Poslední den léta

            Obzor se zbarvil do sytě oranžové barvy a slunce odmítalo dát dni sbohem a přivítat noc. To vše se zrcadlilo na nekonečných vlnkách jezera. Stál na písčitém břehu se sklenkou sangrie v ruce a na tváři se mu rýsoval hořkosladký úsměv. Vnímal svoje okolí a snažil se co nejvíce zachovat v podobě zažloutlých fotografií v tom nejzapadlejším koutě mysli. Poslední den léta byl tady a jeho krása dávala zapomenout na všechen smutek s tím spojený. Ještě chvíli vyčkával a vychutnával si každý detail. Dopil. Dětství utopil pod vodní hladinou. Na sklonku devatenáctého roku života. Zpátky se vrátil po svých vlastních stopách v písku. Vešel do stanu následován tlumeným okrovým světlem. Čekala tam se zavřenýma očima oblečená jen hřejivým vzduchem. Její pleť se leskla barvou mědi. Byla tak krásná. Ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl, v tu nejkrásnější dobu, kterou kdy zažil. Vrhla se po něm jako divoká šelma. A slunce pořád viselo nízko nad obzorem.

            Probudil ho zápach zvratků. Dost možná vlastních. Posadil se a nechal zatuchlé deky volně spadnout na holou studenou podlahu. Sen mu proklouzl mezi prsty jako písem v rozevřené dlani. Zbyl z něho jen hřejivý pocit. Někde hluboko. Opřel se o vlhkou stěnu a naslouchal tichu noci. Postupně se k němu vracely vjemy reality a odsouvaly poslední zbytky snového světa do propasti. Tma, zima, pachuť levného alkoholu a čpící výkaly. Beznaděj. Léto jeho života bylo už dávno pryč. A nebylo cesty zpět. Čas smazal poslední zažloutlé fotky, stejně jako změnil chlapce v muže a muže v trosku. A slunce už nikdy nevyšlo.