ANÁLNÍ PRAVDA

Zajímalo by mě, proč jsou lidé zlí.

Zajímalo by mě, proč jsou lidé zlí. Proč se chovají jako svině. Mají to snad vrozené? A co s námi bylo před našim příchodem na tento svět. Existuje opravdu duše?

Vůbec se nepamatuju na to, co předcházelo mému zrodu. Co vím, tak potkala moje maminka tatínka na taneční zábavě, kde ji znásilnil. Ona se i přesto do něj zamilovala a začala za ním dolézat.

Jindra, tak se můj otec jmenoval, se věnoval vynalézání. Tonička ho vyrušila a on se rozčílil. Nedala mu pokoj, dokud si ji nevzal. Pak ji pro změnu začal otravovat on. Poroučel jí a nadával. Ona ho poslouchala a po nocích, kdy tvrdě spal a brutálně hlasitě chrápal, plakala nad svým zpackaným životem.

Jednoho dne jí její matka, která se na to už nemohla dívat, poradila, ať Jindru otráví jedem na krysy.

 

*

Jindra měl hezký pohřeb. Když jsem se ho zúčastnil, byly mi dva roky. Pomáhal jsem nést jeho rakev do kostela. Farář vypadal jako nějaký přihřátý deathmetalista. Chvíli nám přednášel kraviny a pak jsme taťku hodili do díry. Bylo mi z toho smutno. Matka ke mně poklekla, vzala mě za ramena a řekla:

„Petře, najdu ti lepšího otce.“

Nelhala. Můj otčím byl opravdu skvělý člověk. Měl peníze. Pracoval jako grázl pro jednu vymahačskou firmu. Mlátil lidi a okrádal je. Jeho plat byl nadprůměrný. Zeptal jsem se ho:

„Co bylo předtím, než jsem se narodil?“

Poradil mi, abych si vlezl do floatačního tanku. Dal jsem na něj. Připadal mi neskonale moudrý.

Floatační tank je skvělé zařízení. Uložil jsem se do něho a oddal relaxaci. Netrvalo dlouho a upadl jsem do transu. Změna vědomí proběhla pozvolně. Skoro jsem si ji nevšiml. Najednou byla tady a zmocnil se mě transcendentní stav mysli.

Přestal jsem registrovat tělo. Vymanil jsem se z moci stereotypu a zaběhnutých konvencí společenského chování. Zůstal jsem jen já a nekonečný prostor. To, co jsem viděl, bylo abstraktní. Týkalo se to podstaty veškerého dění, s nímž jsem však neměl už co dočinění. Nacházel jsem se mimo rámec běžného chápaní.

Připadal jsem si neobvykle skutečný. Bezstarostnost mě nadnášela a intensivní pocit pohody mě činil mimořádně šťastným. Pořád jsem se usmíval. Společnost mi dělala harmonie a zvídavost. Chtělo se mi objevovat.

Nebylo se tedy čemu divit, že se mi zjevil Bůh. Oslovil mě příjmením. Řekl mi:

„Ahoj Čuráku.“

„Zdar,“ reagoval jsem a vůbec mě nepřekvapilo, že komunikuji s nadpřirozenem. Ale v naší konversaci jsme se daleko nedostali, protože se mě naprosto nečekaně zmocnila davová psychóza. Díky ní jsem propadl panice a vrhl se do náruče hysterie. Tato náhlá mentální proměna zavinila mé procitnutí zpět do otupující všední každodennosti. Ta mě přirozeně znechutila.

Mohli za to především lidé. Jak bych nás ve stručnosti charakterizoval?

Asi ze všeho nejvíc si navzájem závidíme. Potom nám dělá dobře pohled na neštěstí druhého. Jsme nenasytní a hamižní. Kvůli penězům se dokážeme nejen nenávidět, ale dokonce i pozabíjet.

Co mám dělat, abych v tomto světě nezešílel? Zvědět odpověď na tuto otázku, jsem se vydal k psychiatrovi. Čekárna byla plná pacientů. Jejich diagnózy byly rozličné. Našli se tu schizofrenici, psychotici, alkoholici, ale také devianti, či vrazi. Posadil jsem se vedle jednoho cynika. Bylo na něm zajímavé, že mluvil pravdu. Jsem si jistý, že nic nepředstíral. Snažil se mi sdělit svůj první dojem z mé individuality. Byl nelichotivý a křivdil mi. Ignoroval jsem ho. Vytáhl jsem si ze somradla knížku a začetl se do těchto řádek:

‚Petr Čurák čte knížku v čekárně u psychiatra. Uplyne několik hodin než na něj přijde řada a on může vejít do ordinace. Doktor Falus ho pozdravil tichým, měkce modulovaným hlasem, pročež mu pokynul, aby si udělal pohodlí a poté, co se ocitl svým zadkem v křesle, se ho zeptal:

Copak tě trápí chlapče? Petr reagoval:

Nevím, co je to existence. A taky, zdá se mi nepřiměřeně krátká a krutá. Výskyt v bytí se mi jeví o držku. Kdo nemá na to žaludek, ten se potáže se zlou. Buď se dokážete přizpůsobit daným podmínkám a nebo jim podlehnete. Je to jednoduché jako facka.‘

 

*

Falus mi předepsal nějaké prášky. Od té doby, co je žeru, jsem impotentní a hrozně líný. Ze všeho nejraději jím, kouřím a piju černou kávu. Ač se mi to líbí nebo ne, spočívám v permanentní trudnomyslné beznaději a nevidím pro sebe smysluplnou budoucnost.

 

26. června 2012

Petr Měrka

---