Trpajzlik

   Probudilo mě vzteklé drnčení zvonku u dveří. Po mohutném zívnutí, jsem se vypravila směr dveře. Drnčení nepřestávalo. Vážně mě to štvalo. A ještě víc poté, co jsem otevřela dveře. Nikdo tam totiž nestál. Už už jsem chtěla zavřít, ale ostrá bolest holeně mě zarazila. Sklonila jsem pohled a zhruba ve výši kolen našla miniaturu od ... Člověka?

   Jé, hele trpajzlik! Vyhrkla jsem.

   Nejsem žádný trpajzlik! Prskal prcek a znovu mě kopnul do holeně. Jsem pidiobr Lojza! A prosvištěl kolem mě do obýváku. S otevřenou pusou jsem zavřela dveře a šla za ním.

   Seděl na krabici od mých nových bot a měl před sebou hromadu mých věcí a pečlivě a nevybíravě je zkoumal. Uvelebila jsem se do křesla, natáhla nohy na taburetku, zavřela oči a čekala, až se probudím. Vyděsil mě pád nohou. Ten bídák mi podtrhl stoličku a ... nezmizel!

   Hele, hele, hele, nespi! Křiknul. Spát se má v noci!

Vždyť je noc... a dej mi pokoj... a co vlastně chceš... a nechtěl bys vypadnout...

   Vyskočil a hopsal v prapodivném rytmu a nezapomněl u toho prskat. Znovu jsem zavřela očia a nepřestávala doufat, že zmizí. Když jsem je znovu otevřela měla jsem jeho obličej asi centimetr před svým. Lekla jsem se a škubla hlavou. Pidiobr se odtáhl a prsknul.

   Nauč mě smát se.

   Cože? Nějak mi to nedocházelo.

   No, chci se smát, chichotat, chechtat, řezat se. Vzteklil zase.

   Aha! Pořád se mi chtělo hrozně spát, tak jsem sáhla po dálkovém ovládání a pustila televizi, potom jsem mu ovladač hodila.

   Bav se. A chtěla jsem znovu položit nohy na taburetku a ...

   Hernajs, jsi snad tupá? Či co? Techniku, chci zvládnout hlavně techniku.

   Tak se koukni na televizi a vem si zrcadlo. Radila jsem mu se zavřenýma očima.

   Úsměv je to, jak lidi mají pusu do půlměsíce cípy nahoru a taky by se ti měly udělat vějířky z vrásek kolem očí. Jestli se chceš chechtat, pusu trochu otevři, ukaž zuby a dělej chachacha. No a chichotání zkus se sešpulenými rty a decentně dělej chichichi... A ostatní přijde samo.

   Zabořila jsem se do křesla a usínala. Z dálky ke mně doléhal zvuk televize a pilný Lojzův trénink.

   Krásnými sny jsem se prožila až k odpoledni a to do mě zase šťouchal pidiobr Lojza a nadšeně křičel.

   Takhle je to správně?! Viď, že se to takhle dělá?! No táák, otevři oči a podívej se!. Zase mi skákal po břiše.

   Pokusila jsem se otevřít oči a chvíli koukala na slepo. Když jsem prohlédla... Prožila jsem největší šok... Zařvala jsem, setřásla toho trpajzlika a utíkala pryč... pryč... pryč! Pidiobr Lojza neměl obličej, neměl dokonce ani ksicht!!!