Věnec sonetů I - XIV + uzel na konci XV.

Věnec sonetů spočívá v následujícím uspořádání. Poslední řádka sonetu tvoří první řádku sonetu následujícího. Tak vznikne 14 sonetů neboť každý se skládá ze 14 řádek. Patnáctý sonet se nazývá "uzel". Obsahuje všechny poslední řádky všech čtrnácti sonetů a ty musejí být sevřeny stejnou formou. Já zvolila italskou petrarcovskou variantu: abba baab cdcdee Čtenář nechť odpustí úlitbu obsahu formě. Je to můj první pokus o sonet a první pokus o věnec sonetů zároveň.

 

  I.

  Štěrková cesta  zčervenala

  Ne studem, rudou železitou

  Lasičku zahlédli jsme  hbitou

  A  v dálce liška zaštěkala

 

   Soumrak na střechu vlnovitou

   Pad náhle a  svistot netopýra

   jak elegická časomíra

   zazněl nad sklenkou nedopitou.

 

     přišel k nám večer, čtenář ví to

     v tichý se šepot mění stromoví

    na nebi  jehlou světel všito

    když obzor ztemněl nachový

    teskná je radost z rozlehlosti všehomíra

    To boží jsoucno  nad námi se rozprostírá.

    II.

   To boží  jsoucno  nad námi se rozprostírá

    posvátnou bázní vše se ve mně chvěje

   ač léto, padám padám do závěje

  a kdesi v hloubce času vzniká škvíra

 

  Chronos  se tomu jistě  nyní směje

  Bludičce, co vranám zpívá za kus sýra

  té, která z bázně radši neotvírá

  a schovává se v říši beznaděje.

 

  a Kairos zase z druhé strany

  dotírá,  přitom prozpěvuje:

  „nejitři svoje staré rány

pojď za mnou“,  jemně pošťuchuje.

„přišel čas třešní, čas knih, čas stromů

  čas setkání, čas bílých letních domů“

III.

Čas setkání, čas bílých letních domů

v městečku ze sna, kam teprv pojedeme

 budem tam prostě spolu, vše bude podařené

 rána, večery i noci, v zářícím kosmodromu

 

doteky tvé už nebudou jen vybájené

 staneš se svědkem určitého zlomu

přes nás se zkázná bouře snadno nepřežene

 kobylky ani kroupy, sto blesků, tisíc hromů

 

Při představě té letní se moje srdce vylehčilo

 po dešti se vždycky lépe dýchá

čas plyne pomaleji, co pálilo, se smylo

 i ďasíci jsou teď na chviličku zticha.

 Jen tichý hlas se otázal  i přes milosrdnou clonu

  Komu ten košík neseš,   komu?

IV.

 Komu ten košík neseš, komu?

 babičce přece, vždyť má svátek

 to vyprávěj snad bůhvíkomu

 já budu čekat u tvých vrátek

 

 kéž nedočkám se melanomu

počkám pár týdnů, do dne matek

 snad vše se stane bez šarvátek

 sejdem se znovu bez polomu

 

 tak ďasík promlouvá v mé mysli

vše kolem téměř nedotknuto

 svět jako dříve určen, tvary, písmeny i čísly

uvnitř mne ale sežehnuto

 kéž neutrpí moje víra

 tomu, kdo říká slova čirá.

 

V.

Tomu, kdo říká slova čirá

 snad andělovi či snad pánubohu

 lidskému tvoru, synu Adamovu

 jsem uvěřila a čichám, čichám, žádná síra

 

 ba ani sirky, hledím na oblohu

 spektakulární mraky, nebeská říše širá

 kéž ve všem je tak spravedlivá míra

 a rovnováha světa, tu já nepřemohu.

 

 Povlávat ve větru jak šátek

 a možná chvilku jako třtina

 to  přece není nedostatek

 to přece není žádná vina

 říkej to ale ledaskomu

Nedohledáš se axiómu

 

VI.

Nedohledáš se axiómu

nedohledáš se cesty jediné

tak sleduj vlak, jak si to pošine

nasedni radši do vagónu

 

 dívej jak stromy v kombiné

 dešťového metronomu

 zazpívají tobě, pak už málokomu

 málokdo je uslyší tak nevinné

 

  Bouře tvé duše nechť je zastavena

 můžeš to přijmout bez rozpaků?

 můžeš pak tomu dávat nová jména

 a ozdobit to květy máku

 i když se někdy rozevře ta díra

 z níž divná hrůza na tě zírá

  

VII.

 Z níž divná hrůza na tě zírá

z čeho ? z té díry přece

 z pekelné jámy, zakopla´s o ni v lese

neb příkrov jámy nedovírá

 

a nikdy nedovře se

smíš doufat, že noc den už nepožírá

že naděje snad neumírá

když  vlk  lesem se nese

 

Co vlastně hledáš dcero Evina?

nenašlas už to dávno?

