V noci

Cigareta svítí do tmy. Sedím tiše v okně. Není s kým mluvit. Je noc. Všichni spí, ale já ne. Už asi rok žiju v noci a ve dne spím. Chtěla jsem se po čase vrátit do normálu, ale už to nešlo. Teď mi přijde hrozně milý, vstávat ráno do práce, protože je to pro mě nedosažitelný. Dřív jsem nesnášela drnčení budíku, vztekle jsem do něj praštila, teď bych ho pohladila. Teď… Teď je všechno jinak.

V noci je klid. Nikdo se nesnaží být nejlepší, všichni spí. I manžel spí. Ze začátku to bylo úlevný, ale pak mi začal chybět. Míjeli jsme se. Když si večer přivstanu, tak prohodíme pár vět, jinak se skoro nevidíme. Někdy ho v noci probudím, když chci sex. Ráda ho při tom koušu do ucha. Má ho pak červené. Pak zase usne. Zkouším to taky, ale bezvýsledně.

Snídám s Petrem, ale zívám, potřebuju jít spát, viditelně přetahuju. Unaveně se motám v kuchyni, dávám nádobí do myčky a nechtíc mi vyklouzne z ruky miska. Rozbije se. „Sakra!“ nadávám. „Vždyť se nic nestalo,“ říká manžel, dáme to pořádku,“ sahá po smetáčku, ale to už se třepu: „Neříkej to, neříkej to slovo.“ „Jaký slovo?“ překvapeně vzhlédne. „Do pořádku už to nikdy neříkej, prosím tě.“ Nedával pozor a řízl se kvůli mně. Aspoň mu to zalepím. „Ty mě někdy děsíš,“zašeptá mi do vlasů. Já sebe taky. Chci to zaspat, ale bojím se snů, beru si rohypnol, po tom se mi nic zdát nebude.

Království noci. Od sousedů slyším televizi. Vedle sebe slyším Petrovo odfukování. Ne dneska nemám to srdce ho budit. Můžu číst všechny knížky, které jsem vždycky chtěla, ale nebyl čas. Ze začátku jsem četla jako divá, chtěla jsem všechno dohonit. Teď bych radši spala. Království noci vás chytne a nepustí, jenže to jsem tehdy nevěděla. Byla jsem nadšená, kolik toho stihnu a běhala jsem po bytě v noční košili jako zdrogovaná a myslela jsem si, jak chytře jsem se takhle před všemi schovala. Jenže oni mě pronásledují pořád. Jejich hlasy šeptají. Přitisknu si ruce na uši a chci na všechno zapomenout. Při sexu řvu ne rozkoší, ale abych je zaplašila.

Od malička jsem chtěla něco víc. Nechtěla jsem skončit jako prodavačka v Tescu, a proto se člověk musí snažit a rvát. Vždycky jsem se snažila. Získat vytouženou práci. Ne, nezaměstnaná, to byla noční můra. Od bezdomovců odvracet hlavu, nevidět, zapomenout, to není můj případ. Já něco dokážu, za něčím se ženu, nejsem jako oni. Jenže co když člověku po letech snažení dojdou síly. Najednou jsou ostatní silnější, nenápadně vás zastíní a vy najednou zjistíte, že jste mimo  a ani si nebudete pamatovat od kdy. Jako na tom přijímacím pohovoru. Přišla jsem namalovaná v nažehleném kostýmku s pracně vyčesaným drdolem na hlavě. Firma na mě zapůsobila hned u vchodu, všechno moderní, skleněné a čisté. Byla jsem nesvá, zájemců spousta a já přišla na řadu jako poslední. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale naděje byla malá. Sedla jsem si na židli, rozklepala se mi kolena. Malá ve velké firmě. Jako poslední, už si někoho určitě vybrali a mě vzali na pohovor jen ze slušnosti. Nedoufala jsem. Pevný stisk ruky a ozvou se. Tohle řekli všem. Ještě ten večer se mi rozezvučí mobil s cizím číslem, překvapeně vstanu a zvednu telefon. Zázrak. Vybrali mě.

