Tak tohle bylo teda geniální. Zavírám Quijota a pohodlně se rozprostírám v křesle. Ta kniha mi připadá stejně tak důmyslná, jak rytíř. Ač stará, přesto plná novot pro moderního člověka. Tedy i pro mě. Ty fascinující postřehy, kdy autor čte přímo z lidské duše, přináší moderním životem otrávenému snílkovi nečekané hodnoty! Popisem žen se dá soudit, že byly vždy takové (nebudu definovat jaké) a popisem mužů lze poznat nynější blázny, naivky, vychcánky a reky (posloupnost jasná). Ještě o tom všem popřemýšlím. Ono je totiž vůbec zdravé myslet, protože pak člověk nemyslí na nesmysly. Done Quijote, rytíři smutné postavy vzdává ti hold panoš veselé postavy Don Chichot! Zařazuji knihu zpět na své původní místo mezi sestřičky. Teď se na tebe bude už jenom prášit, starouši. Byl jsi kořením pro můj duševní život a snad si tě zase někdy přečtu. Ale spíš ne. Tebe si budu pamatovat do smrti, protože jsi nezapomenutelný. A kdo je nezapomenutelný, stává se nesmrtelným. Jiný postup neexistuje. A co dál? Candida? Dobře, ale až zítra, dnes jsem již přeliteraturovaný. Těším se na tebe, mladíku! Dívám se skrze vzduch na protější nábytek. Je to pěkné dřevo, snad modřín, uprostřed díra jako stvořená pro televizi, věž, nebo jinou kulisu. Hrozivě se na mě otvírá a vynucuje si zaplnění. Dobrá, jednou to tam zaplním knížkama. Jestli tam teda někdo nešoupne televizi, video, mobil, nebo jiné nehodnoty. Naštěstí nemáme nic. U chudáků to tak většinou bývá. U chudáků! Kolik lidí si tak v dnešní době začalo říkat!? Každopádně bohatí nejsme. A už asi nebudeme, protože to snad ani neumíme. Na to musí mít člověk, jak se říká, psí povahu. My jsme tak nanejvíš beránci, kteří se připojí ke stádu, bečí, rostou spásají a pak jdou se stejným životním bekotem na porážku. Bééééé.
"Bůůů! Neumíš odpovědět na pozdrav, vole?!"
Jé, Tom. Ani jsem ho neslyšel přicházet. Jsem to ale doopravdy kus vola. Když přemýšlím, tak nevidím, neslyším. Ještě že to nejsou rodiče. To by zas bylo vyrválu, jakto, že se neučim a civim do knížek, ze kterejch si do života stejně nic nevezmu. Kdyby jenom tušili, co se v nich skrývá za krásný věci. Možná je doopravdy v životě nepoužiju, ale znát je můžu. Cožpak oni někdy použijí kytičky, které vypěstují? Většina jich uschne a co z nich mají?! Radost! Není to ten nejdokonalejší výtěžek z vynaloženého úsilí?
"Ty jsi fakt mimo. Vzpamatuj se, kámo!!!"
Sakra, vždyť on na mě mluví a já nevnímám. Musím se vzpamatovat.
"Promiň, Tome, ale ještě trochu medituju."
"Zase? Tentokrát nad čím?"
"Á, jen tak. Nechme toho."
"Ne, pěkně to vyklop. Jestli jsi mě nevnímal kvůli ňáký ptákovině, tak to máš u mě sakra rozlitý. Tak která to byla?"
"Quijot."
"Tak to pardón. To se musí uznat. Ta by mě nenapad."
Lehce si odfrkávám a míchám teplým čajem. Drobné částečky cukru krouží dokola v divém tanci a v poslední eufórii se tříští o průhledné stěny hrníčku. Všechno to má takový řád a já začínám prudce míchat na druhou stranu. Řád je zničen a nově nastolený není v podstatě o moc jiný. Zmatek v počátcích čehokoliv je klubkem k rozmotání souvislé a rovné nitě, která je (ač v to do úplného rozmotání nevěříme) vlastně celistvá i jako klubko.
" ..... vizi."
Zase jsem přeslechl, co povídá. To moje přemejšlení ze mě dělá pěknýho vola. Musím alespoň na chvilku přestat, protože lítám myšlenkama po všech čertech.
