Cesta k zapomnění

Snad ještě najdu místo v duši,

co dokáže se ještě smát,

snad  moje duše otupělá,

roztaje něhou, když uvěří,

že není opuštěná,

zavržená,

že dokáže ji někdo  míti rád.

Při vzpomínkách na život minulý

nechce se mi žít,

já prošla cestou trnitou,

ač usmívám se, nechci žít.

Nechci žít v tomto světě,

chci sáhnout po víně,

droze a cigaretě,

chci aspoň na chvíli zapomenout

na svůj žal,

na svůj úděl,

co osud mi do vínku dal.

Na mém stole sklenice s vodou,

vedle ní druhá, v níž léky jsou,

to bílé nic mě láká,

vezmu to do dlaní,usnu,

zapomenu a chci spát,

nevzbudit se,

však něco málo co je ve mě,

mou ruku drží a říká,

nesmíš,nesmíš to udělat.

Na ten čin je vždycky čas,

tak poslechnu svůj vnitřní hlas,

který už jen šeptá,

bojímse, že přijde den,

kdy už jej nebudu chtít slyšet,

kdy ztratím soudnost,

ztratím dech

a sladce usmu ve čtyřech zdech.