Věnec sonetů o vranách a cestě

I.

Větve se k sobě sklání odhodlaně,

když na rozhraní dvou, tří jiných světů

se hejna vran chystají ku přeletu.

Baví se mezi sebou nevybraně.

Ten křik je k smíchu ve vesmírném střetu

a kapka v dlani chutná trochu slaně.

Chtěla bych letět s nimi, nevázaně

se nechat unést písní jejich letu.

Za chvíli zase všechno kolem ztichne.

Vody se stáhnou ze všech oceánů

a v nich se možná černé pírko mihne.

Teď sama čichám vůni tymiánu.

Jen počkat musím - Dlouho? Nemám zdání -

za devaterem hor a širou pustou plání.

II.

Za devaterem hor a širou pustou plání

zasadil kdosi stromek malý.

kořeny svými drtil skály,

mohutněl ve svém tichém vyrůstání.

Však jeho plody nedozrály,

možná se trochu děsí toho dozrávání.

Možná se ještě třesou, že snad bez váhání

pokrmem tvým by se pak staly.

Byly by jistě sladké na jazyku,

byly by lepší nežli pokrm bohů.

Pak zmizely by v krátkém okamžiku.

Pohlédni ale vzhůru, na oblohu!

Výše než oblaka jsou bílá,

zahrada stojí starobylá.

III.

Zahrada stojí starobylá

ve hvězdách skrytá, v tom mrazivém tichu.

Tam není studu, není ani hříchu

a slova nejsou pošetilá.

Kdo odváží se odložit svou pýchu,

tomu se zjeví zlatá žíla

na dlani. Kde by jinde byla?

A kapka rosy steče po kalichu.

Díváš se na mě, jako bych ti lhala.

Možná to bude tím, že se tak třesu.

Já si jen tenké letní šaty vzala,

hřálo mě slunce cestou plnou vřesu.

Tou cestou, jíž jsem přitančila

a kolem cesty kvítka milá.

IV.

A kolem cesty kvítka milá.

A nad ní slunce, co má zlatou hřívu.

Teď už je pozdě, už je po přílivu,

světla tu bloudí opozdilá.

Maják na černobílém negativu

už dávno světlo nevysílá.

Tvůj pohled mi teď zase spílá,

chtěla bych někam prchnout z jeho vlivu.

Stojím tu však jak přikovaná

a loudím úsměv na rtech tvých.

Chci běžet pryč, já chci být sama,

jsem chvíli pláč a hned zas smích.

Mezitím kdesi na daleké stráni

větve se zrána něžně k sobě sklání.

V.

Větve se zrána něžně k sobě sklání

snad někde ve vzdálené galaxii.

Tu tvoji číši, tu já nepřeliji,

i kdybys chtěl, má hlava není k mání.

Kdybych tak znala tuhle kalvárii!

Kdybych tak měla její tíže zdání!

Co tu teď zmůže moje pousmání?

Už se tvým vínem znovu neopiji.

Těžknou mi víčka a spánek mě zmáhá.

Bude mi zase dobře, vím to.

Byla to všechno pouze marná snaha.

Nepláču, ač je mi to líto.

A tu se v mlze zatřpytila

na dlani kapka, co tam zbyla.

VI.

Na dlani kapka, co tam zbyla.

Na listí spadané a suché, které

do prstů ledových si vítr bere,

píšu svá slova provinilá.

Ta kapka září v osamění šeré,

jak lampa, jež se rozsvítila.

Pak slova z listů tiše smyla

a pod má víčka zpět se nyní dere.

Je půlnoc. Všechny lampy zhasly.

Ta moje pod víčky si cestu hledá.

Ruce, jež před chvílí se třásly,

zahalí mlha, temná, těžká, šedá.

Černý stín cestu střeží bez ustání.

Do skrytých světů proč mi vejít brání?

VII.

Do skrytých světů proč mi vejít brání

tajemný strážce, který pozbyl zraku?

Nechci jen snít a toužit po zázraku.

Uslyší moje marné žalování?

Nejen slepý. I hluchý pro křik ptáků,

černých jak noc, jak dlouhé usínání,

je poutník strážce. Anděl? Pouhé zdání.

Zahalen kráčí v dlouhém plášti z mraků.

Ten plášť se nad vším světem rozprostírá.

Přikrývá moje oči poraněné.

Zrak ani touha už se neupírá

k divům té země kdysi zaslíbené.

Má cenu doufat, když se ke mně sklání?

Vždyť před hořkostí stejně neochrání.

VIII.

Vždyť před hořkostí stejně neochrání

Bůh ani člověk. Snad já sama tvořím

svůj příběh, osud. Potom na prach shořím.

Kde je ten prach? Voda ho vzala z dlaní.

Vzala ho vstříc všem širým světa mořím.