"Promiň, Tome, ale co jsi měl s tou vizí?"
"Ty jsi hluchej jak fiftybába. Řikal jsem, že si tvůj táta chce koupit televizi. Konečně uvidíš ty supr věci a já se půjdu alespoň k vám večer dívat. Občas."
Cukr se rozpustil.
"Televizi? Táta?"
Jo, vlastně je to dost pravděpodobné. Fotbal, olympiáda a tak. Čaj je odporně přeslazený. Můj pohled znovu hladí knihovnu. Takovej obyčejnej kus nábytku a jak mě dokáže rozpřemýšlet. Stop. O knihovně už ani myšlenku.
"Asi ten čaj vyleju."
"Copak? Přeslazenej?"
"Jak to víš, sakra?"
"Mám oči, ne? Hned jsem si říkal, jak tam můžeš sypat tolik cukru. Jenže ty jsi troubil do hrníčku a zdálo se, že zas přemejšlíš nad Quijotem. To tě ta knížka tolik vzala?" Jsi vedle, kámo. Přemýšlel jsem nad tím cukrem až moc dobře, ale to bys nepochopil.
"Byla to pěkná knížka, to jo, ale ne zase taková, abych z ní musel zblbnout v normálním životě."
"Tak mi o ní něco řekni, vole."
"Přečti si ji sám a neříkej mi vole. Víš, že to nemám rád."
"Vole ti budu říkat dál a knížku si číst nebudu. Počkám, až ji budou dávat v televizi."
"V televizi nedávají myšlenky."
"Pak je všechno v pořádku."
Už nikdy nebudu sladit.
Večer je chladivě příjemný a nutí k bdění svou krásou a tichem. Proč to nevychutnat? Kdoví, co by se mi zdálo za zběsilé sny. Budil bych se v ozvěnách divých výkřiků a v potocích slaného potu, každý stín by mi připomněl přikrčeného zloducha a peřina by byla tak malá pro schování vyděšeného človíčka. Ale když to ticho a klid přímo nutí k odehnání Hipnose, nelehám do peřin, ale usedám ke kytaře. Šestka je prý číslo ďáblovo, ale nic mě nedokáže potěšit tolik, jak šest kytarových strun. Sedm bych jich už nezvládl ... i když čert ví. Člověk zvládne lecos, jen se nebát o zuby a zakousnout se do toho se vší vervou. Jedině pak se dokáží věci nebývalého charakteru, rozsahu, či účinku. U kytary je to to samé. Člověk sedí několik hodin denně u not, luští, co to tam ten kterej autor napsal, když to rozluští, učí se to zahrát a nakonec piluje a piluje ... z hraní se stává nikoli kulisa všedního dne, ale vypilovaná pilulka s regeneračními prostředky, které škrtí stres do modra. Chcípni, hajzle. Hraji hodně klasiku. Mám rád ten melodický klid, který působí na první dojem velice jednoduše. A posuďte ten zvláštní postřeh. Pokud hraji těžké věci, které však díky dennímu cviku zvládám levým zadním prstem, posluchači "mimoni" (dále tak budu říkat všem lidem nechápajícím podstatu věci) říkají:
"No, dobrý, ale je to asi moc lehký, né?"
