Kouzlo polární záře

 Toho dne byla na obloze polární záře. Barevné vějíře od purpurové, přes lososovou až k jablkové a téměř brčálové, vlály vzduchem a volně se prolínaly jedna do druhé. Vypadalo to, jako by obloha uspořádala velký bál a země pokrytá jiskřivým sněhem se přidala. Bylo to vznešené, zároveň však i prosté a poctivé. Lidé pocítili na moment moudrost proudící z vesmíru, snad ze samotné Akaše. Byl to jen okamžik, pocit prozření a nesmírného štěstí. Ne všichni jej přijali, stopu však zanechal tak jako tak v každé bytosti. Byť nepatrnou.

A v tuto kouzelnou noc, v ten okamžik se narodilo děvčátko.

Neplakalo, jak to mají novorozenci ve zvyku, jen spokojeně vrnělo. Ani matka necítila bolest, děvčátko se prostě vylouplo lehce, jako hrášek a mladá maminka v mžiku prozření věděla, že přivedla na svět duši úplně novou, čistou, dar vesmírného vědění.

Holčička dostala jméno Akaša. Někteří kroutili hlavou nad takovou výstřednosti, maminka se však jen usmívala, naplněná štěstím, co pocítí jen ten, kdo daruje nový život. Cítila jak jí byly odpuštěny všechny ty malé hříšky, jichž se v životě dopustila. Nikdy si nepřipadala tak čistá a věděla, že dostala největší dar na zemi.

Chtěla svému dítěti dopřát šťastné a bezstarostné dětství, proto se obě přestěhovaly do malého domku u lesa.

Vypadal jako nějaký domek z pohádky. Břidlicová střecha i stěny, porostlé pnoucími růžemi. Plot stlučený z tenkých kmenů, různě pokřivených. Z některých části se dávno sloupala kůra, od severu obrostly lišejníkem a zahrádka bujela bez ladu a skladu. Žádné vzorné záhonky zelí a mrkve. Rostliny si rostly jak se jim chtělo, avšak všichni se shodli, že krásnější zahradu, barevnější květiny a bujnější zeleň nikdy neviděli.

Domek objímal prastarý dub. Měl možná už pět stovek let, možná i víc a moudrost věků proudila mízou v mohutném těle.

Akaša vyrostla z dětských plenek, běhala po zahradě, rozmlouvala s rostlinami a matka by přísahala, že jí rozumí, ba odpovídají. Dokonce les s děvčátkem rozmlouval a vždy mu dal hřiby, jahody i maliny, vše co takový les dává.

Večer obě sedávaly u kamenného krbu. Maminka by Akaše ráda četla pohádky, ale holčička kroutila hlavou.

„Ne, ne,“ smála se, „Albína umí ty nejkrásnější pohádky, je přece královnou pohádkové říše.“

„Dítě, je to jen toulavá kočka, jak tě napadlo, že je královnou, dokonce pohádkové říše?“

Akaša se na matku udiveně podívala.

„Je to přece krbová kočka, mami.“

„Ach tak,“ zasmála se matka. Vůbec to nechápala, nemohla přece vědět, že Albína je první krbovou kočkou a Akaša má před sebou nelehký úkol, dopřát kouzelnou kočku každému rodinnému krbu, všem dětem.

Říkala si, holka má bujnou fantazii, však proč ne, je to hezké, jednou z toho vyroste.

„Maminko, dnes musím jít brzo spát, mám před sebou těžkou noc, bude královská svatba.“

„Ale? A kdopak si bude koho brát, prosím tě?“

„No přece Teofil se žení s Albínou, maminko. Bude to velká sláva, pozvali jsme všechny pohádkové i kouzelné bytosti.“

„No to se podívejme a budou pak naše skromné prahy stačit tak vzácnému páru koček?“

„Moc se jim u nás líbí, říkají, že je to tady nejkrásnější.“

„Akašo, možná jsem udělala chybu. Neměla by sis víc hrát s dětmi, než si povídat s kočkami a pohrabáčem?“

Dívenka posmutněla, nechtěla mamince říct, že děti na ni křičí čarodějnice a házejí po ní kameny.

