Věčný poutník - část 3.

Jak jsem tak pajdal ranní mlhou, přibyla na seznamu mých nepěkných pocitů vlhkost. Uválené sako se proměnilo na houbu, kalhoty se mi nalepily na stehna a nepříjemně studily. To počasí mi byl vážně čert dlužen. Alespoň jsem se zbavil krve na obličeji.

Po pár desítkách metrů jsem v bílém oparu rozpoznal prorezivělou autobusovou zastávku. Zapadl jsem dovnitř a dýchal si na prokřehlé prsty. Obyčejně tu postává několik bezdomovců kolem barelu s ohněm, dneska tu však nebyli. Nijak mi to nevadilo. Sám jsem tu ale nebyl.

Vedle boudy čekala ještě jedna osoba. Ačkoli jsem stál necelé dva metry od ní, nebyl jsem s to rozpoznat cokoli víc, než černý plášť s řídkým kožíškem kolem krku. Rozhodně nebyla zdejší, movitější část populace se téhle čtvrti vyhýbala obloukem. Kouřila nějaké slušnější cigarety, to se poznalo podle příjemné vůně, která se jí co chvíli vyvalila v obláčku kouře z úst. Chvíli jsem si říkal, že ji požádám o jednu, ale když mi došlo, že nevypadám o nic lépe, než ten poslední z dělníků, radši jsem polkl hořkou slinu a dál v tichosti čekal na příjezd autobusu.

Rozvrzaná rachotina se hlásila předem, nejprve funěním výfuků, pak dvěma světelnými body v dálce, a nakonec pištěním brzd, ze kterého se mi zježily úplně všechny chlupy na těle. Rychle jsem se nacpal dovnitř a zabral dvě sedačky na konci vozu. Nerad sedám vedle důchodců nebo smrdutých lidí, co se vrací brzy ráno domů z hospody.

Opřel jsem si bolavou hlavu o sklo a zíral ven, ačkoli tam nebylo nic vidět. Sklo chladilo, a to moje bolavá hlava ocenila. Cestou jsem si nemohl pomoci, něco tu nebylo v pořádku. Co minutu jsem koutkem oka kontroloval svoji jedinou spolucestující. Vážně to byla žena, zhruba stejně stará, jako já, rovné černé vlasy zastřižené nad rameny. Snažila se prohlédnout líně se převalující opar venku stejně jako já, a ačkoli jsem měl pocit, že se každou chvíli otočí, že zaznamená můj pohled na zádech, nic podobného se nestalo.

Chraplavý hlas z reproduktoru oznámil moji zastávku. Potichu jsem se zvedl a vystoupil z autobusu zpět do mlhy. Jediný rozdíl byl, že teď měla díky slunci světlejší odstín. Moc velká útěcha to sice nebyla, ale alespoň jsem si viděl pod nohy. Domů jsem to měl ještě pár bloků, kolem parku a do čtvrtého patra. Obvykle jsem i tady našel spoustu podivných individuí, dnes se ale všichni nejspíš rozhodli zmizet, protože nikde nebylo ani živáčka, až na pár anonymních ptáčků v křoví u cesty.

Došoural jsem se až před starou ubytovnu a zapátral v kapse po klíčích. Marně. Mohlo mi dojít, že když je nenašlo trio, tak tam nejspíš nebudou. Už jsem se ani nerozčiloval, prostě jsem se smířil se svojí smůlou. Vchodové dveře se stejně nedaly nijak zavřít a náhradní klíč od pokoje mám pod rohožkou.

Výtahy byly stále mimo provoz. Už od minulého roku. Dneska bych houpavou jízdu uvítal, ale nebylo mi přáno, a tak jsem se chopil viklajícího se zábradlí a začal stoupat po schodech. Obyčejně beru schody po dvou třech, ale dneska jsem na to neměl sílu. Výstup tedy trval o mnoho déle než obvykle. Alespoň jsem si mohl prohlédnout nápisy na zdech. Fixy a spreje se na zpuchřelé omítce rozpíjely a tvořily obrazce hodné nějakého avantgardního umělce.

Dokonce i cesta chodbou ke dveřím 418 byla delší než obvykle. Už mi to vážně začínalo lézt krkem, ale nedalo se s tím nic dělat. Sehnul jsem se pro klíč pod rohožkou, ale nebyl tam. Jaké překvapení! Ale kde by pak byl? Zkusil jsem strčit do dveří, a ony se opravdu otevřely. V bytě bylo šero, skrz závěsy se tam dostalo ještě méně světla, než bylo venku. Opatrně jsem nakoukl dovnitř, neměl jsem páru, co tam mohl kdo hledat. Postel by si neodnesl a nic jiného užitečného tam stejně nebylo.