Pokud je však nemám nacvičené vůbec a hru doprovází směsice vrzů, přehmatů a školáckých chyb, posluchači tleskají v domnění, že to je supr těžká věc, i když je to al primitivum. Co z toho vyplývá? Lidé nedokáží ocenit píli. Proto jim nerad hraji. Jsme všichni stejně rozežraní těžkou chorobou, která si říká snobství. Nejvíc nakažení jsou hloupoučtí Mimoni, i když chudáčci o své chorobě nevědí. A ani nemusí být zlí. Jenže je to choraba nakažlivá a duševně smrtelná. Nikdo není imuní, nikdo není nedotknutelný. Jen se bojím, aby Mimoni neovládli zem, co by pak bylo s lidmi? Vynořilo se široké snobské publikum obdivující Štěpána Raka. Ne, že by byl špatný. Je vynikající a nenahraditelný kytarista, skládající těžké věci, které sám precizně předvede. Povedlo se mu prosadit se do širšího vědomí posluchačů a dostalo se mu uznání. Ale je tu mraky dalších autorů, kteří umí skládat i lehké, krásné a nekýčové skladby pro začátečníky. A v tom například už pan Rak má své přemožitele. Nakoupil jsem od něj mnoho not, ale asi už v tom nebudu pokračovat. Nenašel jsem onu duši, kterou má při svých precizních vystoupeních. Možná píše pouze pro amatéry, kteří mají šanci stát se profíky a já to nedokážu strávit. Postrádám tím asi duši skladeb, do které se můžete zamilovat. Milana Tesaře zná jen málo lidí. Kde se stala chyba? Po celé Evropě se po konzervatořích hrají autorské, ryze české skladby našeho nejpopulárnějšího současného skladatele. Bohužel mimo Čechy (promiňte, že nepoužívám ono divné Česko). Češi zahazují své umělce, protože jim nerozumí. Jsou příliš Mimoní. Okouzlil mě Fernando Sor, Francisco Tárrega, Niccolo Paganiny, Fernando Carulli, Matteo Carcassi, Mauro Guliani, ale nikdo mě neoslovil tak, jako Tesař. Je to Čech (jak by znělo Česk?) a mluví ke mně česky. Proto ho mám nejraději. Tóny plynou jeden za druhým a dohromady dávají souvislou a krásnou harmonii. Je v tom síla a něžnost zároveň. Vždy je nejtěžší vyzdvihnout v díle stejnou měrou protiklady. Autorovi se to povedlo a je jen na mně, abych to našel a zahrál. Cítím se trochu jako spoluautor. Můžete naskládat tisíce dobrých básní, ale jen dobrý přednes je dokáže zpracovat i pro obyčejné lidi. Dává mi to pocit, že za něco stojím. Tak je to se vším. Od sousedů se ozývá ťukání a já vím, že už je na hraní příliš pozdě. Dobrou noc. Rád hraji klasiku.
"Luboši, pojď se dívat. Dávaj pěknej film."
"Nechci, teď čtu."
"Dočteš to potom. Pojď se dívat."
V obýváku sedí mnoho z naší rodiny. Přicházím tedy i já. Konečně je rodina komplet. Otec zrovna otvírá pivo, ale z televize nespustí oči, matka si míchá dávno zamíchaný salát a bratr sedí u kytary, na kterou nehraje. Všichni mají vytřeštěné oči do zářící obrazovky a vůbec jim nevadí, že běží zrovna reklama. Hlavou mi blesklo podezření. Ty vykulené oči, křečovitě sevřené dlaně a pitvorný úsměv jsem už viděl, ale to přeci nemůže být pravda. Moje rodina nemůže být nakažená od mimoňů. Z přemýšlení mě vytrhává konec reklam.
"Co to je?"
"Nevíme, ale pojď se dívat. A buď potichu."
V televizi běhá ňákej chlap a mlátí deset až třicet vojáků. Taky je to silný hoch. Naschvál stojí tak, aby vynikly jeho naběhlé svaly a hloupoučký obličej. Během minuty udělal dvacet stejných pohybů a grimas a jen jednu jinou, což bylo možná dotaženo trikově. Bylo mi jasný, že on už je Mimoňem dlouho, vždyť to je amík, ale proč se na to dívají naši?"
"Proboha, co to je za ptákovinu?"
"Vždyť ty máš rád řecký báje. Tohle je Herkules."
"Vždycky jsem si Herkula představoval s vousama a palicí a především v Řecku. Tohle je ňákej Minoň s tunikou, která je celkem logicky vecpaná do koženejch kalhot. Není to americká seriálová hovadina?"
"No každopádně je to lepší než Dallas."
Maminko, tatínku o čem to mluvíte?
Andy nemá ráda bezvýznamné plkání. Buďto se s ní nechá bavit o celkem zajímavých věcech a nebo naposled. V tom je právě zvláštní, že ji jde ztratit pouze hloupostí. Ostatních holek se zbavíte jedině svou chytrostí, ale Andy?! Kdepak Andy. Ta je až příliš svá až příliš pronikavá. Tomu asi nikdy nebudu rozumět, jako nikdy neporozumím genetickým románkům, při nichž vznikne albín. Možná bych porozuměl, kdybych chtěl, ale podle mě by se človíček neměl šťourat v matce přírodě. Na to je až příliš dětský. Ale když se tak dívám na Andy, mám chuť se v té přírodě přeci jenom šťourat. Na holku trochu zádumčivá a přitom svým způsobem hezká tvář bliká ve slunci jako malé sluníčko a možná to je i těma rozzářenejma očima. Holka, holka, jen kdybys věděla...
