BRADBURY včera, dnes a zítra

R A Y   B R A D B U R Y (1920 - 2012)

VELMISTR POETICKÉ HRŮZY

"It was a pleasure to burn."

(1953)

Nejdřív jsem si myslel, že je nesmrtelný. Vždyť už v době, kdy jsem jako čtrnáctiletý podlehl jeho literárnímu kouzlu, mu bylo téměř 60 a jeho stěžejní díla prožívala plus mínus „Kristova léta“.  RAYMOND DOUGLAS BRADBURY nakonec zesnul v klidu a míru letos v červnu, ctěný a uznávaný několika generacemi literátů napříč žánry, v požehnaném věku nedožitých 92 let. Navíc v roce 2012, kteréžto numero bylo pro jeho generaci psavců fantastiky zcela jistě jedním ze synonym science fiction.

 Tichý vrah

Zdá se mi, jako by tu chvíli odděloval jen tenounký závoj, přehozený přes postýlku „Malého vraha“, jako by se ještě nedotočila kola po automobilové nehodě, k níž se každou chvíli seběhne onen přízračný „Zástup“. Antologie hororů Tichá hrůza (poprvé vyšla v roce 1967) nabízela na svou dobu více než slušnou porci povídek velmi kvalitních autorů: byla tu Daphne du Maurier a její Ptáci, byl tu skvělý Stanley Ellin s jedinečnou Specialitou šéfkuchaře, nechyběl Henry Kuttner,  tehdy již etablovaní žánroví spisovatelé, které jsem znal i z dalších podobně laděných sborníků. A přece je tehdy elegantně a s nebývalou grácií strčil do kapsy pro mne dosud neznámý autor.

Představte si teenagera na sklonku 70. let minulého století, náruživého čtenáře dobrodružné a fantaskní literatury a představte si i tehdejší nabídku, která čas od času propadla sítem tuhé socialistické cenzury. Tichá hrůza byla výjimečná kniha a teenager ji zhltal na poležení, ve svém sotva dovyvinutém mozečku si jasně uvědomoval, že to je zcela jiný kalibr v porovnání s pokusy o sci-fi, fantastiku a horor některých protežovaných sovětských autorů či s bezpohlavními duchařskými historkami z viktoriánské Anglie.

Stylotvorný bořitel

A přece i v rámci této skvělé antologie dokázala kvalita, forma a styl vyprávění poskočit na další kvalitativní stupeň, kdykoli se jednalo o příspěvek právě Raye Bradburyho. Na tomto místě se musím znovu zhluboka poklonit i prvním (a pro mne dosud nepřekonaným) českým překladatelům, ať už to byli Tomáš Korbař, Jarmila Emmerová, Jiří Janda nebo později přítel Roman Lipčík, kteří dokázali tohoto autora představit tuzemskému čtenáři v adekvátní tvůrčí síle. Jako mlžně snivého a poeticky mrazivého vypravěče skvostných příběhů, v nichž se hrůza objímá s fantazií a děs narůstá před očima zkoprnělého čtenáře jako mimozemský chrám tmy a bolesti. Bezbřehá fantazie, poetická hravost slov, neopakovatelný formální styl a rytmus vyprávění – to byl a vždycky bude Ray Bradbury. Bez literárně podružných hektolitrů krve a přebujelých astrofyzikálních termínů, podivně naivní i dráždivě krutý přednašeč nepopsatelné hrůzy, odlidštěných světů ve vesmíru i v každém z nás, a temně romantických vizí.

Konec špatný, všechno dobré

Povídky, story, novely – v těchto literárních disciplínách byl vždy nepřekonatelný a naprosto jedinečný. I ten název povídkové knihy, Tichá hrůza, jako by vymyslel on. Hrůza, která plíživě a nesnesitelně roste v srdci a mysli jako cizorodý artefakt, až nakonec pokoří svého hostitele a přebere nad ním vládu. Dlužno podotknout, že ji přebere navždy, protože jak Malý vrah, tak i Zástup, možná dvě nejlepší hororové povídky všech dob, končí na tisíce mil daleko od jakýchsi pofiderních hollywoodských happyendů. Děs, hrůza a strach zardousí hlavní postavy (a s nimi i čtenáře) nadobro, bez možností úniku a druhé šance, až se srdce milovníka žánru tetelí stejně, jako u tíživých zakončení Masky červené smrti Edgara Allana Poea, nebo Noci oživlých mrtvol George A. Romera.

Očistné plameny

S klidným svědomím si mohl Ray Bradbury za Malého vraha nárokovat tantiémy z podobných literárních děl či filmů, počínaje Polanského snímkem Rosemary má děťátko přes Donnerův thriller Přichází satan až třeba po román Pet Sematary Stephena Kinga. A Zástup (v tuzemsku vyšel i pod názvem Dav) ? Nečetl jsem nikdy v "brakové" literatuře (jak tato díla na pomezí fantazie a reality často označovali ti skutečně praví a zoufale neprodejní mistři slova a myšlenek) nic tak úchvatně děsivého a skvěle napsaného. A přitom máte pocit, že nečtete fantasmagorickou "crime-fiction", ale báseň v próze...

Tyto dva mistrovské kousky musíme ovšem z hlediska Bradburyho profesní kariéry zavěsit na stejný hák, jako jeho další povídkové skvosty: jmenujme alespoň Vítr, Kostru, Smrt a dívku, Strýčka Einara, děsivou Říjnovou hru anebo bravurní sci-fi thrillery Město a Čekám, které jen shodou okolností nepatří do knihy Marťanská kronika (1950), ač by tam být měly. Tento úchvatný povídkový tok, zasazený do budoucího světa kolonizace Marsu, je řazen mezi Bradburyho romány, podobně jako i o tři roky mladší 451 stupňů Fahrenheita (1953) – pro mne osobně, vedle Orwellových knih Farma zvířat a 1984, vrchol antiutopistického románu 20. století.

Byla to rozkoš... pálit

V roce 1966 ji natočil francouzský režisér Francois Truffaut a ani 46 let od vzniku ji nesmazalo atmosférický pel zvolna narůstajícího napětí, tryskajícího z existenciálního strachu, obav a tužeb ve světě futuristických „Koniášů“. Navíc, v době počítačů, internetu, zprostředkovaných informací, virtuálních reality show a interaktivních médií, dostává tento film nový, zcela netušený náboj.

Poetický vizionář Ray Bradbury prožil svůj tvůrčí vrchol od 40. do 60. let minulého století. Napadaly ho příšerné věci. Dokázal se z nich však vypsat a naložil je na bedra nám.

Neznám sladší tíhu.

...

PS. Kdo ještě neměl s RB tu čest a zachtělo se mu, nechť nejdříve sáhne po antologii Kaleidoskop.  Najde ji za pár korun v každém slušném antikvariátu a uvnitř pak téměř všechny nejlepší povídky.