Poslední strážce brány (3): Moc klíče k moci klíč

V létě padla tma až pozdě večer a na mýtině pod jeskyní vyrostlo několik stanů a bylo založeno mnoho ohnišť. Z dálky vypadaly jak planoucí korálky mezi bílými oblázky obklopené temnotou. Tu noc se slavilo. Na každém ohni se peklo maso, ohnivá voda byla prolévána hrdly a do noci se nesl falešný zpěv mnoha lehce přiopilých amatérských zpěváků. Princ Natal zůstal ve svém stanu, jeho netrpělivost mu nedovolila slavit naplno se svými muži. Měl touhu se konečně pokochat všemi poklady, které si z druhého světa přivezl. Bylo tam mnoho předmětů, které byly zlaté nebo zlato obsahovaly, dále spousta zbraní, hlavně zbraně palné, což může přinést strategickou výhodu pro nositele ve světě, kde je nejčastější zbraní je meč. V truhlách také byly složeny vzácné tkaniny a šaty, ale třeba i drahokamy a šperky. Obyčejnému člověku by takové bohatství vystačilo po zbytek života, avšak v tomto případě bylo více než jisté, že princ se k bráně do jara příštího roku zase vrátí.

Zanechme na chvíli prince jeho posedlosti a vraťme se k bráně a ke stroji, na jehož dřevěném kříži je stále přivázaná mladá cikánka. A skutečně, nehýbe se, nedýchá, hlavu má skloněnou a ruce a nohy jsou ochablé, takže na kříži visí jen díky tomu, že byla opravdu pevně přivázána. S koncem dne a s příchodem noci se jeskyně noří do šera. Vůbec není poznat, že ještě před pár hodinami se tu odehrávala úchvatná světelná podívaná plná blesků a jiskření za současného hřmění a to bylo doprovázeno burácením alchymistova ďábelského stroje, jehož činnost byla toho příčinou. Je tu naprosté ticho a šero a nezůstala tu jediná jiskřička světla, která by místo patřičně rozjasnila. Zpravidla v takové chvílí pocítí čtenář či posluchač pocit smutku, zmaru a beznaděje, když hlavní hrdina předčasně umírá na začátku příběhu. Znova a znova se v myšlenkách vrací do jeskyně a s obavou „sleduje“, jak z hrdinky prchají poslední zbytky života, a čeká na zázrak. A toho zázraku se nakonec dočká.

Aranka sebou škubla a zhluboka se nadechla. Chvíli strnule hleděla do prázdna a zdálo se, že se snaží rozpomenout na poslední okamžiky před tím, než omdlela. Svislá poloha s rozpaženými pažemi a nemožnost se pohnout ji připomněla, že je dosud přivázaná ke kříži. Přesto pocítila aspoň slabou úlevu, protože žila a měla stále ještě naději, že se z nechtěného dobrodružství nějak vyvlékne. Rozhlédla se. Snažila se pochopit nastalou situaci. Proč byla stále přivázaná ke kříži? Kde jsou všichni? Jak dlouho byla mimo? Podívala se přes rameno do síně, ale nikoho tam neviděla, žádnou stráž ani samotného alchymistu. Vypadalo to, že byla v jeskyni zanechána úplně sama. Pouze v dálce slyšela jakési huhňání, smích a zpěv, který sem přicházel z venku. Její vyhlídky na útěk se lehce zvýšily. Pravděpodobně měla veliké štěstí, když přežila něco, co asi přežít neměla. Vlastně vůbec si nepamatovala, jestli se alchymistovi podařilo bránu otevřít. Možná, že nepodařilo, možná stroj selhal. Ale proč ji tedy nesundali, neodnesli zpátky do cely?

Prohlédla si uzly na rukou, aby promyslela co dál. Byly poctivě uvázané. Pak si všimla, že na levé ruce kolem klíče, který pořád svírala dlaní, byla spálená vlákna, dokonce klubko provazu omotané kolem její ruky a prkna od kříže bylo zuhelnatělé. Nejspíš to ohromné množství energie, které prošlo skrze její ruku a klíč mělo tohle na svědomí. Bolest však necítila a dlaň se nezdála popálená. Snad by stačilo větší silou ruku vytrhnout. Napjala svaly, zatnula zuby a táhla předloktí proti síle, která ji držela.

