou to fádní nápady. exotická rozevřenost motivů asi patří k tvému jazyku. je to věc stylu. může se líbit, nemusí. když jsem se do toho opakovaně začetl a nacházel další spoje, zapůsobilo to na mě. je to bohatá báseň. *

tá expresívnosť je mi na jednej strane sympatická, ale na druhej strane "s rukama vztaženýma vzhůru tvaruje bezvětří v bílé seprané hadříky" sa mi zdá prehnané, rovnako interpunkcia

konec nejvíc - T

*

/*

oslovila mě kurzíva a poslední dva řádky zbytek mi připadá příliš soukromý