Vyvrhelové

Na svět přichází každý jako originální bytost. Lidé se však často bojí být sami sebou. Nechtějí vybočovat z řady, tak začnou mnohdy napodobovat chování ostatních, aby se vyhnuli posměchu. Proč ale? Co určuje, kdo vybočuje z řady, a kdo ne? Kdo určuje, co je normální? To je přece individuální podle každého jedince. Pro někoho je normální to, jak se chová on, a nepřijde mu normální chování všech ostatních. (To samozřejmě neplatí pro úchylky, duševní choroby a poruchy osobnosti, jako jsou například pedofílie, nekrofílie, zoofílie a jim podobné.) Je nemožné měřit všechny stejným metrem. Každý z nás je jiný, a právě tím jsme krásní. Tak proč potlačovat sám sebe, nechat se unášet davem v nekonečné honbě za zapadnutím do společnosti? Je outsider ten, kdo má rád své rodiče a zastane se jich v době, kdy je trendy na rodiče nadávat? Je opovrženíhodné poslouchat jinou hudbu než tu, kterou poslouchají ostatní? Všichni mají svaté právo být sami sebou, a to je to nejlepší, co mohou udělat. Člověk se pak cítí svobodný.

Odlišná sexuální orientace nečiní člověka méněcenným. Zamyslel se někdy někdo z těch, kteří chovají proti homosexuálům averzi, jak se ten člověk asi cítí? Nebudete tomu věřit, ale je to tak - cítí se naprosto stejně jako vy nebo já. Vždyť je to také lidská bytost! Cítí lásku, štěstí, smutek i bolest. Tak proč ho zraňovat nemístnými vtipy, narážkami a nenávistnými pohledy? Možná se obléká jinak, chová se jinak a v jeho středu zájmu jsou jiní lidé. Odlišuje se, ale copak je to trestné? Setkala jsem se s opravdu nepěkným případem homofobie. Vyšla jsem si na malou procházku po bystřickém parku, když tu se mi naskytl romantický pohled na dva chlapce líbající se na lavičce. Bylo hezké vidět dva mladé lidi, kteří se mají tak rádi. Zastavila jsem se. Nechtěla jsem je vyrušit. Zamilovaný obrázek však vzápětí zničila banda chuligánů. Čtyři hoši páchnoucí po cigaretách obstoupili lavičku a začali se našemu páru posmívat. Zasypávali je urážkami a výhružkami toho nejhoršího charakteru. Z těch mírnějších můžeme zmínit třeba „podělaný buzeranti“ a „Táhněte nebo vám rozmlátíme hubu vy kur** zas****!“ Bylo mi těch dvou opravdu líto. Jak se poplašeně zvedli, ruku v ruce se sklopenými hlavami přešli most a zmizeli kdesi za dětským domovem. Vzala jsem si z nich příklad a zmizela jsem taky. Na tohle nemám žaludek. Někteří z vás možná řeknou: „Na to musí být přece zvyklí.“ Ale proč? Proč by měli? Proč by měli být zvyklí na to, že jim někdo sprostě nadává a uráží je? Jsou to lidé stejně tak jako vy.

Hrdinou není ten, kdo se podřizuje. Za hrdiny jsou považováni nejen lidé konající záslužné činy pro veřejnost (tím jsou myšleni například hasiči, záchranáři a další), ale i ti, kteří se v dnešní těžké době nebojí stát si za svým názorem. Je to srovnatelné se starými časy, kdy prorokové obhajovali svá přesvědčení před rozvášněným davem ozbrojeným vidlemi a loučemi, kdy se vlastenci za dob národního obrození stavěli proti monarchii, jež hrozila svrhnutím češství do propadliště dějin. Tito stateční lidé obstáli a udělali náš svět lepším. Tehdejší rozvášněné davy jsou srovnatelné s dnešními rozvášněnými davy. Jediným rozdílem je snad to, že zahodili louče, vidle , motyky, a nadále používají „pouze“ vulgární slova, urážky na cti, a pomluvy. (Snad bychom měli ještě zmínit, že se nekonají veřejné popravy.) Můj názor je ten, že hrdinou je člověk, který je sám sebou, stojí si za svou pravdou a, vždy když je svržen a popliván, znovu vstane, aby s vypnutou hrudí a rovnými zády odvážně nesl svůj prapor hrdosti.

Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je se odlišovat, být terčem pomluv, úšklebků a nadávek. Uvědomme si však, že nežijeme pro ostatní, ale pro sebe. Ukovejme si tedy přilbici z rozumu, štít z nadhledu, náprsní krunýř ze šlechetné tolerance, meč z hrdosti, obrňme se odvahou a stůjme hrdinně každý za svou podstatou.

Bylo zde napsáno, ústy mými řečeno a vámi vyslyšeno spoustu otazníků. Na některé bychom dozajista našli odpověď, kdybychom zorganizovali veřejnou anketu. Na jiné pouze pokud bychom byli schopni podívat se hluboko do své mysli, zpytovat svědomí a upřímně, čistýma očima podívat se na svět. To ale dovede málokdo. Možná, až takových lidí bude víc, bude méně hrdinů, zato ale méně jedinců, kteří potřebují brnění. Dnešní společnost má stručně řečeno problém s tolerancí.