Maniak

                                                                                      MANIAK

                                                                       (a příprava vzpoury proti němu)

     „Co to meleš za hovadiny?!“ slyším vzteklý hlas svého muže z vedlejší místnosti. Zatínám zuby i nehty, protože vím, co bude následovat. Teď si mě zavolá a já budu muset odkývat, že to, co slyšel, je opravdu naprostý nesmysl; snad se budu muset i rozčilit jako on. Chvíli ho budu uklidňovat, ale to se povede jen zřídka. Pak mě zase vyžene zpátky do kuchyně, kam patřím.
      „Pocem!“ zaznělo velitelsky z obýváku. „Pocem a poslechni si ho!“
      S povzdechem odkládám utěrku a jdu za ním.
      „Slyšíš, jaký plácá blbiny?!“ chrčí muž a ukazuje na obrazovku, kde jakýsi komentátor zírá střídavě do papírů a na nás. Hovoří zcela klidně, nedbaje rozhořčení mého muže, který s ním zjevně nesouhlasí.
      „Slyšíš, co řekl? Prej paradoxně! Přitom si to vůbec neodporuje! Není to vůl?“
     Můj manžel totiž trpí profesionální deformací. Živí se analyzováním nevím čeho, přičemž se používají vzorce, odvozené ze vzorců nějaké logiky, snad výrokové. A ať slyší cokoliv, vypění, když je v tom něco, co této logice odporuje. Nevadí mu ani tak rozpor se skutečností, jako když si odporují různá tvrzení jednoho člověka, případně skupiny lidí. K svým vlastním výrokům už tak kritický není, jako třeba teď.
      „Jak mám slyšet, co řekl?“ povídám, „to to opakuje, nebo co?“
      „Já ti říkám, co řekl, tak mi řekni, co tomu říkáš!“
      „Co od něj můžeš čekat,“ snažím se ho uchlácholit, „vždyť se na něj podívej, kdoví, jestli ví, co mluví.“
      „Houby ví, jinak by nemoh pustit z huby takovou volovinu. Ať se koukne do slovníku, co je to paradox, nebo ať tam neleze.“
      „No jo, to je fakt,“ souhlasím ochotně.
     Podezíravě se na mne podíval: „To diskutuju s tou pravou. Di, di prosímtě zpátky k hrnkům, tam seš aspoň mezi svejma.“
     S úlevou opouštím bojiště. Takhle snadno to projde málokdy. Posledně mu hnuli žlučí víc:
      „Popřením ,nikdo‘ přece není ,všichni‘!“ sípal zoufale. Nechal si mě nastoupit a podal mi zmatený výklad, ze kterého pro mne vyplynulo, že opakem ,někdo‘ je ,všichni‘ i ,nikdo‘. Pro něj z toho vyplynulo, že baba zůstane babou a poslal mě  –kam jinam– mezi hrnky.
     Jinak se s ním dá docela dobře vyjít – až na to, že tu svou mánii nám tahá i do života. Trvá například na tom, že se máme přesně vyjadřovat. Co je přesné vyjádření však určí on, a má na to pěkně gumový metr.
     Vezměte si třeba tohle: Já mu řeknu, ať cestou domů koupí rajčata. On donese protlak, že prý rajčata neměli. Na co mi bude protlak, když potřebuju rajčata? A on, že prý nám to lednici nevyjí, on že nemůže vědět, jestli se to dá nebo nedá nahradit a proto to zkusil takhle.
     Tak mu říkám: „Když řeknu rajčata, tak dones rajčata; kdyby místo nich mohl bejt protlak, tak řeknu ,kup rajčata nebo protlak‘, pořád chceš přesně, tak přesně.“
     A představte si, že když pak měl donést špenát, tak nedonesl nic! Že prý měli jen špenátový protlak. To mi snad už udělal schválně! Tak mu říkám: „Člověče, ke knedlíkům to udělám i z protlaku, kdyby to musel bejt ausgerechnet listovej špenát, tak řeknu ,kup listovej špenát,‘ pořád chceš přesně, tak přesně.“
     A on, že zná špenát jen na talíři a u rajčat že bylo kvůli protlaku zle. Co do toho tahá rajčata? A zase ať se vyjadřuju přesně.
     Vždyť si z něj střílí i ten náš pubertální synáček! Prý: „Otče, udělat naší matce radost je pro tebe problém.“
     Jaký problém? Ať dělá, co mu řeknu, já taky poskakuju, jak on si vzpomene.
     Ale on, že mi ten protlak splatí, že budu koukat, co je to přesně logicky!
     A víte, že se mu to povedlo, darebovi? Vykolejil mě, že jsem koukala jako bulík, než jsem dala myšlenky dohromady. Chtěla jsem po něm tenkrát, aby mi koupil rum do cukroví. To je mi jasné, že nedonese placatici, i když by mi na vánoce bohatě stačila. Ale on ho donesl litr! Tak povídám: „Na co kupuješ litr rumu, když říkám do cukroví?“
     A on se na mne jen tak bezelstně kouk a povídá: „Kolik ho tak můžeš potřebovat? Nanejvejš pět šest lžiček, určitě nic víc.“ Chápete, vysvětluje mi, proč koupil jenom litr! A já přemýšlím, jak to myslí, než mi došlo, že si ze mne docela bohapustě utahuje. Pak z něj nemám být úplně vedle, když mě krmí takovými nesmysly.
     Ale já mu to dlužna nezůstanu. Taky mu řeknu takovou pitomost, a jeho to zdvihne víc než mne, mně jen chvíli trvalo, než jsem zavřela pusu. Jenže mne ty nejlepší myšlenky napadají, až když je pozdě. Taková příležitost, jako případ „všichni, někdo, nikdo“ se nenaskytne každý den. Tomu se říká promarněná šance. Vždyť já mu tam mohla zamotat „každý, kdosi, kdokoliv“ a snad i „kdekdo, kdovíkdo a málokdo,“ jen mít ten nápad hned, ne až pak u nádobí. To nevím, kam by mě poslal pak, k hrnkům by to nebylo.
     Ale já vím, co udělám, já jednou dám za pravdu tomu komentátorovi, až si s ním zas bude povídat; a ještě radši nějakému politikovi, s těmi se hádá snad nejvíc. Pak teprv se ukáže, kdo zůstává líp stát s otevřenou pusou. Ale to musím vyčíhnout, až bude opravdu v ráži, a taky musím být trochu v obraze, vědět, o čem je řeč, abych mohla náležitě přitlačit. Stačí jen pořádně se připravit a maličko si počkat na tu správnou chvíli – a pak mu říct, že kecá.
     Však já se toho dočkám, já se dočkám a už se tak těším, jak já se na to těším!