Tam bude v tichém, věčném rozjímání

naslouchat slovům, pro něž bez váhání

se v tomto světě nikdy nepokořím.

Nikdy se nevzdám, nebo přece?

Pletu si možná místo, možná dobu.

Kdo pootevřel dvířka klece?

Já nejsem vrána, nemám jejich zlobu!

Pak černá peruť zavířila

a já se v jejím stínu skryla.

IX.

A já se v jejím stínu skryla,

té perutě, co právě moji bídu,

když nalezla jsem znovu místo klidu,

tak podle, krutě vyjevila.

Chtěla jsem totiž stavět pyramidu.

Už jsem si pro ni pole zryla,

v něm holý kámen odhalila.

Však náhle po něm není ani vidu.

Ba ani slechu, cítit taky není.

žádnou chuť nemám na jazyku.

Budu tu stát ve věčném osamění,

kořeny budu dotýkat se zvyku.

Co mě však v chladné strnulosti ruší?

Divoký rytmus někde v dálce buší.

X.

Divoký rytmus někde v dálce buší

a já tu stojím jako sfinga dávná.

Možná jsem za ta dlouhá léta slavná,

leč prázdno cítím ve své staré duši.

Chtěla bych tančit a být neúnavná,

točit se v kole však mi nepřísluší.

Ať víří si tam svatí, prostoduší.

Pro ně je tahle píseň jistě správná.

Vždyť vím. Já vím, že tak to není.

Dlouho jsem těžká měla víčka.

Spala jsem? Možná. V marném dlela snění,

namísto očí slepá sklíčka.

Ten rytmus duní pod nohama,

možná jej slyším jen já sama.

XI.

Možná jej slyším jen já sama -

rytmus, co nad mou hlavou teď se vznáší.

A kolem světla víří, cesta práší.

Bůhvíproč zdá se mi tak známá.

Jako píseň, jak slova v otčenáši.

Takto se započíná drama.

Anebo končí? Prázdná sláma!

Slaměný strašák černá hejna plaší.

Jaképak drama! Píseň vzduchem letí

a její lehkost strhává mě.

Bláznivý rytmus. První, druhá, třetí...

A pevně vede tvoje rámě.

Tančí se na Marsu i na Venuši.

Zářivý ohňostroj tvým očím sluší.

XII.

Zářivý ohňostroj tvým očím sluší.

Padají hvězdy, celý vesmír padá.

Už pohasíná mléčná estakáda

a vítr hvízdá kolem zmrzlých uší.

Mrazivé noci, ty já nemám ráda.

Zlověstný mráz mi slzy neosuší.

Perel pak budu mít bezednou nůši,

a chladné černé perly kdo si žádá?

A zase světla, barvy, hudba hravá.

Perly jsem zamkla do trezoru,

je to má oběť slaná, nekrvavá,

pro těch pár tónů andělského chóru.

Svět propadá se do neznáma

a za ním temné panoráma.

XIII.

A za ním temné panoráma,

za celým světem, jedním zrnkem písku.

K východu hledím, či snad k východisku,

možná tam číhá černá jáma.

Až poslední mi z oka vyjmeš třísku,

poslední mříž pak vylámána,

uvidím pole, na něm vrána

vydá se k neznámému letovisku.

A oknem otevřeným bílá cesta

vyjde mi vstříc jak drahá přítelkyně.

Čekají na mě hory, louky, města

a klidná místa, ruce v klíně.

Na kámen usedám a nečekaně

heboučký samet přikrývá mi dlaně.

XIV.

Heboučký samet přikrývá mi dlaně,

spočívá na nich klidně jako voda.

Trnitý keř, ten už je nepobodá,

byť sílu měl snad sedmihlavé saně.

Kam poděla se všechna nesvoboda?

Ztupené ostří mají její zbraně.

Už nedívám se na ně ustaraně,

započala snad nová epizoda?

A kvítka, co tu kolem cesty kvetou,

chvějí se pod dotekem slunce svitu.

Stávám se jejich matnou siluetou,

tu cestu střežím ještě nerozvitu.

A nyní v kterékoli světa straně

větve se k sobě sklání odhodlaně.

XV. Uzel

Za devaterem hor a širou pustou plání

zahrada stojí starobylá

a kolem cesty kvítka milá,

větve se zrána něžně k sobě sklání.

Na dlani kapka, co tam zbyla,

do skrytých světů proč mi vejít brání?

Vždyť před hořkostí stejně neochrání

a já se v jejím stínu skryla.

Divoký rytmus někde v dálce buší,

možná jej slyším jen já sama.

Zářivý ohňostroj tvým očím sluší,

a za ním temné panoráma.

Heboučký samet přikrývá mi dlaně,

větve se k sobě sklání odhodlaně.

---