Nová práce, vidím to jako dnes. Byla jsem tak šťastná, že jsem tohle prestižní místo získala, šla jsem za lepším. Už nikdy nudné uzavřené šedé kanceláře, kde jsou lidi jako myši. Otevřený prostor je lepší, dýchá to v něm. Jak jsem se tehdy hloupě spletla. Dychtivě rovnám barevné svorky, složky a šanony na svůj stůl. Všechno pod kontrolou. Bude dobře, nejdřív to tak vypadalo…

Brzo jsme se začali hádat s Petrem. Měla jsem často přesčasy a služební cesty, nebyl na to zvyklý. Petr mě chtěl doma, tam jsem nalézala po příchodu z práce hroznou spoušť, dělal si večeři… Byl utahaný z práce a já taky, už jsem pro něj neměla tolik času, abych ho vyslechla. Jednou na služební cestě jsem dostala hrozný strach, že by si mohl najít milenku. Vrátila jsem se o den dřív, rozrazila dveře, v obýváku seděl Petr s knížkou a překvapeně vzhlédl. Strašně se mi ulevilo, to bych si neodpustila, ztratit kvůli práci manžela, proto jsem si začala práci brát domů. Na čas byli všichni spokojení. Šéf mě chválil. Jen já jsem se každou noc nepropadala do spánku, ale do kómatu z vyčerpání.

Do noci mi hraje rádio. Manžel chrápe, neví o světě, šťastný to člověk. Mám na všechno čas a nevím, co s tím. Začala jsem se zase učit italsky, nikdy nevím, kdy se mi to může hodit. Navíc italské písničky se mi vždycky líbily, nalhávám si. Doopravdy je to tak, že firma, ve které jsem pracovala, byla z Itálie a mě štvalo, že neumím, stačila mi angličtina, ale občas přijel nějaký obchodník a prohodil něco italsky a já nerozuměla a kolegyně ano. Snaživě jsem se po večerech učila a vypisovala slovíčka, ale moc dlouho mi snaha nevydržela, já nemohla. Bylo toho na mě prostě moc a nechtěla jsem si to přiznat.

Když Petr vstává, už spím s učebnicí v ruce. Neslyším ho, nevidím. Nevidím nic a nikoho, ale slyším jejich hlasy. Každý večer se probudím a pospíchám vyplenit ledničku a pak za Petrem. Jsme si teď vzácní. Chci s ním jet na dovolenou. Možná pojedeme do Španělska, ale Petr si momentálně nemůže vzít volno. Snad příští měsíc.

Sedám do auta a jedu nakupovat ve tři ráno. Bílé zářivky v supermarketu mi nepříjemně svítí do očí. Jezdím vozíkem mezi regály a vybírám potraviny.  Žádné davy, jen sem tam někoho zahlédnu v uličce.  Žádné tlačenice, žádná fronta u pokladny. V garážích pusto prázdno jako po vymření.

A pak jsem začala dělat chyby. Ze začátku malé, nenápadné, ale pak větší a větší. Jednou si mě šéf zavolal k sobě. Ptal se, jestli se něco neděje. „Neděje,“ hlesla jsem. „Podíváme se na to společně,“ nabídl se. „Tady je chyba, tady a tu taky.“ „Já omlouvám se,“ koktám a rudnu. „Dáme to do pořádku,“ nabídl se a svou ruku položil na moje rameno, je mi to nepříjemné. Modlím se, aby už byly smlouvy opravené. Vleče se to, najednou mi jeho ruka hladí ňadro. Leknu se a rychle se odsunu. Rysy mi ztuhnou. Stačí okamžik a je všechno špatně, už to nikdy nejde vrátit zpátky. Přesune svou ruku zpátky na moje rameno. Dělám, že se nic nestalo, co mi zbude. Děje se mi, chtěla jsem říct. Doklopýtám z jeho kanceláře ke svému stolu. Mám chuť někam zalézt, ale mám free prostor, jak se mi líbilo. Mám pocit, že na mě všechny kolegyně koukají, ale nemůžou to přece vědět. Nebo jo? Jdu se schovat na záchody. Petrovi to nemůžu říct, nemůžu to říct nikomu. Tuhle práci nechci za nic na světě ztratit. Je to úplně v prdeli, říkám si, oči červený a v ruce pomačkaný kapesník.

