Znamení kruhu

     Oddal se tomu neustále opakujícímu se rytmu koňských kopyt, když ho věrný kůň nesl na svém hřbetě. Cestu sledovat nemusel, protože kůň by z ní nesešel. Seděl shrbený v sedle a očima hleděl nepřítomně před sebe. Svaly měl ztuhlé a otěže mu volně visely na jeho ohnutých prstech. Jel už několik dní a přestávky dělal pouze bylo-li to nezbytně nutné, přitom se staral více o svého koně, než o sebe. Kůň jel stále stejným tempem, a tím ho udržoval v polospánku. Svému koni věřil. Věřil mu, jako nikomu jinému. Vlastně věřil jenom svému koni a nikomu jinému. Také měl samozřejmě důvěru sám v sebe, ale v jeho řemesle nebylo místo pro přílišnou sebedůvěru. Stávalo se to jenom někdy a on si to pokaždé dostatečně uvědomoval. Neustále se kontroloval a kritizoval za každou maličkost, kterou u sebe objevil a která se mu nelíbila. Snažil se být bezchybný, a to ho někdy velmi vyčerpávalo. Na druhou stranu si říkal, že tato obezřetnost mu mnohokrát zachránila život.

     Úzká lesní cesta se pomalu začala měnit v širší a také stromů začalo ubývat. Když vyjel z lesa, uviděl před sebou rozlehlý kraj. Rozkládal se, kam až jeho oko dohlédlo a byl lemován hustými lesy. Byla to obrovská nížina, na kterou shlížel, jako moucha na polévku z okraje talíře. Cíl jeho cesty byl blízko, a to ho trochu uklidnilo. Šum lesa ustal a vystřídal jej mírný vánek, který mu vháněl pramen jeho bělavých vlasů do obličeje. Nedbal toho a pokračoval bez hnutí v jízdě. Cítil, jak ho slunce zezadu pálí do zad a odhadoval, že do setmění to stihne. Pokud ne, tak se bude muset připravit na boj. Zase.

     Od počátku jeho cesty ho pokaždé s příchodem noci navštívil jeho nepřítel. Nepřítel tak silný, že boj s ním ho vždy stál mnoho sil, které právě nyní zoufale potřeboval. Dnešek nebude výjimkou, pokud se včas nedostane do bezpečí. Snad to stihne a dnes už s ním nebude muset bojovat. Po všech těch dnech cítil, že dnešní souboj by byl velmi vyrovnaný a nebyl schopen předpovědět jeho výsledek. S každým dnem, s každým bojem se jeho protivník stával lepším a lepším bojovníkem. Rychle se učil a nenechával místo pro chyby. Každá jeho smrt byla jedinečnou a neopakovatelnou. Každý další den už byl připraven na to, s čím se setkal minule.

    Vzpomněl si, jak to všechno začalo. Na den, kdy vzal práci a myslel, že mu přálo štěstí. Kdyby jen tušil, jak moc se tehdy mýlil. Kdyby měl příležitost, nikdy by tu práci znovu nevzal. Myslel si, že si vydělá spoustu zlaťáků a nebude muset dlouhou dobu hnout prstem, ale teď ví, že tato odměna, pokud se mu podaří úkol splnit, by byla více než zasloužená. Buď tu odměnu dostane, nebo on sám zaplatí cenu nejvyšší.