"Co na mě tak pitomě vejráš?"
No jo, má pravdu, asi vypadám jako trouba. Panebože, takhle civět na holku. Bůhví, jestli jsem se při tom na ní ještě přiblble neusmíval. To by si z toho mohla vyvodit i pravdu.
"Kdyby ses aspoň tak pitomě neusmíval."
Ježiši, dyť já se doopravdy pitomě usmívám.
"Sorry, jen jsem se zamyslel."
"Jó zamyslel, víš jak by pak musel vypadat Enstein? No jó, jenže někdo s tím už moc nenadělá, viď?" dodává jízlivě a cvrnká mi do nosu. Spouští se mi krev.
"Jejda, promiň, nevěděla jsem, že jsi tak zženštělej."
"No dovol, jaká zženštělost, mám tam asi přeraženou kůstku, nebo co."
"Tím cvrnknutím?" směje se.
"Houby cvrnknutím. Minulej měsíc mi ňáký vožralkové zkopali bundu a taky se trefili do nosu. Teče mi to každej den alespoň jednou."
"Chudáčku. Třeba tě uklidní, když najdeš hvězdu. Nebo všechny tři. Hledej."
Tady v Sázavě je taková pověra. Kdo najde na zdích klášterní věže tři hvězdy, může si přát přání, které se mu splní. Zvláštní je, že jsem je nikdy nenašel (taky se mi nic nesplnilo). A najednou, jak se tak koukám vidím jednu z nich. Vždycky jsem si myslel, že to jsou hvězdy zářivé a stříbrné a bylo mi divné, že bych je neuviděl. A ve svých osmnácti letech poznávám, jak vypadá pravá kouzelná hvězda. Je to stejně nezáživná barva, jakou oplývá zdivo mohutného, leč starého kláštera. Rudá jako krev a stejně tak zázračná.
"Jednu už jsem našel, kde jsou ty další?"
"To ti nemůžu říct, to by neplatilo. Hledej dál."
Tak obcházím ostatní stěny, až nalézám všechny tři kouzelné hvězdy.
"Mám je, všechny!"
"Tak si honem něco přej."
"Přál bych si, abys nikdy nebyla Mimoněm."
Nevím proč mě napadá zrovna tohle, asi z podvědomého přesvědčení, že přání směrované pro sebe se nikdy neplní. Ale stejně to jsou slova podivná a nevím, proč se mi vloudila na jazyk. I Andy na mě kouká trochu udiveně, jakoby říkala:
"Co to mele?"
"Jakým Mimoněm, prosimtě?"
"No Mimoň, nevšimla sis? Lidi, kteří se starají jenom o sebe, o svou zábavu, nebo povinosti. Lidi, kteří hloupnou z ostatních Mimoňů, ztrácejí schopnost řeči a svobodného projevu, protože jsou zmanipulováni, třebas pitomou televizí. Lidi, kteří už ani nehledají smysl svého života, protože v opravdový život přestali už dávno věřit a uvěřili v život televizní, či počítačový. Už ani nedokáží poznat, co je skutečnost a co sen, přelud, blaf, či pomatenost. Rozumíš mi?"
Andy se na mě dívá zádumčivě a pak klopí oči v tichém smutku.
"Tak sis toho taky všimnul? Ono si toho vlastně ani nejde nevšimnout. Bojím se, Johny, že to všechno skončí dřív než to začalo. Chtěla bych spoustu věcí, ale když vidím, co se stává z lidí kolem mě, začínám ztrácet důvěru v jakoukoliv snahu. Říkáš jim Mimoni a je to pravda. Ať už jsou přeludově úspěšní, nebo skutečně neúspěšní, jsou stejní a nepotřební. Bez přínosu."
