Fotograf I

Probudil jsem se a první věc, co jsem si uvědomil, byla palčivá bolest v zátylku. Chvíli jsem se jí věnoval, ale brzy jsem si uvědomil, že to zdaleka není nejdůležitější věc a že moje pozornost by měla být zaměřena úplně jinam.  Kde to jsem, jak jsem se tady ocitl a proč sedím přivázaný na židli. Chvíli jsem přemýšlel a pak mi to všechno začalo pomalu docházet...Sakra, vždyť to vypadalo tak jednoduše. Už jsem dělal nebezpečnější věci. A nebo jsem si to alespoň myslel. Chyba číslo jedna: podcenil jsem soupeře. Stejně mi pořád něco nehrálo...Ale abych vše vysvětlil, jsem fotograf. Jenže ne tak obyčejný fotograf. Fotím, to co lidi chtějí vidět. Protože fotka, to je důkaz, nevyvratitelný důkaz. Pracoval jsem pro rozvědku, hlídal jsem pohyb okolo velkých státních firem v zemích bývalého východním bloku, jenže přišli mladší, průbojnější agenti a s nimi nové technologie, které starou dobrou fotografii odsunuli na druhou kolej. A tak jsem přestal být stálým zpravodajem. Začal jsem pracovat jako fotoreportér, válečný zpravodaj a začal si vydělávat tak, že jsem fotil, co se kde ve světě událo. Všechny styky jsem však neukončil a protože jsem za těch pár let věděl, co je důležité, občas jsem našim službám něco prodal. Znal jsem hodně lidí, na hodně lidí jsem něco věděl a hlavně jsem měl kontakty a dobrou pověst. A pak přišla ta nabídka.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl to nějaký sklep nebo nějaká polorozbitá místnost, nasáklá vlhkostí a čpící plísní. Omítka byla sloupaná a spolu s kousky cihel a různého bordelu, ležela na zemi kolem zdí. Ze stropu visela žárovka, která naplňovala místnost slabým nažloutlým světlem. Vedly sem jenom jedny dveře a okna tady nebyla žádná, což mě utvrzovalo v názoru, že se jedná o sklep. Tady mě nikdo hlídat nemusel, jediný východ byly dveře a ty byly pravděpodobně dobře zamčené. A navíc jsem seděl přivázaný k židli. Prekérní situace. Nezbývalo než čekat. Ale popravdě...nejsem si jistý, jestli jsem se těšil, až se dočkám společnosti. Dočkal. Nevím za jak dlouho zarachotily v zámku klíče. Napadlo mě, že budu předstírat spánek. Sklopil jsem hlavu a zavřel oči. Dveře se otevřely a do místnosti vešlo několik lidí. Neviděl jsem je, ale odhadoval jsem, že jsou tři. Slyšel jsem, jak se dveře zavřely a jak se kroky blížily ke mě. Stále jsem dělal, že spím, hlava sklopená k zemi a oči jsem přiotevřel. Zjistil jsem, že můj odhad byl správný, opravdu byli tři. Vypadalo to, že jeden se přišel ptát a dva přišli bít. Ten boss přistoupil ke mě, párkrát si mě obešel a já jsem cítil, jak se do mě zabodává jeho pohled. Pak jsem slyšel, jak pokynul na jednu z goril. Ten ke mě přistoupil, chytil mě za vlasy, zvednul hlavu a druhou rukou mně uštědřil pár facek. To byl přesvědčivý budíček a tak jsem přestal dělat že spím a otevřel oči. Uviděl jsem před sebou dva hromotluky a jednoho hubeného, středně vysokého chlapa s knírem a vlasy sčesanými dozadu. Měl krysí ksicht a malý černý očička.
„Dobré ráno.“ řekl hlasem, ze kterého byla cítit podlost a zákeřnost. Mlčel jsem. Neměl jsem zájem se zbytečně s ním vybavovat. Sklopil jsem hlavu a zíral jsem před sebe na zem. Krysí ksicht si něco vzal od druhé gorily a hodil to přesně na místo, kam jsem měl upřený zrak. Byl to můj fotoaparát. Ovšem bez negativu a mírně zdemolovaný.
„Poznáváš to?“ zeptal se ostře
Mlčel jsem. V tom mě gorila, co stála vedle mě zase chytila za vlasy a zvedla mi hlavu.
„Na něco se tě ptal! Ty neumíš mluvit?“
„Nech ho! Však my ho mluvit naučíme..“