Tak, konečně. Ruka se jí uvolnila. Vyškubla ji ze železné svorky, ke které byl připevněn šlahoun od stroje. Způsobila si tak drobnou oděrku a zabolelo to. Provazy kolem klíče nepovolily, což bylo štěstí, protože klíč byl vlastně nůž, takže by se měl dát použít k rozřezání pout. Naneštěstí velice tupý, jak se Aranka přesvědčila záhy a strávila několik dlouhých chvil pokusy přeříznout aspoň pár vláken z provazu, kterým byla připoutána pravá ruka. I to se jí na konec podařilo. Ani s nohama to nebylo jednoduché. Mezitím se celá jeskyně ponořila do tmy.

Se slabým žuchnutím dopadla na podlahu. Ve stejný okamžik se ukázalo, že v síni zas tak osamocená není. U východu ze síně hlídali dva Natalovi strážní. Měli louče, na zádech si nesly meče a byli k ní otočeni zády. Vstup do síně byl o málo širší a vyšší, než byla šířka a výška celé síně, takže si to není možné představit jako chodbu. Byl to spíš prostorný tunel. Každý strážný stál na opačném konci východu a hleděl ven z jeskyně, protože odtud byl pěkný výhled na celou pláň se stany a ohni. Neměli dobrou náladu, asi proto, že se oslav nemohli zúčastnit. Kvůli službě jim nezbylo nic víc, než zábavu pasivně sledovat. Neztráceli však ostražitost.

Aranka viděla, že jeden strážný se za zvukem otočil. Ale v jeskyni už bylo docela šero a navíc, dívku z části zakrýval stroj. Stráže se chvíli dohadovali, až nakonec ten, který předtím první reagoval, se pomalu vydal hlouběji do síně s loučí zvednutou vysoko nad hlavu.

„Je tady někdo?“ rozlehlo se síní. Aranka tiše ustupovala za stroj. Neměla představu, co dál a doufala jen, že strážný to vzdá a vrátí se na místo. Ten to ale neměl v úmyslu. Teď plamen louče osvětloval polovinu stroje. Druhá polovina byla ve stínu a stín byl vržen na bližší stěnu síně. Aranka si už dříve všimla, že je tam chodba do jedné z komor, kterých tu kolem bylo několik. Ano, jsou to ty komůrky, ve kterých dříve přebývali strážci brány. Dívka po špičkách přeběhla do chodby a ukryla se na začátku ve tmě. Hlouběji se ale neodvážila, byla tam už veliká tma. Zůstala stát přikrčená u levé stěny a skrz chodbu sledovala dění před branou.

Strážný obcházel kolem brány a všechno si prohlížel. Všude byl klid. Pak se otočil a zřejmě se vydal zpátky k východu, protože odešel za stroj a tím jí zmizel z dohledu. Opřela zády o stěnu, zavřela oči a uvolnila se.

Jenže světlo před branou nezesláblo. Strážný se zřejmě za strojem zastavil, možná si něčeho všiml a to ho teď docela zneklidnělo.

„Niki…,“ ozval se náhle, „nepamatuješ si náhodou, jestli chlapi uklidili tu mrtvou holku?“

Odpověď neslyšela, jen nějaké nesrozumitelné mumlání.

„Někdo ji sundat musel, protože na kříži už není,“

Strážný se znovu objevil před branou a v pokleku zkoumal něco na zemi. Aranka si uvědomila, že tam někam odhodila zbytky po přeřezaných poutech.

„Co když utekla?“ řekl ještě ten strážný.

„Sakra Ruslane, nedělej si legraci! Snažíš se mě postrašit, co? Chodící mrtvola, to by nám tu ještě chybělo“

„Mohla to přežít?“

„Nevím, Sabas tvrdil, že je nemyslitelné, aby to někdo přežil.“

Chvíli hleděli na kříž.

„Kdyby to přežila, jak by se sama dostala z pout?“ uvažoval Niki na hlas.

„Mně zase nejde do hlavy, jestli ji chlapi uklidili, proč se zase dřeli s vytahováním kříže nahoru?“ uvažoval Ruslan, „Já si tedy nepamatuju, že by s tím tady někdo vrzal tam a zpátky. Ty’s něco takového viděl?

Ruslan zavrtěl hlavou. Pak navrhl, že doběhne do tábora pro posilu.

