Hlubočepské skály

Let dravce

Nad Prokopským údolím pomalu krouží dravec. Ten tvar křídel má na dálku varovat. Je stejně hrůzostrašný jako úzké štěrbiny očí pitbula nebo zkosená ploutev žraloka. Odlétá pryč a myši na kamenitých stráních připomínajících mediterán si mohou oddechnout. Možná i leckterý yorkšír, cupitající daleko před páníčkem, si právě oddechnul.

Lidé skal

Byli lidé, kteří jako Nietzschův Zarathustra vystoupali vysoko do skal, aby byli blíže přímému polednímu slunci, letu orla a ševelení větru. A pak byli takoví, co jako Prokop zůstali dole, ve stínu, ještě hlouběji, v samých útrobách těch skal, jedli tam brouky s medem a káli se. A pak jsou lidé, kteří v neděli odcházejí do podolské plovárny, těší se ze slunce, podobně jako veliký Zarathustra, a těší se z nahoty své i svých bližních. Není možné mít jim to za zlé. Přesto právě takové sluneční jurodivce dávno tomu pobil muž jménem Žižka. Těšit se ze slunce vždy bylo bezpečnější v horách.

Stávání se

Dřevo tu je vyschlé na troud a kamení se dívá ke slunci bez bázně jako oči Tatara. Koruny borovic odpovídají vánku lehkými pohyby, pod skalou cvrliká svůj ptačí zpěv potok. Stal se už dávno hejnem ptáků a ti ptáci potokoem. A kolem, asfaltovou pěšinou, běží pes a je větrem a vítr mu běží jako jiný pes naproti. O svém přátelství ale pes i vítr mlčí. Jen dlouhý jazyk povlávající kolem psa jako by chtěl cosi vypovědět. Řekne sotva tolik, co cvrčci tady nahoře v uschlé trávě. Ale večer, to bude jiný koncert. Filharmonici strání a hmyz Rudolfina, otisky jedněch v druhých. No a tak všude kolem pořád dál a dál.

Ohniště

Kdo kromě mravenců dneska ještě ví, jak krásně to voní pod kůrou borovice. A o kousek dál opuštěné ohniště. Pod jedním z kamenů v popelu má svou síť pavouk. Dokonce se ukáže, v peřinách z nejdrobnějších uhlíků je jako doma. Pavoučí popelka.

Svoboda prázdna

V ulicích města mají svůj slet vyznavači Sokola. Mohou se ale dotknout té svobody prázdného prostoru? Mohou vejít do prázdna jako skuteční sokolové nebo zvířata, která v obilí nedopatřením pozřou námel? A o svobodě by jim mohli vyprávět i mnohonásobně trestaní kapsáři, kteří mají ve skrumáži diváků pré. To tady na skále nikdo nepochoduje ani netahá - bez dohledu státního notáře - svého matesa z bubnu cizí kapsy. Zato tu skutečně krouží v oblacích dravec. Než se ztratí v prázdnu.

Malé příběhy

Cestou nad hlubočepské údolí mineš lesní chatu. Na parapetech větrají peřiny, které umí být někdy tak krásně zbytečné. Malý příběh sobotní noci tu v té dřevěnici možná ještě doznívá u bílé kávy, a mizí jako kostka cukru. A jenom setkání náhody s pamětí ten příběh možná někdy vyplaví na mysl, jako poutníka vynáší zákruta na skálu. Jsou tedy věčné, nebo jen náhodné návraty téhož?