Spontánní cesta

Spontánní cesta, co je víc. Když do posledního momentu nemáš páru, co bude dál, ale víš, ty si to uvědomuješ, že můžeš, cokoliv tě napadne. A pak tě to napadne a ty to uděláš a vydáš se na trip, kterej ti nabízí svý laskavý láskyplný paže a celýho tě obejme. A ty jenom koukáš co se děje a cejtíš a vnímáš každej zvuk a každej pach, kterej se kolem tebe mihne, a seš volnej. A vždycky ti to něco přinese a vždycky tě to nějak pozmění a on jel cítil a vnímal a tušil a věděl a byl to on a ne ono a přesně pro tenhle zelenej okamžik mu stálo za to se každý ráno probudit a namáhat svý plíce a kolikrát ze sebe dělat pitomce pro ostatní pitomce, co si hrajou na pitomce a vytvářejí tím pitomý pitomý hranice plný nesmyslných požadavků a rozkazů a zákonů a předpisů a zapomínají tak na svou pravou podstatu pojímání vzduchu kolem a požitků z jednotlivých prožitků z  jejích rozevlátých vlasů mihotajících se ve větru chladné jasné noci osvícené tisící vyhaslýma světlama připomínajícíma nám naši vlastní pomíjivost. A jsou jedno velký oko, který profičí kolem a přes tlustý skla svý tenký důležitosti pozoruje okolní svět v naservírovaný režii aniž by si všiml, že všechny odpovědi, který celej svůj úmorně krátkej život hledá byly celou dobu v něm protože on je on a on je kolem a tak od prvního dne jen prokrastinuje a čeká na signál, který dává sám sobě ale ten ne a ne přijít protože už je uvnitř a čeká až mu nabídne kafe a sušenky a trochu poklábosí. A když už se k němu náhodou přiblíží, tak se posere a posere si i svoje právě naplňovaný přání a to jen ze strachu ze změny z aktualna na aktálno, který ale vnímá jako něco nesmyslnýho jen proto, že teď a vlastně teď je minule, má svoje zaprděný jistoty a prosperity obepínající ho do svých spárů iluze o pohodlí. A přemýšlí pak o budoucnosti inspirované minulostí a zapomíná při tom dýchat. A tohle všechno může zmizet na spontánní cestě, kde seš jenom ty a jenom ty určuješ hranice svýho já a jenom ty vytvářiš iluze.