Niki osaměl, chvíli tam stál, ale potom několika kroky zašel za stroj a opět byl pryč. Tentokrát i světlo od louče potemnělo. Aranku obklopila tma. Ještě chvíli čekala, a když se nic nedělo, rozhodla se nakouknout z chodby do síně. Sotva se ale pohnula, ozářilo ji jasné světlo tak, že si musela chránit oči dlaní

„Ha! A mám tě, “ ozval se Niki vítězoslavně a rukou pevně sevřel dívku za předloktí. Aranka zanaříkala bolestí a snažila se z nepříjemného sevření vykroutit. Silou tak táhla strážného Nikiho hlouběji do chodby. Ten tomu nijak nebránil. Její ustupování zarazila až skála na konci chodby. Niki se smál. Pravou rukou ji neustále pevně držel a v druhé ruce třímal hořící louč. Aranka spatřila tvář staršího hromotluka s širokým nosem, jehož tvář byla zarostlá šedivým strništěm vousů. A jeho pohled možná prozrazoval až příliš nečisté úmysly. Aranka opět cítila, jak v ní roste napětí, strach a zlost současně. Jakoby znovu prožívala vše, co již zažila na stroji. Ale tentokrát to nebylo vyvoláno činností stroje. To všechno se dělo samovolně, možná přímo z vůle jí samotné.

„Výborně malá, jsme tu jen my dva. Sami, ve tmě,“ hodil louč na zem, takže se udělalo šero, „to máš přece ráda!“

Napětí v ní rostlo i tím rostla i její vnitřní síla se bránit. Vzpomněla si na klíč, … a to jí připomnělo, že ho doposud má přivázaný na levé ruce. Klíč je přece dýka – zbraň.

„Ty prase!“ zakřičela Aranka na strážného a levou rukou mu vrazila dýku do boku. S vědomím toho, jak tupá ta dýka byla a jak nevhodné místo k bodnutí vybrala – tohle bodnutí by sotva způsobilo vážné zranění takovému hromtlukovi – jí to přišlo jako zoufalá akce odsouzená k nezdaru. Jenže to napětí, které teď naplno pociťovala v každé části svého těla, to jí vlastně ovládalo ruku s dýkou. Současně s tím totiž přestalo napětí růst a naopak se jí značně ulevilo. Hned také zjistila proč.

Niki ucítil bolest, potom se začal třást, jako by měl křeč ve všech svalech najednou. Z dýky vyšlehly blesky, začaly tvořit oblouky, jejichž opačné konce se vracely zpět na různá místa strážcova těla. Výboje nabíraly na intenzitě. Niki už dávno nedokázal stát, sesul se na Aranku a tělem ji přitlačil na zeď. Jeho nepřítomný pohled v očích, ve kterých chyběly zorničky, svědčil o tom, že ztratil vědomí a že dávno nemá kontrolu nad svým tělem. Aranka však také nebyla schopná pohybu. Byla v šoku a jen se dívala, jak se ten muž třese jako hadrový panák a jak jej obklopují blesky, které v místě, kde se dotknou těla, propalují šaty a působí značné popáleniny.

Aranka se probrala, až když se cítila úplně prázdná a vyčerpaná a začínala mít silný pocit, že i ona sama bude brzo vysáta a skrze klíč skončí jako jeden z výbojů. Vytrhla dýku z Nikiho těla a povolila sevření. V tu chvíli si ani nevšimla, že má levou ruku volnou, provaz, který předtím poutal klíč k ruce, se dočista vypařil. Dýka dopadla na podlahu a zařinčela. Aranka shodila tělo strážného na zem a pak se podél stěny sesula do dřepu. Rozplakala se.

Dřepěla u stěny nějakou chvíli, tvář měla zakrytou pažemi a snažila se přitom na nic nemyslet. Nevěděla, kolik času uběhlo. Louč položená na zem začala skomírat a hrozilo, že zhasne úplně. Aranka se nahnula přes tělo strážného a zvedla ji do výše. Louč se trochu rozhořela. Sebrala ze země klíč a narovnala se. Sice dosud plně nevstřebala ten šokující zážitek, nicméně si uvědomovala, že tady zůstat nemůže. Za nedlouho se sem vrátí Ruslan s dalšími vojáky, možná přivede alchymistu, nebo prince. Musí jít, snad najde cestu z téhle chodby.

Jak zvedla louč nad hlavu, všimla si, že nestojí v chodbě, ale v prostorné síni. Byla veliká asi tak deset metrů v každém směru a uprostřed byl velký dřevěný stůl a spoustu židlí okolo. Všechno bylo pokryté prachem a působilo to hodně staře. Pravděpodobně se jednalo o nějaký společenský sál, nebo jídelnu, ve které se strážci scházeli. Jenomže teď to jako jídelna nefungovalo. Místo toho bylo po stole rozházeno spoustu věcí. Spoustu podivných věci. Vypadaly jak části strojů, nějaké součástky a nářadí. Pravděpodobně to vše patřilo alchymistovi.

