VOZÍČKÁŘI

Zase mlha. Dívám se ven ze svého pokoje, čtyři stěny, zvětšená fotka z lepších časů, plovoucí podlaha... Po laminátu se totiž lepší jezdí. Kola nedrhnou jako po koberci. Ještě očima pohladím lodičky z hadinky... A pravítkem se prásknu přes nehybná stehna. Necítím nic. Zdechliny. Kusy masa.

***

Když jsem se přistěhovala do Lloydminsteru, svět mi ležel u nohou. Mlha mě tenkrát nemohla rozházet. Věděla jsem, že praxe v místním plátku Lloyd Weekly mi nastartuje kariéru. Ve velkoměstě byla o práci nouze, ale pokud člověk neměl rodinu nebo závazky a mohl se odstěhovat na vesnici, čekala ho na konci sladká odměna. Slavní reportéři začínali přesně takhle: v Zapadákově, kde měli příležitost se otesat, vypracovat. Každé významnější noviny požadovaly nejméně pětiletou praxi a na tu já právě nastupovala v nejhorší díře světa, jak se o Lloydminsteru vyjadřovala Clarice, moje nadřízená a hlavně jediná žena, kterou jsem tu znala. Byla celkem přátelská. Nabídla mi kávu a zákusek (ten jsem odmítla) a pohledem sklouzla k mým nohám.

„Z Guessu, jestli se vám líběj,“ okomentovala jsem svoje zebří botky na klínu. Na jedenácticentimetrovém klínu, aby bylo jasno.

„Při reportážích budete vyjíždět do různých terénů,“ řekla.

„Taky na pole. A do hor.“

Kývla jsem na znamení souhlasu. Byla jsem si jistá v kramflecích. A to literárně i doslovně. Na túry chodím v dámské vycházkové obuvi (nejnižší pár, který vlastním. Pod osm centimetrů nejdu ani do bahna).

„Tady všichni nosí tenisky.“

„Já v ploskách neumím chodit,“ ohradila jsem se. Neměly bychom probírat, kterou rubriku budu psát, namísto řečiček o botách? Znejistěla jsem.

„To jsem už slyšela mnohokrát,“ řekla přísně.

Musela jsem vypadat jako hromádka neštěstí, protože, už vlídněji, dodala:
„Já jen... Je tu velice nerovný a záludný kraj. Spoustu nástrah. Úrazy, chápete. Naše vozíčkářská populace je tu nejvyšší z celého Severu.“

Usmála jsem se.

„Já to zvládnu, fakt.“

*** 

Těch bezbariérových nájezdů jsem si všimla téměř okamžitě. Skoro každá lloydministerská budova měla nějaké viditelné nájezdy, výtahy či speciálně upravené držáky pro handicapované.

V lékárně byli celkem milí. Zvlášť ta stará paní. Jonesová, myslím, se jmenovala.

„Hezká,“ pochválila třaslavým hlasem. Nebyla jsem si jistá, zda tím mínila mě nebo láhev sirupu proti kašli. Řekla jsem ale děkuji a usmála se na ni. Vycenila umělý chrup a zazvonila na lékárníka. Bez prodlení se vynořil se ze skladu. Za pultem připomínal liliputa. Klamou mě oči? Ve skutečnosti brázdil dráhu mezi výdejním pultem a policemi na pochromovaném vozíku.

„Paní Johansonová. Doplnit pilulky na krevní tlak, jako obvykle?“

Tak jsem se mýlila. Na jména nemám paměť. Na rozdíl od tváří. A hnusných, povýšených pohledů. Ty mě totiž stíhaly při odchodu z lékérny. A byly namířené na mé perfektně vyleštěné lodičky z patentní kůže.

 ***

Už tenkrát jsem měla vědět, CO se stane. Vlastně jsem tušila, CO by se tak asi mohlo stát, jak nepřátelských vozíčkářů přibývalo. Ta jejich zablácená kola mi šla na nervy, ten mechanický zvuk, který vydávala, ššššš šššš šššš. Mísil se mi do snů, do nočních můr. Probouzela jsem se zbrocená, k hrudníku tisknouc zlaté střapaté sandály, které, jak jsem doufala, si jednou vezmu na předávání mezinárodních reportérských cen.

CO se stane, se už tenkrát rýsovalo v mém podvědomí. Proč jsem tedy zůstala, ptáte se? Proč jsem nevzala nohy na ramena? Dokud jsem ještě mohla, že, říkáte si ironicky. Snad to bylo tím, že jsem si nedokézala představit JAK. Celý život mi bylo vtloukáno do hlavy Chovej se hezky k postiženým občanům. Mají stejná práva jako zdraví lidé. Pomáhej. Měj soucit.

 ***

Mlha houstne. Soucit, zašeptala jsem do prázdna. Soucit. Nasrat.

Bába Johansonová projížděla kolem mého okna. Ten škleb v jejím vrásčitém obličeji vyjadřoval vítězství. Vyhrála. A já nikdy nebudu reportérkou ve zlatých střevících. Popotáhla jsem si gumu na krepsilonových kalhotách. Roste mi břicho. Rampu mi ke vchodu dobetonovali včera, ale co já s tím. Kam asi pojedu? Zdechnu tady, v nepřátelském, morbidním Lloydminsteru, kde mohu v redakci novin leda sedět u počítače a přepisovat Clarissiny texty. Jo, reportáže píše nudné, ale dojde si kam potřebuje, v těch jejích smradlavých, sportovních křoustech.

*** 

Takže ať už to neprodlužuju, byli ve stěhovacím voze. Počkali si na mě hajzli před obchodem s botama, kam jsem se vypravila jedné mlhavé soboty. Ta prodavačka na vozíčku se chovala děsně důležitě a pořád mačkala červený knoflík na opěradle. Jasně, dávala jim signál. Stěhovák přirazil těsně k obchodu. Spustil výjezdovou plošinu a do obchodu se nahrnuly mraky motorizovanejch příšer, kolik jich bylo, možná padesát, sto, nevím, jen si pamatuju to šššš šššš šššš a tu příšernou bolest, když mě u regálu s lodičkama srazili na zem a kolama mi rozjedili nohy na sračky. Probrala jsem se až v nemocnici a málem si stříkla do gatí, když se ke mně v oparu narkotik začalo přibližovat to známé šššš. Naštěstí to byla jen zdravotní sestra. Na vozíčku, jak jinak.

*** 

„Ti kriplové!“pokusila jsem se o výkřik.

„Prosím?“

„Vozíčkáři! Tohle mi udělali vozíčkáři!“

Zatvářila se trochu uraženě a připíchla mi sedativum do pytlíku s roztokem.

„Já jsem taky kdysi nosila podpatky,“ zašeptala mstivě.

Doktor přijel na honosném motorizovaném křesle. Se sestrou si chvíli šeptal.

„V Lloydministeru se vám bude líbit,“řekl.

„Zvyknete si.“