 Jsi vinná  jsi i nevinná

 našlas to příliš snadno?

a nyní přítomnost ta sirá

Tlamu svou na tě pozotvírá

 

 

VIII.

 Tlamu svou na tě pozotvírá

 tak nech se sežrat

je jaká je a nic ti nezastírá

 sní tebe, kozu, patnáct jehňat

 

sní celý svět a bez dilemat

tvá naděj nechť se neupírá

dnes soudná neděle, den netopýra

 je konec už si můžeš žehnat

 

  A tak si žehnám tohle píšíc

 v přítomném nyní okamžiku

 nic nenastává, co by křičíc

 mne utvrdilo o zániku

 co říkalo by stále znovu

 Tak radši uteč, u sta hromů.

 

IX.

 Tak radši uteč, u sta hromů.

 ten hlas zazníval v historii

 rozechvěl mne i Viktorii

co píseń pěla, víte komu

 

 s vaničkou dítě nevyliji

 to radši půjdu k sobě domů

 do jádra mysli, do atomu

 ve své osobní vigilii

 

Naleznu  klid svůj v osamění

 v němž pro otevřenost místo zbývá

 jsem ještěrka, co na kameni

 svůj ocácek a tlapky zhřívá

 žije den po dni, nepřemýšlí o vlkodlaku

 když slunce v býku či snad v raku.

X.

Když slunce v býku nebo v raku

Se ještě s ascendentem pojí

Chceme být navždy navždy svoji

Čekáme jako hejno draků

 

Jak hejno draků v dračí sloji

Ještěrka  svědčí o opaku

Jak leží si tam bez rozpaků

Číhá jen na tu chvilku svoji,

 

Aby si mušku ulovila.

Tak žila Alyt poustevnice

Svůj osamělý sen si snila

Bez koupelny a bez petlice

její příběh dojímá už  staletí

Toho, ke komu doletí

 

XI.

Toho, ke komu doletí

Pírko, co se v letu shůry snáší

Lehké jak vánek, přesto plaší

Zamilované v objetí.

 

To anděl snad se kolem vznáší

Nad nimi tiše baletí

Neposkvrněné početí?

Ne to jen křídlem máchá jako paží.

 

Jakoby v ruce držel meč

Chrání je? Co jiného  dělá?

Tvář jeho zcela uzardělá

Snad nebude mít v křídle křeč

Až domůže se jejich zraku

Vypoví něco o zázraku

 

XII.

Vypoví něco o zázraku

Je jím snad láska milenecká?

Či láska k bohu, láska všecka?

Nic neunikne bystrozraku

 

Andělská píseň pastevecká

Zaznívá z rána, do soumraku

Na poli nebo v rychlovlaku

Od Arktidy až do Turecka

 

Ach, kam jsem se to zatoulala

do tak obecných proklamací

chvíli se slovy si hrála

a teď se duše má v nich ztrácí

v čase jahod, v čase podletí

V jednadvacátém století

 

XIII.

V jednadvacátém století

proč nežila jsem v renesanci ?

v té renesanční eleganci

a v madrigalů objetí

 

Proč nežila jsem  v renesanci

Jenom ne žádné dojetí

Začínám trochu trpěti

Že používám asonanci

 

Teď ale vážně zpátky v střed

Snad jsem se někam prokutala

Nenosím žádný shnilý vřed

Díra mne proto nesežrala?

A když jsem plačíc si tak hrála

Nejedna zvláštní věc se stala

 

XIV.

Nejedna zvláštní věc se stala

Když podvečerní listoví

A obzor, koláč makový

Světla hvězd zvolna rozžíhala

 

U cesty keřík trnový

Štěkavá liška z dálky lála

A lasička se zatoulala

V snaze, že něco uloví

 

Pili jsme víno na terase

A s dechem zatajeným

Dvořili se té světa kráse

Šepotem láskyplným

 Že Venuše se s námi smála

Štěrková cesta zčervenala!

 

XV.

Uzel

To boží jsoucno  nad námi se rozprostírá.

 čas setkání, čas bílých letních domů

 komu ten košík neseš, komu?

 tomu, kdo říká slova čirá

 

 Nedohledáš se axiómu

 A divná hrůza na tě zírá

 Tlamu svou na tě pozotvírá

 Tak radši uteč, u sta hromů.

 

 Když slunce v býku či snad v raku

 toho, ke komu doletí

 vypoví něco o zázraku

 v jednadvacátém století

 nejedna zvláštní věc se stala

 Štěrková cesta zčervenala

 

---