barbarská

rosa usínala pod stéblem trávy
cvrčci docvičili své veletoče
a ty jsi voněla vlastním tělem
ušlechtile krásným
jako secesní architektura
lidé se modlili
nebo pili pivo
a já se bál že se nikdy nesetkáme
že zkamením a vrostu do skály
nastavím dlaně a budu čekat na spršku
která přichází jednou za tisíce let
pohlazen tak něžně
tvým úsměvem i tou drobnou jizvou na rtu
vyprávěla jsi mi o ní když se nudil měsíc
dotýkal jsem se zlehka bříškem prstu
a ty ses zase smála
šimrala mě zlatým vlasem od kukuřice



s dlaní pod tvou blůzkou
stal jsem se loupeživým barbarem
kterému jsi zavřela duši do hrníčku
a svou sukní ji necudně převázala
na stole mlčel osamělý šálek
když jsem šel do zpozdilé noci hledat



co vlastně?