"To jsem rád, že to není jenom můj postřeh. Co budeme dělat. Už je jich plná Sázava a já mám strach, že i rodiče... Měli bysme se třeba přestěhovat, zmizet někam pryč, někam, kde to není tak prolezlý."
"Všude je to stejný. V Praze i ve vesničkách se to už nedá vydržet, jenom pár jedinců odolává nákaze a bůh ví, že to dlouho nevydrží. Nemůžeme dělat nic, jen čekat." Zní to strašně a snad právě proto mě bere za ruku. Je v tom spojenectví a síla, která vrátí v těžkých chvilkách prchající chuť k životu. Je v tom celá Andina osobnost a je v tom všechen strach. Klášter se mohutně tyčí nad naší bázní a jakoby se nás pokoušel schovat do náruče božského světla. Promiskuitní využití šance otočit myšlení ateistů. Jsme ztracení a osamělí, držíme se za ruce a chutnáme tu chvilku jako děti lízátko. Možná je to už naposledy, možná se ta chvilka víckrát nevrátí. Mám ji rád, což se asi nikdy nedozví a já se nikdy nedozvím, proč mě vzala za ruku. Snad pro tu chvíli, která zazářila v čase intenzitou padající hvězdy plnící pochroumaným duším nejtajnější přání.
Zvonek je stejně hnusnej zvuk jako telefon nebo budík. Prořízne ticho pronikavým břitem a páře ho sadisticky přímočaře všudypřítomným pohybem. Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr . V otevřených dveřích se zubí Tom. Beru ho dovnitř, protože mám sakra chuť si s někým popovídat. V obýváku naštěstí nehraje televize, protože naši nejsou doma a tak mi zbyla fůra času na studování Milana Tesaře. Je to krása takhle hrát tichu. Je to nejvděčnější posluchač, protože vám do ničeho nekafrá.
Plomp!!!
Tom vešel a zapnul televizi.
"Co blbneš, proč ten cajk pouštíš?"
"Proč si myslíš, že jsem přišel? Nám to nehraje a musím vidět ten film."
"Jakej film?"
"To je snad, kurva, jedno, né. Prostě ňákej, vole, a nevotravuj."
Pomalu couvám a hledím Tomovi na oči. Jsou vytřeštěné a bez výrazu. Jakmile však začne hrát televize, trochu se přimhouří a nevypadají zas až tak hrozně. Ty neklidé ruce, roztřesené jako sulc. Panebože, tak už i Tom!
Opatrné: "Tome?!"
Hrubé: "Hm?!"
"Ty jsi Mimoň, viď?"
"Co to meleš, vole, Mimoň jsi ty."
Nemůže vlastně znát přezdívku Mimoň a možná si ani neuvědomuje ten hrozný stav, do kterého se dostal. Ještě, aby mě tak nakazil.
"Vypadni."
Kulí na mě oči jako žába. Pak se na mě vrhá a tluče pěstmi všude, kde to je možné, včetně mé přeražené kůstky v nose.
"Ty sketo, tak ty vyhazuješ kamaráda, zabiju tě, sviňáku."
Bránim se jak to jde, či spíš nejde, ale jen jeho slepá zuřivost mi pomáhá ustupovat ke dveřím, zručně ho z nich vystrčit a přibouchnout za tím čerstvým Mimoněm. Za zavřenými dveřmi sjíždím na zem a propadám zoufalství. Rány na dveře mnou otřásají, ale víc otřesen být už nemohu. Tak už i Tom!
Už pro mě není žádným tajemstvím, že i má rodina propadla tomu šílenství. Televize hraje od rána do večera a mě samotného už ani nebaví hrát na kytaru a už vůbec ne číst. Ze zoufalství jsem shlédul asi dva díly Herkula a není to zas tak špatný. Občas si musím ulevit ňákou tou nadávkou, protože by to jinak nervy nevydržely, jenže pak se už hádá celá rodina a někdy je to i pěkná psina. Ale co dělá Andy? Musím za ní do kempu. Copak asi dělá... Už z dálky ji vidim pinkat berbington. Poskakuje, jak nevim co a všechno se jí pěkně natřásá, he he he. I ty pěkný nožky, kurňa, no to je gól.
"Ahoj, Johny, kde jsi tak dlouho..."