     Ze snění ho probralo vlčí zavití, které jakoby signalizovalo, že slunce už se dotklo špiček vzrostlých smrků. Instinktivně pobídl koně ke klusu.
     Mnoho času nezbývá.
Vzniklé šero začalo pomalu houstnout. Na konci jeho přeměny bude tma a tehdy on přijde.
     V dálce spatřil prosvětlená okna několika stavení. Do cíle cesty mu zbývalo několik dlouhých minut jízdy a šero pozvolna sílilo. Znovu se ozvalo vlčí zavití, ale tentokrát se nejednalo o ukázku síly nebo o dorozumívání smečky. Tentokrát to bylo zavití plné strachu a podruhé už se neozvalo. Nastalo zdrcující ticho, které předznamenávalo, že on přichází. Ticho, které křičelo po strachu, který se nacházel všude okolo.
     Kůň zrychlil sám od sebe a směřoval k nejbližšímu stavení, ve kterém svítilo světlo.
Zvládnu to. Musím to zvládnout – myšlenky naděje bičovaly jezdcovu mysl. Zatáhl prudce za uzdu a kůň se zastavil v oblaku prachu. Seskočil ze sedla a silně zabouchal na dveře, které byly zevnitř jištěny závorou.
     Mnoho času nezbývá.
Zevnitř zaslechl šramot a mumlání. Znovu silně zabušil do dveří. „Prosím, pusťte mě dovnitř, prosím!“ zakřičel. V zápětí na sobě ucítil něčí pohled. Prudce se otočil a přitom tasil svůj meč. Cítil ten pohled odevšad a věděl, že patří jemu. Cítil ho nesčetněkrát a dobře ho znal. Byl to studený bezcitný pohled. Pohled smrti.
Znovu zabušil na dveře za sebou. „Prosím, jsem jen pocestný. Pusťte mě dovnitř. Zaplatím vám,“ úpěnlivě prosil. Odpovědělo mu zařinčení ocele, jako kdyby někdo uvnitř vytáhl meč z kovového pouzdra.
     „Prosím, otevřete!“ Kůň zaržál a postavil se na zadní.
Je tady – blesklo mu hlavou. Zády se zapřel o dveře stavení. Snažil se soustředit, ale byl už příliš unavený. Tma okolo se stávala černější a on toho moc neviděl. Trhal pohledem sem a tam, ale nespatřil ho. Žádné obrysy, žádné mihnutí temnoty. Nevšiml si ho, ale věděl, že je tady a krouží.
     Najednou se mu kolena podlomila a propadl se do hlubiny.

     „Matyldo, přines ten svůj čaj, už se probral,“ slyšel matný obrys před sebou. Pokoušel se zaostřit, ale nešlo to. Celým jeho tělem projela bolest. Rychle zavřel oči a přerývaně se nadechl. Cítil, že leží na posteli, která nebyla z nejměkčích, ale aspoň to nebyla tvrdá podlaha. Celé tělo ho brnělo a pokoušel se uvědomit si, kde má nohy a ruce. Brnění bylo chvílemi tak silné, že v tom ztrácel přehled.
     „Bude ho potřebovat,“ promluvil neznámý muž. Uslyšel zvuk kroků na dřevěné podlaze, jak se k němu blíží.
     „Dávej pozor, je to horké,“ šeptal ženský hlas.
     „To je dobře.“
Pak ucítil vůni nějakého nápoje. Hrnek se dotkl jeho rtů a on je instinktivně stiskl.
     „Ale no tak, nech toho. Musíš tohle vypít, jinak zase omdlíš a možná už se neprobereš,“ slyšel káravý hlas muže. Moc nad tím nepřemýšlel a povolil. Když mu do hrdla stékal horký nápoj, cítil se uvolněně. Hlava se mu zatočila a tma ho pohltila.