Odpovědí my bylo hlasité zachrápání, které by člověk neznalý přisoudil divokému praseti v říji. Já jsem ale věděl, že takhle chrápe jenom můj kamarád Dave. Byl rozvalený na mojí posteli, s vyhaslou cigaretou v ruce a výrazem nemluvněte na dlažebních kostkách.

V jeho bundě hozené přes židli v kuchyňce jsem vyštrachal klíč a téměř nedotčenou krabičku cigaret. Oboje jsem zabavil, zamkl jsem a postavil si vodu na kafe.  Poskakování konvice na plynovém vařiči mi pomohlo se alespoň trochu uvolnit a zapomenout na právě prožité peklo. Skoro bych usnul na židli, kdyby Dave pořád nechrochtal a nevrzal postelí. O pár hodin a dva litry zatuchlé kávy se naštěstí probudil a šel si sednout ke mně.

„Brý ráno,“ zamumlal na pozdrav a nalil si z konvice trochu studeného kafe. Tvář měl zdeformovanou od tvrdého polštáře a na tváři provinilý výraz.

„Asi jsem ti propálil prostěradlo. A vypil poslední pivo z lednice. A usnul v posteli. A…“

„Klid, to nevadí,“ přerušil jsem ho. Očividně se mu moc neulevilo, ale mně ano, protože jsem nemusel hned zjistit, co všechno tu proběhlo za mé nepřítomnosti.

„Zase se hádáte?“ zeptal jsem se ho, když se mi konečně povedlo si zapálit. Existovaly dvě možnosti, proč Dave přespával u mě. Buď se pohádal se ženou a tady trucoval, nebo se pohádal se ženou, šel se opít a sem se šel vyspat z opice.  Tak či tak, tahle otázka byla sázka na jistotu. To jsem si alespoň myslel.

„Horší, tentokrát už mě vyhodila úplně. Z mýho bytu! A já na ni čumim a nejsem schopnej říct ani prd, jako že to je můj byt, že jít může tak maximálně ona…“ Dave se znovu zasmušil a já jsem si teprve teď všimnul batohu vedle postele. Takže teď bude jako bydlet tady? No to byla zase jednou zpráva.

„Jasně, v pohodě, klidně tu můžeš chvíli pobýt, než si něco najdeš.“ Jen přikývl, nejspíš mě ani neposlouchal. A tak jsme tam seděli, mlčeli na sebe a já si vzpomněl na naše školní léta, když jsme stejně jako teď sedávali u jeho rodičů v obývacím pokoji, pili pivo jeho otce a na velké obrazovce koukali na fotbal. Ani jeden jsme nebyli nijak sportovně založení, ale na něm se nedostatek pohybu podepsal pěknou pneumatikou kolem pasu.

„Díky, jsi kámoš,“ vyplnil díru v konverzaci. Ještě chvíli si posílal po stole hrnek z ruky do ruky a snažil se proměnit kávu ve vodku. Pak se prudce zvednul, až jsem se leknul. Sáhl do kapsy a vytáhl pár drobných.

„Tak já aspoň skočim pro nějakej chleba, OK?“ zeptal se, jako by mi snad mělo vadit, že budu mít co k snídani. Gestem „dělej, jak rozumíš“ jsem ho tedy odeslal do obchůdku dole. Hodil jsem mu bundu a on odešel. Promnul jsem si ztuhlý krk a přesvědčil sám sebe, že teplá sprcha mi udělá dobře.

Svršky jsem ze sebe shazoval po cestě. Do koupelny už jsem dorazil nahý. V popraskaném zrcadle jsem rychle kontroloval stav své tělesná schránky: Modřina od stříkačky na břiše, oteklý fialový nos, vlasy plné všelijakého sajrajtu a šedé místo černé, zkrátka bída. Vlezl jsem do sprchového koutu a zatáhl závěs. V tu chvíli se samozřejmě ozvalo bušení na dveře.

„Máš odemčeno!“ zahulákal jsem. Zajímalo mě, co si tu Dave zapomněl, že byl zpátky tak rychle. Otočil jsem kohoutky a nechal odtéct trochu rzi ze sprchy. Další zabouchání.

„Sakra je odemčeno! Opři se trochu do těch dveří a jsi vevnitř!“ volal jsem přes zvuk vody dopadající na moji kůži a na dlaždičky v koupelně. Ten Dave je vážně případ, říkal jsem si. Buch, buch, buch. Celý mokrý a naštvaný, jenom s ručníkem kolem pasu, jsem vyběhl z koupelny, připraven začít nadávat jako ten nejhorší dlaždič. Nadechl jsem se a otevřel dveře. Klít jsem ale nezačal, protože za dveřmi nestál Dave.