V Arance se připomněl její původ. Cokoliv, co vypadalo cenné, by se dalo odnést. Obešla stůl a našla tam několik věcí, které v tomhle světle vypadaly zlaté. Kousek dál se dokonce válely nějaké mince. Rozhlédla se a nemusela ani dlouho hledat. Našla brašnu s uchem přes rameno. Vysypala její obsah (zjistila, že neobsahuje nic cenného, jen další alchymistické nářadí a nějaké drobné součástky) a začala do ní házet vše, o čemž si myslela, že má nějakou cenu. Spěchala, nevěděla, kolik má času.

„Nezapomeň na ty sošky…!“

To byla Vanesa, která opět skočila Arance do vyprávění.

„Neboj, jasně že na ně nezapomenu, ale nepřeskakuj Vaneso, nebo by to procházeč nepochopil.“

„Jaké sošky?“ podivil jsem se.

„Byla tam dřevěná polička a na ní bylo vystaveno mnoho sošek. Zdálo se mi, že jsou stříbrné, tak jsem si jich pár vzala.“

„A jsou nějak důležité?“

„Víc než si myslíš poutníku,“ ušklíbla se Vanesa. Čekal jsem, zda ji Aranka zase bude mírnit, ale nestalo se. Takže byly důležité.

Zvědavost mě nahlodala, chtěl jsem vědět víc.

„Různé sošky, o málo větší, než dlaň, když roztáhneš prsty … asi takhle.“ Aranka to názorně předvedla na své dlani. Podle toho byly sošky vysoké asi jako vzdálenost mezi palcem a malíčkem na dlani s plně roztaženými prsty.

„Byly to většinou lidé v různých pózách, vyjadřovali různé dovednosti …“

„… nebo moc a sílu …,“ dodala Vanesa.

„… nebo tam byli různí tvorové. Asi polovina jich byla z bájí a pověstí.“

„Jako třeba?“ ptal jsem se dál.

„… třeba okřídlený kůň, jednorožec, drak, mořské panny, … já nevím, spousta z nich jsem v té rychlosti ani nepoznala.“

„Nebo třeba víly,“ usmála se Vanesa.

Aranka se na Vanesu lišácky ušklíbla „Považuješ vílu za člověka nebo za nestvůru, Vaneso?“.

„Cože?“ Vanesa zúžila oči a zatvářila se uraženě.

„Nezlob se, ale naběhla sis,“ zasmála se Aranka, „já mluvila o bájných netvorech.“

„Taková troufalost, nezapomeň, že jen já můžu rozdávat urážky!“

„Hi-hi-hi, tak promiň…“

Nerozuměl jsem té poznámce ani za mák. Proč ta podivná otázka o vílách a proč to Vanesu urazilo?

„Vy se tak krásně doplňujete děvčata, skoro jako byste tam byly obě dvě.“

Aranka a Vanesa se podívaly jedna na druhou.

Obě naráz vyprskly smíchy.

Aranka se hihňala, zatímco Vanesa se smála vskutku hurónsky. A když se otočily na mne a viděly můj zmatený výraz, smály se ještě víc. Bylo tady něco, co mi unikalo. Vynechala Aranka něco důležitého ve svém příběhu? Nebo jsem něco pochopil jinak, než jsem měl? Jaký vlastně mají dívky mezi sebou vztah?

„Čemu se vlastně smějeme Aran?“ ptala se Vanesa se slzami v očích.

„Vlastně ani nevím, … možná … že jen mému zoufalství,“ odpověděla Aranka a utřela si oči do rukávu. Bylo po smíchu a nastalo těžké až dusivé ticho.

Rozhlédl jsem se kolem. Předtím nás tu bylo pět, teď jsme u ohniště zůstali tři.

„Kde jsou Drago a Monika?“ zeptal jsem se, abych prolomil to ticho.

„Pravděpodobně šli spát,“ odpověděla rychle Vanesa.

„Jo, ano, … šli spát,“ přitakala Aranka nejistě.

A opět ten divný pocit, že je to jinak, než říkají. Přišlo mi ale hloupé se pořád vyptávat, takže jsem to prozatím přijal jako dostatečné vysvětlení. Oheň dohasínal. Sebral jsem několik větších polen, které ležely opodál, a položil jsem je na ohniště. A Aranka dokončila svůj příběh.

