Já prostě musím chodit po světě chlupatá!

Zkoušela jsem kdeco, fakt jsem se snažila, věřte mi, ale marně. Chlupy jsou zjevně mým osudem. No a co, jsou horší věci na světě, nezblázním se. A komu se nelíbím, ať se na mě holt nedívá!

Téhle barvě se celoživotně vyhýbám jak čert kříži, ale tentokrát jsem zjihla a poddala se. Ten kabát mě vpravdě okouzlil- nádherný, dlouhý až po kotníky, lehoučký, dokonce s kapucí, vystlanou i lemovanou heboučkou kožešinkou. Prostě skvost. Ale...černý!

Když jsem v něm poprvé kráčela do práce, téměř jsem se vznášela, k čemuž mi dopomáhaly už z dálky evidentně upřené pohledy mých kolegyň. Šla jsem na odpolední a ony už pracovaly, t.j. venčily děti na zahradě. Vysloveně se nemohly odtrhnout. Prošla jsem brankou, připravená přijímat závistivé gratulace, ale zmehlo mi. „Ježišmarjá, ty seš tak chlupatá!“ Kolegyně to zašeptala s takovým odporem, jako bych přes noc obrostla hustým plnovousem dlouhým až na břicho, dokonce ustoupila, abych se jí náhodou nedotkla!

Sklopila jsem zrak v místa, kam zírala, a téměř se mi podlomila kolena: na černém vlněném podkladě se skvěly milióny, ne- li miliardy hnědých, rezatých, béžových a bílých lesklých chlupů! Vzpomněla jsem si, jak se se mnou v předsíni rozněžněle loučily naše dvě psice. Neskákaly, pouze se tulily a vrtěly chvosty; no, zřejmě to stačilo...

Kabát jsem servala z těla a teprve ve sborovně jsem začala horečnatě mokrýma rukama stírat a sbírat oddělitelné části mých mazlíčků - šlo to ztuha, nicméně podařilo se. Z práce jsem šla pěšky, pro případ, že by mi nějaký ten chloupek unikl, aby si mě nikdo neošklivil. Šinula jsem se parkem, a kdo mi s radostným štěkotem neběží v ústrety? Pochopitelně moje feny. Chlupaté, hnědo - rezato -béžovo - bílé... Kde se tu bereš, haf? Dala jsem se s řevem na úprk a v letu ze sebe rvala kabát. Dostihly mě mezi druhým a třetím knoflíkem...

Rovnou jsem se zastavila v obchodě s domácími potřebami a zakoupila jsem sadu válečků na odstraňování chlupů. Údajně tutovka. Naproti ve Zverimexu jsem přibrala psí tyčinky: kdyby se v budoucnu ke mně v nevhodné chvíli blížily feny, budu mít jejich oblíbenou pochoutku v kapse, v kritické chvíli ji odhodím do dálky, a bude. To bych se divila, kdyby daly přednost prznění mého svršku před žvancem...

Hrála jsem si s tím celý večer. S nepopsatelnou úlevou jsem pověsila dokonale vyčištěný kabát na ten nejvyšší věšák v chodbě a šla spát. Zdál se mi sen, jak se vznáším v novém kabátě a všichni se za mnou okouzleně ohlížejí. Ráno jsem vešla do předsíně a málem mě ranila mrtvice. Na zemi ležel můj černý model a vypadal jako třetí pes v předsíni. Nechala jsem totiž psí tyčinky v kapse, a čubky si pro ně došly, žádný problém, haf!

Seřvala jsem je jak psy, opět přišila kapsu a v bundě se smutně vydala do čistírny. Stálo mě to tři stovky a ještě na mě koukali jak na cuchtu, která se snad vyválela ve zvěřinci, nebo kde; no pojďte se na to podívat, paní vedoucí...

Vybalila jsem kabát z obalu a pomalu si jej navlékala. Feny byly zavřené v kuchyni, přesto jsem se chvěla jak frotér v narvané tramvaji a srdce mi bušilo jak v čekárně u zubaře. Právem.

„Panička vás tu takhle zavřela, ta je ale zlá, co,“ zaslechla jsem synovo rozespalé brumlání. Vždycky se válí do sedmi, ale dnes vstal dřív! Nepochybně proto, aby mě s konečnou platností zhroutil, protože se vzápětí ozvalo otočení klíče v zámku, rozrazily se dveře do předsíně a na mě, skloněnou k zipu kozaček, radostně naskákaly obě psice, aby se se mnou rozloučily...