Kostra stromečku za oknem

Léto

takové nesmělé

třešně dozrály až začátkem srpna

jahody hnily a plesnivěly

po obloze se proháněly mraky v různých odstínech šedi

sluníčko jaksi okousané

bledé

možná bylo po nemoci

naše láska však mladičká a něžná

toulala se po lesích

po stezkách poblíž domů na samotě

hledala klid jen pro sebe

v jednom takovém domě už dávno oprýskaly kusy omítky

obnažily perníkové cihly

nahota však prosvítala beze studu

důstojně

zahrada zdivočela před léty

vydechovala tajemnou vůni stínů

v sukovitých větvích přerostlých hrušní a křovisek

sem tam problesklo něco

neuchopitelné

a za pootevřeným oknem vlála záclona

spíš hnědá než žlutá

za záclonou kostra stromečku

křehké větvičky kupodivu ještě udržely pár trsů jehličí

barevné koule se matně leskly

dýchla smrt

zježila nám chloupky na pažích i za krkem

možná tam někdo umřel už o vánocích

tlí v křesle

pavouci šatí stojací lampu i nábytek

červotoč se prokousává skříní

oválné zrcadlo na toaletce pomalu slepne

v broušených flakónech uchován zbytek vůní

čas se zastavil nezastavil

asi neumřel

spíš rezignoval

starý muž

už dávno snědl poslední slípku

občas si koupil chleba mléko a pět housek

možná i kus salámu

a jen tak vegetoval

večer přičichnul k flakónu

pokoj se najednou projasnil

mladá žena tančila smála se

gramofon hrál swing

v postýlce spinkalo miminko

svět byl krásný

anebo to byla žena

kočka Trůdinka jí chcípla O Vánocích

samota obsadila kouty

strašidelně se houpala na lustru

a ticho někdy ohlušivě zvonilo

tu a tam večer pijeme víno

povídáme si o životě

co dal i vzal

a vzpomínky zaletí k tomu domu

divoké zahradě

a kostře stromečku za oknem uprostřed chladného léta