Myslela jsem si, že to ustojím. Oni to ví. Všichni ve firmě to ví, koukají na mě, když si myslí, že se nedívám. Všechny papíry a smlouvy po sobě do zbláznění kontroluju, abych neměla žádné chyby, aby nebylo, žádné dáme to do pořádku, ale marně. Vždycky tam nějaká byla, nechápala jsem to. Jedna kolegyně mi radila, ať si vezmu dovolenou, možná má pravdu a měla bych trochu zvolnit. Houby, chce moje místo, bleskne mi hlavou, nenápadně mě vyšachovat a zabrat ho. Stoly tak blízko sebe, kolegové vám vidí až do krku, šeptají mně za zády. Už jsem nebyla tak výkonná, žádné pochvaly, kvůli neustálému kontrolování pořád dokola jsem nestíhala svou práci tak rychle. Po poradě jsem měla počkat na šéfa, kde je zase chyba, bojím se. Tentokrát to nebylo ňadro. ale noha. Nemůžu odejít, všichni chtějí moje místo, čekají na můj odchod jako piraně, tu radost jim neudělám.

Jenže jsem v noci nemohla spát, ze strachu, kde zase udělám chyby, kde mě šéf pohladí tentokrát, kdo se na mě zase bude vševědoucně dívat nebo falešně usmívat. Manžel se ptal, jestli se něco neděje. Ta otázka mě zabolela. Skoro všechno mi připomnělo práci i o víkendu mi nedala pokoj. Petr usnul vždycky hned a já třeštila dlouho do noci a začala přemýšlet, a když jsem konečně usnula, tak se mi zdálo zase o šéfovi. Slyšela jsem jeho hlas: „Dáme to do pořádku,“ pak se hlasitě smál. Jeho hnusně chlupaté ruce po mně chmataly a já v tom snu vždycky stála někde v rohu a neměla se kam schovat a byla stejně velká jako jeho ruka, která mě chtěla rozmáčknout. Budila jsem se celá zpocená. Nad ránem se mi břicho sevřelo, nemohla jsem nic sníst a na obědě jsem do sebe stěží nasoukala půlku porce, samozřejmě jsem zhubla, to jsem vždycky chtěla, ale teď mi na tom nezáleželo, ani jsem neměla chuť kupovat si na sebe něco nového.

Ze strachu ze snů jsem radši nechodila spát vůbec. Tak začal můj noční život. Vždycky jsem dělala před Petrem, že jdu spát, lehla si vedle něj a počkala, až usne a zase jsem se vyplížila po špičkách pryč. Koukala jsem na hvězdy a měla jsem radost, že aspoň v noci mě nemůže šéf pronásledovat. Jsem svou paní, skvěle jsem se schovala, dobře jsem to vymyslela, vjela do mě taková euforie a energie jako nikdy. Žehlila jsem u nočních pořadů, četla knihy a pekla bábovku. Teď byste mě měli vidět, ta přepracovaná uštvaná myš má dvě tváře. Občas jsem si vzpomněla na svou starou práci, ale tam by mě už zpátky nevzali, navíc mi dělalo dobře, že vydělávám skoro stejně jako Petr. Aspoň v noci mám klid, myslela jsem si, že to tak budu dělat do nekonečna.

Ty rána byly hrozný, byla jsem vzhůru a vše si do práce nachystala, ale už v autě na cestě do práce se mi chtělo strašně spát. Na poradách jsem zívala a nepomohlo mi ani to nejsilnější kafe. Kruhy pod očima jsem maskovala drahými korektory. Chyby byly. Zavolal si mě a já nevím, co se stalo, co se ve mně zlomilo. Už ne. Byla jsem jako v transu, nejnutnější věci ze stolu jsem si naházela do kabelky. Nevím, jestli se na mě někdo díval, v té chvíli jsem byla jako v mrákotách. Jen jsem slyšela: „Martino, ty někam jdeš?“ Neodpovídám. Nemám čas odpovídat, zdržují mě, schválně, určitě je navedl, aby mě špehovali a donášeli na mě. Šeptají si zase. Nepamatuju si to přesně, jen vím, že jsem všechno dělala strašně rychle, protože jsem měla strach, aby mě přitom nechytl. Dokonce ani výtah jsem si nezavolala, schody budou rychlejší, spěchala jsem pryč. Třásly se mi prsty, nemohla jsem odemknout auto. Neustálé ohlížení se za sebe. Ne, nikdo tam není. Celá zpocená nasedám a odjíždím domů. Nikdy se tam nevrátím, nee. Chvěju se, přikryju se v posteli peřinou a usnu. Nic se mi naštěstí nezdá, vždyť teď jsem prožila zlý sen, celý tenhle den byl jako sen.