„Utekla jsem včas, protáhla jsem se po východní straně tunelu a běžela do skalního města. Nikdo mě nepronásledoval. Venku bylo ještě šero a do úplné tmy nezbývalo mnoho času. Proběhla jsem skalním městem a doběhla do lesa. Tam jsem musela přečkat noc.“

„Počkej, ty jsi proběhla skalním městem?“ podivil jsem se.

„Jasně.“

„Jen tak? Ty to tam znáš?“

„Ne … možná, nevím … asi, trochu,“ zamyslela se Aranka. Kdysi možná navštívila skalní město s rodinou během nějakého kočování, ale víc si toho nepamatovala.

„Proč se ptáš?“

„Tak pokud si to dobře pamatuju, skalní město je plné chodeb a uliček mezi skalami. A je jich tam opravdu hodně. Kroutí se, křižují se, vrací se zpět, a pak najednou narazíš na slepou ulici a jsi v koncích. Je velmi nebezpečné tam zabloudit …“

„… člověk se tam může dočista ztratit,“ dokončil princ Natal a zamračil se na alchymistu. Venku se rozednívalo, princ Natal, alchymista Sabas a několik vojáků obhlíželo místo činu. Kromě nich tam byl ještě jeden tvor. Nebyl to úplně člověk, chodil sice po zadních, měl tvář člověka, ale uši měl špičaté, místo kůže srst a nad hýžděmi mu v místě, kde je kostrč, vyrůstal dlouhý psí ocas. On to vlastně byl napůl člověk a napůl pes. Měl výborný čich, byl to skvělý stopař a zároveň dokonale rozuměl lidské řeči a věrné plnil veškerá přání svého pána. Od lidí také zdědil výjimečnou inteligenci, která z něho dělala nebezpečného lovce a čmuchala, a který, když bylo potřeba, uměl svou oběť vystopovat, zardousit a přinést ji zpět, a to i kdyby ta oběť byla desítky mil daleko a on za ní musel cestovat přes celou zemi. Jeho jedinou chybou bylo, že nemluvil, jen vydával mručení, vrčel a občas i štěkal jako pes. Patřil také mezi ohrožené druhy, moc už jich po světě neběhalo a kdo ví, jak vlastně tito tvorové vznikli a zda se dokázali dále rozmnožovat.

Tenhle kříženec psa a člověka věrně sloužil princi Natalovi. Byl to on, který vyčenichal stopu dívky až na kraj skalního města.

„Skalní město je zrádné, pane, ztratí se tam i výborný stopař.“

„Nepodceňuj Bredyho, on to zvládné,“ pohladil Natal tvora po srsti, … ale o tobě pochybuju! Půjčil jsem ti k výpomoci mnoho svých mužů. Proč si jim nenařídil, aby sundali tu holku a trochu tady poklidili?“

„Já, já …“ koktal alchymista. Velice špatně se přiznává vlastní nedbalost. „Určitě byla mrtvá, tohle by nikdo nepřežil.“

„Jak vidíš, tak zřejmě přežil.“

„To je nesmysl, je naprosto nemožné, aby takové množství energie někdo přežil. Vypálí to cévy, spálí jí to mozek, je to obrovská moc.“

Princ se ušklíbl: „A řekl’s jí to? Třeba kdybys to takhle popsal, spořádaně by chcípla.“ Byl ironický a to zpravidla znamenalo, že má velice špatnou náladu.

„Co když jsi sem přivedl čarodějnici, ochránila se kouzlem a použila magii na uvolnění pout.“

Sabas zavrtěl hlavou. „To je nemožné, brána by se neotevřela“.

Natal hleděl na alchymistu přísným pohledem, v jeho očích byla zlost. Kdyby to jen šlo, dal by ho za to nehorázné selhání popravit na místě. Ale rozum mu říkal, že by měl nechat alchymistu žít, určitě ho bude ještě potřebovat.

„A největší zrada je, že nemáš ani ten klíč. Poslední klíč strážců, to jsou tvá slova Sabasi! Tak co teď s tím budeme dělat?“

„Třeba si ho nevzala, třeba ho jen někam zahodila, neví k čemu je, a bez stroje je stejně k ničemu. Nemá žádnou cenu.“

„Je to cikánka nebo jsi zapomněl? Ti ukradnou všechno i to co nemá žádnou cenu. A co potom, až to prodá nebo zahodí? Můžeme jí dohnat, můžeme jí zabít, ale bez klíče jsem v … !“

Natal nechtěl být zbytečně sprostý.