     Když se znovu probral, všude okolo byla tma. Dlouho ležel bez hnutí a přivykal oči temnotě. Cítil, jak ho bolí hlava a měl velkou žízeň. Zhluboka se nadechl a s úlevou zjistil, že plíce už ho nebolí. Zkusmo zacvičil rukama a nohama, a pak se pomalu posadil. Byl v malé místnosti vybavené jednoduchým nábytkem a dvěma malými okny. Byl jen ve spodním prádle a všude po těle měl spoustu obvazů. Všude tam, kam ho on předtím zasáhl. Obvazy byly pečlivě zavázané a držely. Kdo tohle dělal, vyznal se v tom – pomyslel si. Pomalu vstal a byl rád, že zůstal na nohou a nezhroutil se. Jedno z oken vpouštělo do místnosti měsíční svit, ve kterém zahlédl stůl, okolo kterého byly postaveny židle a na jedné z nich visely jeho věci. I v šeru, ze vzdálenosti několika metrů, poznal svou koženou vestu.
     Náhle si vzpomenul na všechny minulé události. Jak ujížděl před nocí a snažil se dostat do stavení. Věděl, že zbýval jen okamžik a už by nebyl mezi živými. Propadl se dozadu, když se dveře za ním prudce otevřely. Tento souboj vyhrál.
     Pomalu přešel k židli a zjistil, že jeho věci jsou dokonale čisté. Po krvavých skvrnách nebylo ani památky. Bandalír, který byl součástí jeho vesty byl prázdný. I ostatní jeho zbraně byly pryč. Moc se tomu nedivil a začal se oblékat. Když skončil, dveře vedlejšího pokoje se otevřely a do místnosti vstoupil vysoký statný muž se svící v ruce.
     „Jste vzhůru.“
     „Ano. Děkuji, že jste mě pustil dovnitř. Odměním se vám za to.“
     „Vaše zbraně jsem schoval.“
     „Tak to nemyslím. Zaplatím vám.“
     „Ale vy žádné peníze nemáte. Vaše šaty jsme zbavili pouze krvavých skvrn,“ pokynul k cizinci svíčkou.
     „Peníze mám na svém koni. S sebou je nenosívám.“
     „Necháváte peníze na koni?“
     „Je mi věrný.“
     „Ano, já vím.“
     „Víte?“
     „Od té doby, co jsem vás pustil dovnitř, stojí venku a čeká na vás. Pokoušel jsem se ho s několika sedláky zavést do stájí, ale spíš by někoho zranil, než aby na sebe nechal šáhnout. Tak jsme ho tam nechali čekat.“
     „Jak dlouho?“
     „Dva dny a za chvíli začne třetí.“
     „Dva dny,“ zašeptal pro si sebe. „Jak jsem řekl, hned jak vyjde slunce, zaplatím vám a odjedu. Nemám nic jiného v úmyslu, věřte mi.“
     „Dobrá. Zbraně vám vrátím, až vyjde slunce a do té doby můžete zůstat zde,“ rozhodil muž rukou po místnosti, odešel zpět do vedlejší a zevnitř za sebou zasunul nějakou závoru.

     Netrvalo dlouho a muž se vrátil. Svíci už nepotřeboval, protože v té době už sluneční paprsky dostatečně osvětlovaly místnost stavení. Rozhlédl se, ale cizince nespatřil. Židle i postel byly prázdné. Našel ho před stavením, jak prohlíží svého koně. Pečlivě mu upravoval postroj a přitom ho hladil. Byl to nádherný černý hřebec statného vzrůstu a svalovina na něm jen hrála. Jeho černá kůže se na slunci leskla jako černý diamant. Černý úbor jeho pána byl pravým opakem. Matná čerň, pokrývala skoro celou jeho vysokou postavu. Jeho věci překypovaly množstvím všelijakých úchytů, přesek a pochev. Dobře si pamatoval, jak dlouho z nich vyndával všechny zbraně. Nikdy by nevěřil, kolik jich u sebe člověk může nosit a pokud je všechny nemá jen na ozdobu, bude dobré se před ním mít na pozoru. Kontrastem byl jeho bledý obličej a bílé vlasy, které byly až na jeden pramen, který mu visel přes levou stranu obličeje, krátké.
     Jak ho tak pozoroval, ani si neuvědomil, že cizinec stojí čelem k němu a dívá se přímo na něj.
     „Chystáte se na cestu?“ rychle ze sebe vysypal.
     „Ano. Jak jsem řekl, až vyjde slunce, zaplatím vám a...“ cizinec nedořekl.
     „A já vám vrátím vaše zbraně,“ dopověděl muž.
     „Ano,“ přikývl cizinec a hodil muži kožený váček. Když ho zachytil ve vzduchu, ozval se cinkot mincí.
     „Nechtěl bych po vás žádné peníze,“ pohodil muž váčkem na dlani.
     „Zasloužíte si je.“
     „Pojďte si pro své zbraně,“ pokynul cizinci aby ho následoval zpět do stavení.

