Prázdné oči (po)

Říkala, že v mých očích neviděla nic. Prý se do nich podívala a viděla prázdno. Ale nebylo to tak. Mé oči prázdné nebyly. Přece jenom v nich něco bylo. Měl jsem v nich očekávání. Čekal jsem na rozsudek. Čekal jsem, jaký ortel nademnou, nad hříšníkem a zrádcem vyřkne. Jenže pravděpodobně nebyla sto rozhodnout. Jsem si jistý, že mě musela nenávidět. Jsem si jistý, že nechtěla věřit, ze bych byl schopný ji zradit. Jsem si jistý, že hořkost svazovala její duši a ona mě nenáviděla. Ale také jsem si jistý, že v hloubi srdce mě milovala. Přes všechna příkoří, která jsem ji způsobil, jsem si byl jistý, že mě nemohla jen tak zavrhnout a jen tak odloučit od sebe a vypudit ze svého života. A tak jsem na ni hleděl s očima, jež se mohly jevit prázdné, protože rozhodnutí, které musela učinit, muselo být jeji rozhodnuti, protože co se stalo se stalo a pokud pokud by se rozhodla mně odpustit, musela by příjmout mě, takový jaký jsem byl a já jsem jí nechtěl do tohoto rozhodnutí nijak zasahovat či ho nějak ovlivnit. Snad si ale přála právě to. Snad si přála, aby jí moje oči napovědely co dělat. Snad z nich chtěla čist slova útěchy a ujišťováni. Snad z nich chtěla vyčíst, ze všechno co se stalo, je jen zlý sen a my zase budeme sedět spolu na louce na dece, já jí budu ležet hlavou v klíně a ona bude prsty rejdit v mých vlasech a já jí budu vypravovat všechny ty věci, které ji ve skutečnosti nezajíimají, ale poslouchá je jenom proto, že je vyprávim já.

Nic z toho ovšem v mých očich vidět nemohla. Mohla v nich vidět pouze to prázdno, kterým jsem se vzdával zodpovědnosti. A tak se psala jedna z důležitých kapitol mého života. Kapitola plná zrady. Zrady svého bližního, nejbližšího a zrady sama sebe. Byla to zvláštni doba. Citil jsem lítost, ne z toho co jsem udělal, neboť jsem to udělal vědomě a pravděpodobně kdyby se to nestalo tehdy, stalo be se to dříve nebo později. Byla to jedna z těch věcí, které, se v živote stát musí, přestože víte, že jsou špatné. Přestže víte, že by ste je dělat neměli, uděláte je a svědomí vás poté hryže a vy máte pouze dvě možnosti. Potlačit svědomi, naučit se žít s nepokojem duše, stát se tak lhářem a nést si težkost s sebou a nebo stát slabochem. Necítil jsem však lítost ze svého činu, ale z toho, že jsem bodl dýku do zad příteli a její otrávená čepel zasela jed do jeho krve. A ten jed byl hořký a sviral duši.

Nevím co je lepši, být lhářem nebo slabochem. Na stejnou věc se totiž dá dívat z tisíce možných úhlů a přemýšlet o ní tísícem různých způsobů. Zrádce je však zrádce a to mu zůstává, nehledě na to, jaký další nelichotivý přívlastek si ke svému titulu zvolí. Já jsem si zvolil slabocha a ani to jsem nedokázal udělat pořádně. Nedokázal jsem se podívat jí do očí a říct: „Podívej se na mě, lámu Ti tady a teď srdce.“ Nechal jsem pravdu vyplavat na povrch pomalu a jistě, zříkajíce se i této nemilé povinosti. A když její srdce bylo zlomené a zmatené, duše otrávená a sevřená, nechal jsem jí své oči prázdé, ale plné očekávání.