Alchymista mlčel.

„A to není všechno,“ Natal ukázal na bezvládné tělo Nikiho, které jeho společníci vynesli z jeskyně do síně. „Co se stalo mému muži? Vypadá, jakoby ho něco spálilo na uhel!“

Oba přišli k tělu a prohlíželi si ho. Měl na sobě zuhelnatělé hadry a jeho přední plát, chránící břicho, byl na několika místech proražený a propálený. Tvář byla děsivým způsobem zmrzačená, kůže byla na mnoha místech hluboce propálena až na maso.

„To je nechutné,“ ulevil si princ, když viděl, jak Sabas ohledává mrtvé tělo. Ten si všiml zranění na boku. Polilo ho horko, pak mráz, načež doslova zmrzl.

„Co jsi zjistil?“

Alchymista se narovnal. A pak promluvil a třásly se mu ruce: „Tohle je moc dýky. Ty rány způsobily silné výboje, které jsou nejsurovější energií vytažené z jádra brány“.

„Ne tak složitě prosím, tak abych to pochopil i já.“

„Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že ta cikánka ovládá moc strážců bran,“ dokončil Sabas. Jeho hlas se třásl strachem i vzrušením.

Natal tu informaci chvíli zpracovával.

„Takže podle tebe se mi teď po zemi prohání cikánská holka, která má klíč a jím může kohokoliv spálit na uhel? Jen tak, když si to umane?“

Sabas zahlédl odlesk meče v periferním vidění a instinktivně se sehnul. Očekával, že na vlastní oči uvidí, jak se jeho hlava vzdaluje od těla, které se bezvládně složí k zemi. Princ přesto ovládl svůj hněv. Sabas ještě stačil zakňučet na svojí obhajobu:

„Mohla by umět otevřít bránu!“

„V tom nevidím výhodu,“ řekl princ a rázně odešel ke svému koni. Otevřel brašnu, kterou měl připevněnou u sedla.

„Už nebude potřeba žádný stroj, otevře nám bránu sama,“ dodal alchymista ve snaze otočit svou chybu ve výhodu a tím si zachránit kůži. Nicméně princ námitku obratně zneužil k trefné odpovědi.

„Aha, výborně, takže už tě nebudu potřebovat, můžeš se vrátit do žaláře a já se spolehnu na mladou cikánku, která mě jedním mrknutím oka sprovodí ze světa!“

Vylovil z brašny podlouhlou věc, cosi ve tvaru pušky. Bylo to celé bílé, složené z dílu z tvrdého plastu (ty se ještě daly najít z doby před Pohromou), mělo to paži a hlaveň a místo mířidel byla krabička se sklíčkem na té straně, která byla přikloněna ke střelci. Pak se vrátil k Sabasovi, kde na něj čekal také jeho věrný přítel Bredy.

„Proto jí musíme zabít a vzít jí ten klíč a myslím, že Bredy se o to dokáže postarat, nemám pravdu?“

Na tváři chlupatého tvora bylo možné vyčíst radost z nového úkolu. Na zádech nosil kuši, kterou teď radostně vytáhl, aby ukázal, že je připraven. Natal mu však kuši vytrhl z ruky.

„Tohle nebudeš potřebovat, mám pro tebe lepší zbraň.“

Podal mu plastovou pušku. Bredy si jí nedůvěřivě prohlížel.

„Získal jsem ji na opačné strany brány. Je velice silná a přitom skoro nevyčerpatelná.“ Natal stiskl výstupek na krabičce, přední plocha krabičky se rozzářila a začala cosi ukazovat. Byl to hledáček, místo mířidel, ukazoval cíl mnohem větší než ve skutečnosti a tečkou označoval bod, který zbraň zasáhne.

„Jen si jí zkus, Bredy“

Bredy zamířil na stěnu a stiskl kohoutek. Sál ozářil záblesk a současně se ozvala rána. Místo, kam Bredy zamířil, vybuchlo ohromnou silou. Kameny se roztříštily na myriádu drobných kamínků a hustý oblak prachu.

„Nádherná rána,“ pochvaloval si Natal a také Bredy vypadal spokojeně.

„Pokud máš čelit čarodějnici s mocí strážců brán, musíš použít silnější kalibr. Tu pušku si vezmi a vydej se po stopě, můj věrný příteli. Přines mi tu dýku.“

Příště: Kondor