Dívá se na mě pozorně a lítostivě. Co to s ní je, vypadá blbě, hodně blbě. Kdyby neměla takový pěkný nohy, vyprd bych se na ní. Co si o sobě myslí, že je chytřejší než já? Nána. Je to jenom holka a nikdy nic víc nebude. A nikdy na nic víc, než na jedno ... he he he na jedno, to byl fór, he he he, vyznělo to jako na jedno pivo.
"Co se tak pitomě směješ, Johny, prosimtě nech toho, já se tě bojím."
Tak ona se mě bojí, spíš mě chce. Je to jenom holka, nemůže na nic víc myslet. Jak chceš, děvče. Nevím proč se mi brání, když to nemá cenu. Povaluju ji na zem a snažím se jí stáhnout tričko. Stejně pod nim nic nemá, tak už ho nemusí mít vůbec. Pak to půjde i se sukní a kalhotkama. Plesk. Facka jako dělo.
"He he he."
Křoup! Kopla mě mezi nohy.
"Áůůů, ty děvko!"
Utíká mi, mrcha, do řeky, he he he, teď bude moje. Ve vodě jsem to ještě nedělal, ta má ale nápady! Ta je má, he he he, cejtíte ten fór? Ta je má! Žbluňk! Začínám se topit a se sípotem lezu zpátky na břeh. Však mi ta potvora neuteče. Mám na to celej život. Nemám rád mrchy!
Tyhle knížky už asi stejně číst nebudu. Hup s nima do ohníčku! Quijot, no tak to opravdu nemusím. Candide, nečet jsem to už? Nebo to byl Tarzan? Hup! Jé hele, Jitro kouzelníků, není to pohádka? Kurva, dyť to sou ňáký strašný kidy. Hup.
"Brácha, pusť tam něco!"
"A co?"
"Třeba techno."
Supr hudba. Jé hele, Tulák po hvězdách, no to je vůl, ten Jacek Londýn, jako by se někdo moh toulat po hvězdách! Hup! Quo Vadis?! Kam kráčíš, Domino?! Hup! Jé, rodokapsy po dědovi, ty si můsím zase jednou přečíst. Jak jsou zaprášený, chudáci. Co se to tu motá? Racek? Taková prťavá knížka a vo ptákovi! Hup.
"Brácha, co je to venku za vyrvál?"
"Mejdlo, vole, boží mejdlo, celý město v tranzu, no vodvaz, poď, vole."
Vybíhám na ulici. Je stejně hnusná, jako kdykoli jindy. Jenom ty lidi jsou supr. Polonazí tancují na techno a i se mnou ta dokonalá hudba lomcuje. Jó! Tzzz. Tzzz. Tzzz. Jó! Tzz. Tzz. Tzz. Jó! ?Ááááá...? To nic. To jenom ňáký pako vlítlo na kolečkovej bruslích pod auto. Teče mu krev i z palice a možná to je i mozek, he he he. Řidič vyskakuje a dokopává ten cukající se kus masa. Bodejď by ne, když mu tam ten pošuk tak vlítnul. Taky bych mu jednu hvíznul na ponaučenou. Jo, správnej muzikant musí umět í jednu hvízdnout! Dorážečka hnusnobruslaře vzbudila to všeobecné veselí a teprve teď se zábava rozjela ne plný koule.
"Nechceš mě, frajere?"
Ty vole, to je kotě. Pěkně namalovaná, jako Pičcaso a pěkně oblečená, jako Pretty woman. Tiskne se na mě a je samá přednost.
"To víš, že chci, děvo."
He he he, děvo, slyšeli jste to, to byl, kurva, fór!
"Johny!"
Ten skřek znám. Kdo to tu tak piští? Á, to je Andy. Tak už je to tady, už mě chce. Ale nezájem, holka, já mám novou. A ty máš taky dost frajerů, co? Točej se kolem tebe a strhávaj ti všechno, no to je výjev. Takhle jsem tě, holka, ještě neviděl. I ty rošťačko!
"Proklínám tě, Johny, za to přání, co sis přál u kláštera, proklínám!?"
"No jo, no jo. Snad se tolik nestalo!"
Padá v chumlu těl a dokonce se blejsknul i nůž! Takovej pěknej odlesk, ale třpytka umí lepší.
He he he! |
|
Písmák