Nechci už žít v noci. Chci svého manžela zažít za denního světla. Noc všechno zkresluje, i myšlení. Rozhodovat se pro něco v noci je nesmysl, zato rána bývají nejracionálnější. Proto se ráno rozhodnu, že nepůjdu spát, pustím si rádio. Chci vydržet až do odpoledne, než přijde Petr z práce. Zkusím to. Musí to jít. Uklízím a vařím si oběd. Najednou se vyděšeně probudím na pohovce. Musela jsem na chvilku usnout. Rychle se probírám a jdu se osvěžit studenou vodou. Když manžel odemyká, stojím za dveřmi a ve chvíli, kdy vchází, vyskočím: „Překvapení,“ vyhrknu. Má radost. „Ty nespíš?“ diví se. „Ne, budu spát přece v noci,“ řeknu tónem, kterým se opravují malé děti. V denním světle si všimnu, že zestárl a taky vlasy mu ustupují, kdy to začalo? Nevšimla jsem si, pro celou práci jsem si nevšimla, že můj manžel stárne. Oprava, oba stárneme. Tahle skutečnost mě rozněžní, jednou tady nebudeme. Začnu ho líbat. Pomalu se pomilujeme. „Ve dne je to lepší,“ vydechnu. Petr se směje. Ucho má zase červené od mého kousání.

Ručičky hodin nemilosrdně svítí do tmy, jedenáct hodin, potom dvanáct a já pořád nespím. Bezmocně se převaluju, ne a ne zabrat. Nešťastně si povzdychnu. Ležím na zádech a zírám do tmy. Budík tiká. Petr leží na opačné straně postele, natáhnu ruku, je daleko. Kde jsou ty doby, co jsme spali těsně u sebe. Vzal je čas. Nevrátí se. Nikdy. Chtěla bych spát. Strašně moc to chci. Pořád se bojím svých snů, protože už dávno nejsou příjemný. To bylo tak dávno, kdy se mi zdálo něco hezkého, nebo klidně zmateného, jen ne ty moje můry. Nezabírám a nezabírám. Zkouším ovečky. Vezmu budík a posunu svoje ranní vstávaní, přece nemůžu vstávat v sedm, když ještě nespím.

Probudí mě dobře známé drnčení. Spala jsem sotva tři hodiny, ale rychle vstanu, aspoň budu vyčerpaná a večer brzo usnu. Vařím si kafe. Žádný spěch. Příjemné ráno. Pustím rádio. Chci jít do města, potřebuju koupit pár věcí a nebyla jsem tam ani nepamatuju. Dlouho se vypravuju, jak člověk nemusí spěchat, trvá mu to dvojnásobně dlouho. Na ulici se do mě opře nepříjemně silný vítr a já pořád zívám. Na náměstí to skoro nepoznám, jak je rozkopané. Samá jáma. Vypadá hrozně bezútěšně. Kromě nezbytností si koupím červenou čelenku do vlasů. Po cestě ještě narazím na regál s DVD, vybírám, aby se to líbilo i Petrovi. Nemůžu vybrat a stojanem mi pořád někdo točí. Nakonec koupím nějakou komedii. Venku kontroluju mobil a dávám se doleva. Jenže pod nohama necítím tvrdou zem a padám. Rychlý dopad. Zavřu oči, ucítím tupou bolest na temeni hlavy a krev v puse. Kolem jámy se začnou vyděšeně shlukovat lidi, někdo chce volat sanitku, nevnímám je. Najednou vím, že se s Petrem na ten film nepodívám, že nepojedeme do Španělska a taky už nikdy nebude mít červený ucho, teda ne ode mě.