Ale proč, proč se tak chovají?

Inu, svět už je takový. Ne všichni lidé mají dobré srdce a krásnou duši. Někteří mají duši dobrou, jiní pykají za své skutky v jiných životech a proto se jim nedaří. Duše mají černé a pokřivené. Většinou zahořknou a když vidí září nad hlavami šťastných lidí, vplíží se jim do srdce závist.

Závist páchne po žluklém másle. Je to vychrtlá stařena, celá sukovitá, místo rukou má křivé hnáty se špinavými drápy a je nakažlivá.

Jednoho dne si vyšel do lesa sedlák Váchal. Měl hroznou chuť na houbovou polévku. Avšak ať chodil, kde chodil, hledal, trávu rozhrnoval, nenašel ani hříbečka. Vztekle nakopnul červenou muchomůrku a dusal z lesa ven. Neměl tušení, že za ním hrozí skřítek Trulajda. Váchal mu rozkopal přístřešek a to se neodpouští.

„Ty už do smrti o hříbek nezakopneš, ničidome,“ křičel Trulajda tenkým hláskem a hned provedl protinálezné kouzlo.

Sedlák chtěl jít do hospody zapít vztek, najednou však uslyšel smích a zpěv.

Aha, to jsou ty dvě, říkal si. Podívám se, co dělají.

 Mamina s Akašou krájely na zahradě houby, holčička zpívala legrační písničky, co si sama vymýšlela a obě se vesele smály.

Ve Váchalovi vzkypěl hněv. Tak to ony mi vysbíraly všechny houby! Možná by ho usmířila krása kopretin mezi trsy kapradí, modrých zvonečků a něžných růží pnoucích se po stěnách domu, najednou tu však byla závist. Plížila se Váchalovi pod nohama, šplhala k srdci a skřehotala mu do ucha.

„Vidíš, jsou to čarodějnice. Tobě úrodu pobily kroupy, zelí sežrali zajíci, růže ti nerozkvetly. Proč? Proč je tomu tak? Odčarovaly ti je a vzaly si pro sebe, tak to je.“

Je to tak, říkal si, je, jsou to čarodějnice! Však se mu od té doby, co se tu usadily nic kloudného neurodilo. Už zná příčinu.

Běžel do vesnice, celý rudý vztekem a cestou vykřikoval, čarují, čarodějnice, vědmy proklaté. Vletěl do hospody, lil do sebe pivo a pořád vykřikoval.

„Čarodějnice, už to vím, čarují, čarují, viděl jsem je!“

Lidé se ptali, co se mu stalo a on rád všem vyložil, jak se to s těma dvěma má. Někteří se smáli a klepali si na čelo, jiní však začali uvažovat.

Něco na tom možná bude. Proč mi na jaře chcípli všichni králíci, jen tak, z ničeho nic. Jiný si řekl, celou úrodu ve stodole mi v zimě sežraly myši, odkud se jich tu najednou tolik vzalo?

Závist se pomalu plížila od domu k domu, vyhřívala se na výsluní a našeptávala. Někteří byli rozumní a mávli rukou nad takovou hlouposti, jiní si však po večerech povídali, jak je to všechno divné a kdo ví, kdo ví.

Děti poslouchaly, kulily oči a začaly se bát. Bylo to příjemné, taková slastná hrůza. O čarodějnicích si povídaly při svých hrách a chtěly stůj co stůj vidět, jak opravdová čarodějnice vypadá. Dělaly výpravy k domku u lesa, skryté za smrčky u plotu sledovaly život těch dvou a nejednou měly pocit, že vidí různé divné věci a nevídaná kouzla.

Tak začalo Akašino trápení s dětmi. Cítila se opuštěná, měla však svou kouzelnou krbovou kočku a před sebou velký úkol.

Dnes v noci se to stane. Tak rychle na kutě, brána do pohádkové říše bude co nevidět otevřena a velké kouzlo začne.