Zpověď, jejíž literární hodnota je takřka nulová a ta citová se zase nedá vyčíslit

(A tentokrát bez věnování, aby se nezarděl.)

 

 

 

 

[hořce]

A zřejmě časem dospěju i k tomu 

(a nebude to zoufalostí), že

stokrát v dlani obrátím fakt, že

vím, jak podivně umazáváš z kostky másla nožem (shora) a že

bochník chleba vždycky lámeš rukama vejpůl

a budu se při tom přiblble usmívat,

i když JE to uhozené

podobně jako fakt, že jsem si kvůli tobě

nesčetněkrát

vypůjčila tyrkysové náušnice

bez dovolení

a věřila, že se tím něco vyřeší

 

 

[téměř zasněně]

Zkouším přesně zkopírovat způsob, jakým

zakláníš hlavu

a ze stejného úhlu se dívat, jak je dnes v noci

jakási hvězda blíž nějaké jiné hvězdě

a bude to tak zase až za tisíc let 

když vůbec

(jsi moudrý muž a v hlase máš něco, co připomíná

chrpu v žitném poli)

Jindy zase prstem zkoumáš souhvězdí

u mě na krku

A prý že spolu pojedeme do Barcelony

nebo se aspoň nahatí vykoupeme v přehradě

natruc

(Mrazí z toho, jak průhledně a pateticky

najednou vypadají věci, na kterých jsme

vystavěli vesmír,

viď?)

 

 

[unaveně]

Přejde to

Přejde to, jako to přešlo už tolikrát

a vůbec je tak trochu směšné si myslet, že

tentokrát to bude jiné

(Na prvního máje jsem cestou z Brna 

připsala tužkou na jízdenku

I bolest

zevšední)

a já zas budu v nočních vlacích

sedávat v kupé čelem nalepená na sklo

a ušetřím posledních pár kapek

voňavky z flakonku po babičce na den

kdy někdo přistoupí a nesměle

- avšak dostatečně pevně na to, 

aby předem existovala jen jedna možná odpověď -

se zeptá

Můžu?

---