Lavička v parku

Mým záměrem je plně využít času, po který jste ochotni mi naslouchat, abych připomněla, že i laviček si musíme vážit a neničit je jen proto, že zrovna nemáme co dělat. Stojím v tomto malém parku už po mnoho mrazivých zim, zamilovaných jar, horkých lét a přesmutných podzimů a za tu dobu jsem nasbírala spoustu hezkých i nehezkých zážitků.

Nepřicházejí ke mě jen dobří lidé, to zdaleka ne. Je zde i spousta výrostků a chuligánů. Vyložím vám teď svůj nepříjemný zážitek s rozverným dorostem. Jedné letní noci se přicházející výrostci ohlásili hlasitým hulákáním a třeskotem skleněných lahví. Táhly z nich cigarety. Co asi bylo ve výchově těchto dětí špatně? Proč mají nutkavou potřebu toulat se po nocích s lahví alkoholu v jedné a cigaretou v druhé ruce? Proč toto dělají děti, kterým ještě nebylo ani patnáct? Dnešní doba je možná až příliš uspěchaná. Je možné, že se o ně jejich rodiče patřičně nestarají, neví si s jejich výchovou rady. Nebo je to prostě jen rozmar? Nevím jistě, co by se mělo dělat, aby se takovému chování u dětí předešlo. Koneckonců, jsem jen pouhá lavička. Můj skromný názor je takový, že by se měla zpřísnit bezpečnostní opatření v obchodech. Odněkud to ty děti určitě berou. je špatné, když prodavačka bez problému prodá cigarety dítěti. Dále by měli možná rodiče věnovat svým dětem víc času, případně zpřísnit své výchovné metody.

Toto však není můj jediný ošklivý zážitek. Dalším byl přímo otřesný příklad homofobie. Stojím si takhle v parku, jako pokaždé, když tu se ke mně přiblíží dva chlapci držící se za ruce. Mohlo jim být nanejvýš šestnáct let. Nejdříve se na sebe trochu nesměle usmívali, pak se začali líbat. Bylo dojemné vidět dva mladé lidi, kteří se tolik milují. Jejich štěstí však nemělo dlouhého trvání. Po cestě se blížili čtyři chuligáni. Stoupli si kolem mě tak, aby náš pár nemohl uniknout. Začali na ně dorážet a prachsprostě se jim posmívat. Bylo to strašné. Trochu se mi ulevilo, když je ti neurvalci konečně nechali odejít. Kdybych měla oči, plakala bych. Proč jsou lidé tak plni nenávisti? Co je k tomu vede? Já osobně si myslím, že každý, kdo nějakým způsobem uráží, zesměšňuje a ponižuje někoho jiného, se tímto snaží zakrýt si svoje vlastní komplexy, nebo si zvednout sebevědomí. Možná jsem hloupá, ale opravdu nechápu, co si tím kdo chce dokázat, když šikanuje jedince, kteří jsou jiní. Zamyslete se přece. Lidé jsou jako sněhové vločky. Je jich obrovské množství, každý je však jiný a já mám neochvějný pocit, že právě v tomto dřímá krása lidstva.

Snažím se pro každého najít pochopení, ale je těžké porozumět někomu, kdo vám ubližuje. Vandalové přicházejí s noži, lihovými fixami, zapalovači, skleněnými lahvemi a cigaretami. Mám sice čtyři nohy, jsou však pevně přikované k zemi, takže mi nezbývá nic jiného, než mlčky snášet všechny útrapy. Šlapou po mě, típají o mě cigarety, píší mi na dřevo sprosté vzkazy a malují neslušné obrázky, vyřezávají svá jména, opalují mi rohy. Křičela bych z plna hrdla, tak moc to bolí. Nemám však ústa. Ale kdyby jen to. Tihleti vandalové ničí park. Denodenně se musím dívat na to, jak je můj milovaný park zanášen odpadky. S každým odhozeným papírkem mne zachvátí hluboký smutek. Možná by pomohlo, kdyby byly odpadkové koše pomalovány fosforeskující barvou a ukazovalo na ně nepřeberné množství cedulí, i když o tomto řešení vážně pochybuji.

Samozřejmě, že na světě existuje i spousta hodných lidí. Ti přicházejí, aby si se mnou přečetli příběh s detektivní zápletkou či denní tisk, aby dali odpočinout svým bolavým nohám, nebo aby zde prožili svůj první románek.

Kdysi dávno, když jsem tu byla nová, sedli si na mě dva mladí lidé - chlapec a děvče. Zde si porpvé vyznali lásku. O několik let později zde chlapec požádal dívku o ruku. Zanedlouho k nim přibyl malý chlapeček, pak i holčička. Postupem času děti rostly a rodiče stárli. Jakmile děti dospěly, sedávali tu zase jenom staří manželé. Uběhlo sotva pár let, seděl tu tichý vdovec. Po nějaké době už zde nesedával ani on.

Takovéto krásné životní příběhy mi dodávají odvahu. Když si uvědomím, že mezi těmi všemi útrapami, neštěstími, nespravedlností, zlomyslností a čirou nenávistí existuje stále také vůle pomáhat bližnímu svému, věrnost, přátelství a láska, naplňuje mě to novou chutí do života.

Celý den stojím v parku, v mrazu nebo v horku, v dešti i ve větru. Kdyby země začala pukat a stromy se kácely, já přes to všechno odhodlaně stojím v parku u cesty. Jsem tu, abych se odvážně postavila všem vandalům a chuligánům, abych poskytla hodným lidem chvilku klidu a odpočinku. Jsem tu, jelikož věřím, že jednoho krásného dne tu bude více lidí vonět člověčinou a méně páchnout směsí cigaret s levným alkoholem. Jsem tu, protože zůstávám věrná svým ideálům.