Angažovaná neverending story? Ne!

V posledním čísle Psího vína, časopise pro současnou poezii č. 59/60, Karel Piorecký ve výživném článku (str. 23-29) nahledává souřadnice angažované poezie z hlediska teoretického a historického, aby z nich nakonec učinil průnik dialektického typu. Časopis Psí víno musím pochválit za příjemnou změnu formátu časopisu a vcelku svěží obsah. Karla Pioreckého za jeho vyváženě umírněné názory lze tentokrát pochválit taktéž.

Na druhé straně je stále popotahovaná polemika o angažovanosti obecně mírně bezzubá a bez nálezu. Pokud se na jedné straně zahledíme prostřednictvím nedávného televizního dokumentu (Pološero) na osudy několika výrazných soudobých básníků, musíme si klást otázku, zdali již pouhá existence vážně míněné a živě provozované poezie není sama o sobě již tou největší politickou a sociální angažovaností. Většina našich básníků žije v bídě a pokud ne, tak nežijí v poezii. Na straně druhé výjimky jistě potvrzují pravidlo, nelze vyloučit ani šťastné osudy některých básníků, jimž balancování na pokraji verše a nějaké doplňkové práce neubírá ani z jedné strany na kvalitě. Básnictví, verš podepřený vlastním osudem, zvolna zaniká, přibobtnává však laciné lifestylové veršotepectví. Systematicky vyřazujeme z pozornosti obtížnější poetické prostředky, totiž minimalizujeme, zejména metonymií, metafor a alegorií nám netřeba, vůbec žádných ozdob paradoxiálně hračičkářských nepotřebujeme, tím srozumitelňujeme, zacilujeme se hladce oholeným bezpečně šaškovským gestem – ó jak jsme vlastně angažovaní.

Hloubka, či spíše jáma, angažování se blíží bezmocnému gestu. Básní proti tanku, básní proti bankovnímu poplatku, básní proti vodním dělům, básní proti hydře byrokracie, básní proti úplatkům (chacha). Jámu obklopující naše gesta zasypávají barevnou hlínou kolektivně vymanipulované, psychologicky hypnotizující, hrnečku vař! překypující realitou idealizované – éterem povolené medium vizuální imaginace.

Přemýšlím o zakopaných básnících. Občas nazdařbůh začnu kdesi kopat, kde se mi zdá, že někdo zpod země volá o pomoc. Všichni voláme o pomoc. Všimni si sakra nějakého mého slova! Vyndej si sluchátka, vypni televizi, zahoď mobil… jsem už dostatečně angažovaný? Poplival jsem včas cokoli odporujícího jasnému hlasu lidu?

Z výše uvedeného je zřejmé, že já osobně angažovanost zatracuju. Nevěřím, že by angažovaností pro nebo proti bylo možné nepoškodit účinný celek poetiky. Angažovanost je totiž instrumentální naivita neřkuli prosté blbství. Vedle angažovanosti totiž existuje též pojem aktuálnosti, jenž je jakýmsi racionálně poetickým či sebekritickým regulátorem prvoplánového nadšenectví. Dobová kulisa – aktuálnost je přípustným stupněm angažovanosti vážně míněné poezie. Angažovanost je pak prostý emocionální extremismus. Sic extremismus, jenž netřeba pro jeho povadlou neškodnost zakazovat, ale jenž je potřebné neustále zatracovat. Podobně jako volali mnozí v jisté době: „Dosti Wolkera!“, volám dnes: „Dosti, dosti, an gadžovanosti!“.

Naštěstí! Nové Psí víno nijak nepřekypuje angažovaností, spíše aktuálností a dokonce bych řekl pestrostí. Vedle řádky různorodých autorů poezie či prózy najdete v čísle také zmínku o programu „dekomunikace“, rozhovor s Pavlem Janáčkem, ředitelem ÚČL, představení estetiky „digitální poezie“ a slušnou výheň recenzí. Rozhodně doporučuji ke čtení.