Deváté oko

Tenkrát jsem ještě rýmoval...

 

 

 

Jednou z rána krásná paní

sedíc v metru ptala se mě,

pane, pro co vlastně dýcháte?

Chtěl jsem zlostně křiknout na ni,

však sklopil zraky do země.

 

Pavouk malý, černá vdova,

tou větou vlez mi do hlavy

a soukal vlákna sametová.

V sítě zmatku měnil slova,

z nich vyšíval obavy.

 

Doma potom při koupeli

v horké vodě slyšel jsem je

vrtat šedou kůrou v mozku.

Prozraď, osmioký, mám-li

celý život bušit prsty do displeje...?

 

V loďce z javoru bez kormidla

pluji vlnkami techniky,

kterou nelze nemít rád.

Přesto mne ta paní svedla

k troše smutné kritiky.

 

Chci najít svoji malou Lauru

pro kterou psal bych sonety.

A stovka možná zdá se málo,

vždyť složité je zbaviti se mouru,

co zakrývá komety.

---