NEBEZPEČNÝ SVĚT

Jdou po mně. Už zase. Tentokrát mě fakt málem lízli. Jsou děsně chytrý a furt měněj převleky, tváře, místa. Tahle “hodná babička” by mě jistě nešetřila. Je mi to jasný. Kdybych nebyl ve střehu, už by mi párala břicho a chechtala se nad mými orgány. Svině. Jako všichni. A co tady ten hajzl, kulatej. Schovává se. Dělá, že je zelenej, ale přibliž se k němu a vysaje ti voči z důlků, sakra. Děsný. Děsný.

Ještě, že mám v kapse ten vodháněč. Ale nesmím se k nim moc přiblížit. Jak na tebe šáhnou, je konec. Takovejch jako já, už není moc. Je nás na světě jen pár. Tak se musím tvářit jako jeden z nich. Usmívat se. A krejt si záda.

Bacha! Jde po mě! Ví vo mně! Zachovat klid!!!

“Sedmdesát pět třicet,” usměje se krvelačným chrupem. Ty bys mi dost ráda vyrvala játra, co, zrůdo jedna?

V chodbě zkontroloval vzduch. Bylo čisto. Otevřel dveře a přískokem se vrhl ke kuchyňskému stolu. Krabice s Arielem udeřila o desku a převrátila se na bok. Uslyšel šouravé kroky. Kurva! Rychle skočil pod stůl a přikryl se ubrusem. Srdce mu hlasitě bušilo v hrudi BUCH BUCH BUCH.

“Františku,” ozval se vlídný hlas,” Volala mi paní Kurandová, ta pokladní z Kauflandu. Měl bys přestat kouřit tolik té marihuany. Prý jsi tam zase v obchodě poskakoval jako orangután.”