sadař

V sadu je plno časovaných jablek, ženou své šťávy od bubáku ke stopkám. Ručičky se posunuly na za pět minut dvanáct. Vaří se mi krev, stoupá do tváře a je rudější než tvá sukně, kterou jsi umazala od ovoce. Tepe to všude, v celém mém těle i trávě. Kdyby mě uhodila do hlavy alespoň spadlá hruška, abych přestal. Nemůže, jsou tady jen jablka a já, chystající se ke krádeži. Nechci přestat, tolik se mi líbíš. Rukou zkouším hledat objevené. Emil Holub by se mi vysmál, tohle není žádná expedice, nepoznávám exotickou krajinu, cizí zvyky, divochy. Plete se pan zcestovalý. Jsi nejdivočejší ze všech, neobjevená, svá, s korály opletenými kolem krku. Divoška s očima, které mi nedají spát. A já taky nespím, dívám se na bosé nohy. Tančíš kankán, sukně vyskakuje až do mraků. Slunce se na tebe usmívá, oblaka tleskají. Slepice na hřadě blahosklonně pokyvují hlavami, i ta kuna si oblíbila temperament, se kterým tančíš. Zapomněla na své žluté úlovky, mlsně se olizuje nad tvými nohami. Dědové si podávají vyhaslé dýmky, rozpáleni tebou.
Proč jsi se všemi, jen ne ve mně? Kdybych tě svázal do kozelce, uvadla bys mi. Odkrokovaný čas vyměřený pro mě odtikává, jako přezrálý plod.