fragment 4

18. 11.

Noc byla příšerná. Po půlnoci začali psi opět kňučet a štěkat. Nejspíš se i do krve porvali. Nad ránem se do mě pustili moskyti. Vstal jsem o půl šesté, velmi rozespalý. Vzal jsem prášky, které mi dal psychiatr, a spláchl je do záchodu. Jen mě utlumovaly.

Sešel jsem po schodech k řece a vydal se k Dasashwamedh ghátu. Rozednívalo se, na Ganze se pohupovaly lodě, mezi nimi plavaly květinové talířky se zapálenými svícemi. Indové se nořili do řeky a smývali ze sebe hříchy. U ghátu ženy zvonily na zvony, muži zpívali, mladík svlečený do půl pasu držel nad hlavou ocelovou nádobu podobající se konvi, z které šlehaly plameny. Za úderů dalšího mladíka do činelu s nádobou klesal, stoupal, otáčel se. Turisté nasedali do lodí nebo se za úplatu fotili s posvátnými muži.

Vystoupal jsem na vyvýšené prostranství, z kterého bylo možné celou scenérii pozorovat. Přistoupila ke mně asi desetiletá dívka, uměla velmi dobře anglicky. Snažila se mi prodat pohlednice, nebo mi barvami pomalovat kůži. Neměl jsem u sebe peníze.

Vykládali jsme si, byla roztomilá. Ptala se, proč si nechci nic koupit. Že potřebuje peníze na studium, má tři sestry a dva bratry. Slíbil jsem, že si některé z dalších rán od ní něco koupím, pokud se na ghátu potkáme. Podala mi ruku a řekla mi své jméno: Dipa. Je to nejmilejší člověk, kterého jsem tu zatím potkal.

Několik hodin jsem spal. Pak jsem vzal balík pro bratra a šel hledat poštu. Po cestě jsem si koupil draka. Je červeno-černý, stejný, jakého si tu pouští na ghátech malí kluci. Zítra ho vyzkouším.

Procházel jsem úzkou ulicí a když jsem míjel černou krávu, vrazila mi rohem do žeber. Nebolelo to, ale vyděsilo mě to.

Poštu jsem hledal půl hodiny. Musel jsem se ptát obchodníků, což mi nebylo vůbec po chuti. Našel jsem ji ukrytou na konci ulice, která křižovala tu, kterou jsem přišel. V tmavé špinavé místnosti seděli tři muži. Vysvětlil jsem tomu za přepážkou svůj požadavek. Prázdně na mě pohlédl, posunul balík k sobě, nalepil na něj několik známek a orazil razítky. Slova nepromluvil. Zaplatil jsem a vyšel hledat místo, kde se najím.

Vyhlédl jsem si restauraci na konci ulice a kráčel hladově k ní. Z povzdálí se ke mně nesly výkřiky, několik desítek metrů přede mnou lidé uskakovali na stranu. Když se k jednomu z domů přitiskly i dvě ženy, které šly přede mnou, vyřítila se přímo proti mně bílá kráva. V poslední chvíli jsem stačil skočit za nimi.  

Po cestě do hotelu, v uličce, která byla doposud průchozí, ležely krávy tak, že ji nadobro ucpaly. Vylezl jsem na vyvýšené domovní schody, abych se dostal za ně. Nespuštěly ze mě své černé oči. Asi padesát metrů od hotelu, na zídce ašramu, seděly dvě opice. Stoupl jsem si ke zdi a pozoroval je. Další opice přeskočila z druhé strany ulice na zídku a výhružně se ke mně blížila. Prskala a cenila na mě zuby. S hrůzou jsem se rozběhl k hotelu.

Situace se komplikuje. Mohou zvířata vycítit, co chci udělat? Je možné, že chtějí mé plány překazit? Zabít mě?

Teprve večer jsem se odvážil vyjít znovu ven. Potřeboval jsem si pořídit knihu. Šel jsem k Assi ghátu a v malém obchůdku Indica Books se zeptal rozumně vypadajícího muže, jestli má publikaci, která by popisovala rituál pohřbu v tomto městě. Nabídl mi tři. Vybral jsem si Voice of Death. V kapitole 18 je na několika stranách vysvětleno téměř vše, co potřebuji vědět.

Než jsem odešel, zeptal jsem se, zda tu může mít podobný pohřeb i cizinec. Přikývl. Jen je potřeba povolení úřadů. Jako mladík v továrně s hedvábím se zajímal, proč se ptám. Řekl jsem, že můj nemocný, 76 letý přítel, by tu chtěl rituálně zemřít. Vysvětlil mi, že je dobré, pokud je sem člověk dopraven předtím, než zemře. Může pobývat v některém z ašrámů, meditovat, na smrt se připravit.

To by mi situaci mohlo ulehčit. Doposud jsem si myslel, že umírající setrvávají pouze v Domech smrti.

Nevím však, jak je zde nahlíženo na sebevraždu. Je nutné, abych to co nejdříve zjistil. Zvířata v tomto městě jsou nevyzpytatelná. Některá se tváří smířlivě, ale je to pouze zástěrka pro to, aby si člověk přestal dávat pozor. Od teď budu ostražitější.

Ležím v pokoji a pozoruji na stěně dva světle hnědé gekony. Kdybych nevěděl, že jsou neškodní, zahubil bych je. Přesto: včera tu nebyli.