     „Ty obvazy si nesundávejte alespoň tři dny. Drží na ranách hojivé masti,“ řekl muž, když si cizinec do bandalíru zaunul poslední vrhací dýku. Pokud doposud vypadal jako schopný rváč, nyní z něho šel strach.
     „Tehdy večer jste křičel o pomoc, jakoby vás někdo pronásledoval. Když vás pozoruji, nezdá se mi, že vy byste měl ve zvyku před někým utíkat,“ chtěl se muž něco dovědět.
     „To jsem si donedávna taky myslel,“ smutně se pousmál cizinec.
     „Když jsem otevřel dveře a vy jste se zhroutil na podlahu, vyšel jsem ven, ale nikdo tam nebyl. Jen váš kůň, který splašeně ržál a vyhazoval kopyta do vzduchu. Vypadal jako ďábel,“ popisoval muž.
     „Nemusíte se strachovat. Vám nic nehrozilo a ani nehrozí. Každý máme své nepřátele.“
     „V tom případě musí být ti vaši asi hodně mocní,“ dedukoval muž.
     „Ano, to tedy jsou,“ přikývl. „Viděl jste, jak jsem byl zřízený,“ dodal.
     „To tedy ano. Ale Matylda si s tím lehce poradila,“ mávl muž rukou.
     „Matylda?“
     „Ach ano, promiňte, Matylda je moje žena. Já se jmenuji Thomas. Thomas Moor,“ natáhl k cizinci ruku na pozdrav. Najednou se v duchu zalekl svého zažitého chování, ale víc se bál dát ruku zpět. Cizinec se sice nechoval, že by chtěl někomu z nich ublížit, ale nic se nemá přehánět. Možná se ho ani neměl tolik vyptávat, ale nemohl si pomoct. Jeho zvědavost byla silnější. Už od malička žil v této vesnici a cestování pro něj znamenalo nanejvýš sousední město, kam občas jezdil na trhy.
     Kdyby chtěl někomu ublížit, už dávno to mohl udělat. Zbraně měl u sebe už hodnou chvíli a koho by napadlo, že uvnitř stavení by po sobě zanechal pár mrtvol? Když se nad tím zamyslel, stejně pochyboval, že by k tomu vůbec nějaké zbraně potřeboval. Né, zase přeháním, chlácholil se.
Z myšlenek ho vytrhl železný stisk jeho ruky.
     „Jmenuji se Armin a omluvit bych se měl já. Zachránili jste mě a já se ani nepředstavil,“ potřásl cizinec Thomasovi rukou. „Jsem vašim vašim dlužníkem.“
     „Myslím, že ne,“ odvětil Thomas a ukázal na kožený váček.
     „To je za poskytnuté léky.“
     „Jak myslíte,“ pokrčil Thomas rameny a ukázal na židli, „nezdržíte se ještě chvíli? Matylda připravuje pečené placky. Jsou vážně skvělé.“
      Armin zaváhal a v duchu počítal své šance. Měl před sebou ještě dlouhou cestu a nemohl se nikde zbytečně zdržovat, ale když uviděl bezelstný úsměv v Thomasově tváři, pozvání přijal. Chvilka u snídaně ho přece tolik nezdrží a snad se konečně po delší době dobře nají.
     Když Matylda přinesla kouřící placky, usmál se na ni a poděkoval. Thomas nelhal. Placky byly opravdu vynikající. Popíjeli k nim obyčejnou vodu a Thomas se rozhovořil o jejich prvním setkání.
     „Můžu vědět, před kým jste to utíkal?“
     „Před stínovým bojovníkem,“ po chvíli ticha odpověděl Armin a zakousl se do placky.
     „Stínový bojovník? Kdo to je? Nikdy jsem o něm neslyšel,“ zeptal se Thomas a se zachmuřeným výrazem pátral ve své paměti.
     „To se nedivím. Je to stvoření magie, které bylo vysláno kletbou,“ vysvětlil mu Armin.
     „Vás někdo proklel?“
     „Dá se to tak říct,“ přikývl Armin a když viděl Thomase, jak hoří zvědavostí, začal vzpomínat na den, kdy to všechno začalo...