Andělská smrt

  Hlasitá hudba zněla sálem a energie, vycházející z mladých těl, by se dala krájet. Téměř všichni přítomní poskakovali po parketu, jako by byli v extázi. Několik odvážlivců se dokonce vyšplhalo na reproduktory, na kterých předváděli svůj taneční um. Jedinou osobou, která se do tance nezapojila, ba se ani nepouštěla do žhavé konverzace s žádným z přítomných kluků, byla Yashin, mladá dívka z čínské čtvrti, ačkoliv ona sama byla japonského původu. Nikdo ze zdejších si ji nevšímal, možná proto, že nevypadala jako by se chtěla bavit. Seděla úplně vzadu, v nejstinnějším koutě, daleko od ostatních a pozorovala zářivě se lesknoucí disko kouli. Úplně se jí nechala hypnotizovat. Jak se koule otáčela a vrhala na stěny jasné odrazy, připadala ji neskutečně krásná. Jako by ani nepatřila sem, mezi dychtivé teenagery, kteří tady dneska přišli jen kvůli jedné věci. Tu věc si Yashin velice jasně uvědomovala, ale nepřipadala ji důležitá. Ona tu kvůli něčemu tak prostému nepřišla. Vlastně tady přišla jen proto, že to jejím rodičům přišlo správné.

  „Děleeej, pojď pařit! Neseď tu, jako bys dávala za peníze!“ Moničin zadýchaný hlas byl v hlasité hudbě sotva slyšet, ale Yashin ho postřehla velmi jasně. Na parket se jí vůbec nechtělo. Ne, že by nerada tancovala. Naopak tancovala velice ráda. Ne ale s těmito lidmi.

  Omluvně na Moniku zavrtěla hlavou, až  se jí dlouhé havraní vlasy rozevlály přes obličej. Ta se jen zašklebila a hrábla po její ruce. Yashin sebou škubla, ale nemělo cenu se Monice vzpírat. Byla silnější. Dotáhla Yashin doprostřed parketu, kde se ji okamžitě ujal vyčouhlý kluk s krátkými vlasy. Barva nebyla přes barevné reflektory identifikovatelná. Položil Yashin ruku kolem pasu, ale nejspíš až příliš nízko, protože šokovaně nadskočila.

  „Ale noták. Neříkej, že se ti to nelíbí. Každé se to líbí.“ Přitáhl si ji ještě blíž, až na tváři ucítila jeho dech, podobající se alkoholovému oparu. Znechuceně se od něj odtáhla a utíkala k východu. Cestou se jen stěží vyhýbala lidem na parketu. Za okamžik se protlačila k těžkým lítacím dveřím. Okamžitě do nich zatlačila a ocitla se na chodbě, směřující ven. Svoboda. Rozběhla se k únikovému východu a cestou míjela muchlující se páry, které si jí nevšímaly. Jedna dívka, stojící u rezivějící fontánky na vodu si ji opovržlivě prohlížela. Yashin si ji ale nevšímala. Myslela jen na to, jak odtud vypadne.

  „Hej! Čekej! Snad se hned neurazíš!“ Z jeho opileckého tónu hlasu se jí zvedal žaludek. Aniž se otočila, běžela dál. Jakmile rozrazila hlavní dveře a do tváře ji zavanul svěží větřík, hned jí bylo lépe. Úleva ale trvala jen chvíli, protože za sebou uslyšela rozrážející se dveře.

  „Proč mi utíkáš, holka, hm? Neublížím ti, přece. Pojď ke mně!“

  Rychle se otočila a taktak stačila odskočit, než na ni stačil sáhnout. Hrůza ji prostupovala celým tělem a s mrazivým chladem se ji dostávala až do morku kostí. Věděla, že by se mu nedokázala ubránit, ani kdyby se zbláznila. Nebyl čas se příliš rozmýšlet. Mohla utéct nebo řvát a přilákat tak pozornost kolemjdoucích, kteří by ji nepochybně pomohli. Nikdo zde ale nebyl. Byla noc a před barem stáli úplně sami, všichni byli zalezlí uvnitř. Krom toho Yashin moc řvát neuměla. Byla odjakživa tiché děvče a slov šetřila. Rozhodla se tedy pro útěk.

  „Héj! Neutíkej mi! Vrať se!“

  Slyšela za sebou jeho hlasité oddychování a klopýtavé kroky, které se postupně zrychlovaly, až taky utíkal. Yashin doufala, že ho alkohol zbrzdí. Seběhla z chodníku na trávník a uháněla parčíkem. Přála si, aby se její pronásledovatel brzy unavil nebo zakopl. Ona sama byla čím dál víc unavená. Nebyla zvyklá na pohyb a sportování jako takové neměla příliš v lásce.

  Hekání za jejími zády bylo slyšet stále blíž. Mladík byl i přes alkoholové opojení stále rychlejší než ona. Docházel jí dech., i když tryskem už chvíli neběžela. Její svaly se jaly vypovídat službu a ona zpomalovala. Ještě ne. Prosím. Ještě ne. Zřetelně si uvědomovala píchání kdesi v levém boku, jenž mělo vinu na tom, že čím dál víc zpomalovala. Začala panikařit.

  „Tak co, už to vzdáváš? Jen se neboj. Trochu si užijeme.“

  Do očí ji vyhrkly slzy. Nemělo žádnou cenu se dál snažit. Prohrála.

  „Pojď ke mně! No ták.“

  Už od ní byl jen pár kroků. Skrčila se pod oschlou borovicí a čekala. Když se jí dotkl, projelo jí zhnusení. Ať se zmítala jakkoliv, nedokázala se vykroutit jeho jedovatému sevření.

  „Buď klidná. Nebude to moc bolet.“

  Pustil se do rozepínání svých kalhot. Yashin zakřičela. Nebyl to jen křik. Byl to jekot. Hysterický jekot.

  „Co ječíš? Pšt!“

  V tom se na nebi objevil záblesk. Byl jako blesk, jenže trval mnohem déle. Letěl po černé obloze a jakoby se přibližoval. Ano. Yashin to viděla docela zřetelně. Přibližoval se, byl stále jasnější. Už si ho zjevně všiml i její nechtěný společník.

  „Hm…padá nám u toho hvězda. No není to romantické? Pojď ke mně!“

  Znovu Yashin chňapl a začal ji osahávat. Napadlo ji, že i když už tomu nemůže zabránit, může mu alespoň způsobit bolest, která se sice nevyrovná té její, ale i tak ho to bude šeredně bolet. Začala ho drápat kopat a kousat, i když nic z toho ji opravdu nepomohlo. Slzy ji stékaly po tváři a nehty se jí zarývaly do jeho kůže.

  „Tak ty máš ráda násilí, jo? Uvidíme, jak se ti to bude líbit.“

  Než ale stačil cokoliv udělat, objevila se vedle nich zčista jasna postava, která ho chytla za límec a odhodila pryč. Yashin nevěřila svým očím. Postava, která jí právě pravděpodobně zachránila život, vypadala jako…anděl.