Věčný poutník - část 5.

Nic jsem neviděl, zato jsem slyšel těžké kroky asi dvě patra pod námi. Říkal jsem si, že ať už se sem vleče kdokoli, rozhodně se nesnaží být nenápadný. A pak přišel šok, protože majitel kroků promluvil. Dave.

„Týjo, ty schody jsou fuška, co říkáte? Neustále tu nefunguje výtah, a do toho to čtvrtý patro…“ Tázavě jsem se otočil na Ninu, která teď zkoumala snad každou možnou únikovou cestu. Ne mě nijak nereagovala. Znovu jsem se podíval dolů, právě včas, abych spatřil nejprve pupek, a pak i zbytek Davea.  V mezipatře se docela mačkal, ale když se otočil a uviděl mě, zamával a vesele se zaculil.

„Nazdar, vedu nějaký tvoje kámoše, co jsem potkal cestou.“

„Dave, pozor!“ stihl jsem tak akorát vykřiknout. Dave se zatvářil zmateně. Následně však jeho oči ztratily jakýkoli výraz, neboť mu skrz hlavu prosvištěla kulka a zarazila se spolu s kouskem jeho mozku do zdi. Baculaté tělo se zakymácelo a padlo naznak. Chtěl jsem zaječet a vrhnout se k němu, ale Nina mě pevně chytla, zmáčkla, a pak mě táhla za sebou do vyšších pater.

Neměl jsem nejmenší tušení, co se to tady děje. Proč někdo zabil Davea, proč si teď jdou i pro mě, a hlavně proč se nechávám táhnout jako pytel brambor do schodů ženou, kterou jsem viděl podruhé v životě, a která na mě působila o dost horším dojmem, než pistole v obličeji. Přesto jsem už neprotestoval, prostě jsem jen tak vlál, výš a výš, a bylo mi to všechno jedno.

Ani nevím, ve kterém z deseti pater nad čtvrtým jsme nakonec zastavili. Na chodbě zrovna nějaká postarší paní venčila kočku, otočená zády k otevřeným dveřím do své ubikace. Nina ani na okamžik nezaváhala. Společně jsme vklouzli do cizího bytu, který ale uvnitř vypadal stejně, jako ten můj. Dveře za námi zlehka klaply, stařena si ničeho nevšimla.

Stál jsem jako opařený, neschopen ničeho než panické hrůzy, která mě teď prostupovala do morku kostí. Nina na mě něco syčela, nevnímal jsem ji. Skoro jsem si přál, aby nás neznámí kati našli, aby mě ukončili a byl klid. Ale Nina měla se mnou svoje plány. Párkrát lehce zaklepala špičkou boty na podlahu, zjišťovala pevnost. Bývalo by stačilo se zeptat. Zdi i stropy byly postaveny z něčeho levného, protože kdykoli někdo promluvil jen trochu víc nahlas, bylo to slyšet na tři patra daleko.

„Tak, jsme nahraný,“ utrousil jsem, když jsem zpoza dveří uslyšel slabý mužský hlas, jak se ptá babky na mladý pár, který tudy určitě před chvílí proběhl. Paní byla naštěstí nahluchlá, takže se musela třikrát dožadovat zopakování otázky. I Nina nejspíš větřila konec a chystala se k nějaké šílenosti. Přehrabovala se malou kabelkou. Proč, to mi nedocházelo. V takovémhle nic se snad dalo něco ztratit?

Nakonec hledaný předmět našla. Vytáhla úzký stříbrný revolver, nejméně šest palců dlouhý. V rychlosti zkontrolovala bubínek a odjistila ho. Konečně, teď mi dá ránu z milosti a zmizí. Skoro jsem se radoval. Zavřel jsem oči. S klidem jsem čekal na vysvobozující ránu doprostřed čela. Ozvalo se šest výstřelů. Mě ale nezasáhl jediný. Pozvolna jsem zase oči otevřel. Nina stála uprostřed místnosti, z pistole se kouřilo. A stejně tak ze šesti velkých otvorů v podlaze.

„Na co čekáš?! Dělej, pojď sem!“ zavelela. Podobné skopičiny bych za normálních okolností přisuzoval akčním filmům, ne realitě. A přesto jsem teď jedním akčním filmem žil. Proto jakmile dveře, které nás dělily od pronásledovatelů, vypadly z pantů, skočil jsem do kružnice z výstřelů a pevně se Niny chytil. Dle očekávání se s námi podlaha propadla, a my jsme letěli do obýváku bytu pod námi. Tam jsme se ale nezastavili.

Následně pod námi povolilo ještě několik pater, pod nohama se nám vrstvily kusy stropů, až nakonec vytvořily dostatečnou vrstvu. Ta se při posledním propadu přelomila a my jsme se váleli v hromadě suti na zemi. Adrenalin z právě zažitého kaskadérského kousku mě nakopl lépe než okovaná bota. V okamžiku jsem stál na nohou. Nina na nich přesto byla rychleji, a tak nám nic nebránilo ve zběsilém úprku skrz další vyražené dveře, troje schody a věčně odemčený vchod do domu vstříc polednímu slunci venku.