Bráčky

Klidný večer vonící po dešti. Uvařila jsem. Najedli jsme se. Přítel dal nádobí do myčky a šli jsme do ložnice. Pomilovali jsme se. Usnul jako první a já ještě hleděla na bílý nudný strop. Už i záclony přestaly ševelit. Přemýšlím. Idyla, rutina, utopie nebo peklo? Kde to žiju...

Už zase. Neběhej za mnou! Utíkám pryč. Jenže nemůžu. Tohle nemá konec. Tohle je můj svět. Na chvilku nabývám dojmu, že ztratil stopu. On to tu zná, ale já to vytvořila. Rozhlížím se kolem. Stejně děsivé jako vždy. Uprostřed palouku fádních žlutých růží se tyčí jako zlozvěstný mrak černé poupě s rudými trny. Vzpomínám si na tu báseň. Ale jen útržkovitě. Kdybych měla růži černou... trny rudé by měla jako krev archanděla... dala bych Ti jí...Už je to pryč. Nepamatuji se. Vedle palouku s naprostou logikou stojí otevřený taneční sál s šachovnicí místo parketu. Na něm je vysypaná cestička jako od Jeníčka a Mařenky. Až na to, že místo drobečků tam bezbranně leží květy lilií připravené pro Bílou vránu. Hudba složená z drobností; úsměvů, podpatků, polibků; míhající se nohy...Docela smutnovtipné vzhledem k tomu, že je tu nyní ticho jako v hrobě, uvědomím si a pokračuji dál. Vidím dům. Znám ho a nechci se k němu ani přiblížit. Vím, že v něm zůstal kousek mně a mé duše. Možná tam ještě stále pláču křišťálové slzy, napadá mě, ale nemám dost odvahy se tam jít podívat sama na sebe. Hned vedle domu končí realita, jestli tomu tak dá říkat. Kolem už jen plavou různé věci a mě začíná bolet hlava, vzpomínky na mě útočí svými zuby a drápy svědomí. Cítím jeho přítomnost.

„Neutíkej mi, víš, že mi neutečeš.“ Otočím se za tím medovým hlasem. Je stejně okouzlující jako vždy. Má múza. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, proč je moje múza zrovna tenhle podivín. Bledé tělo, dlouhé ruce s křivými prsty, vlasy vyšislé sluncem, kdys hnědé. Hluboké zlé oči odpornější než hnijící bažina.

„Já vím.“ řeknu stroze, pravda je tvrdá.

„Vzpomínáš?“ zeptá se sladce a začne se přibližovat.

„Ano.“

Kdy to bylo? Léto? Ani nevím. Bylo hezky. Byli jsme přátelé spoustu let. A pak se to nějak stalo. Zamilovala jsem se. Byl mou múzou, mou oporou, mým vším. Dávala jsem mu číst všechno, na co mě přivedl. Bylo to krásné období. Pak jednou, v makovém poli, jsem se ho pokusila políbit. Odstrčil mě, oklepal se a odešel. Vítr rozfoukával mé básně a tvořil bizarní souznění zapomenutých a nechtěných střepů našeho vztahu.

Nehledám na dně hrníčku...mrtvé třešňové květy...a pak mi dojde...že kdybych znala způsob...mít křídla z bílého peří...než-li svou věčnou láskou...sluncem zalité duše...na dotyk jen mrazí...

Asi si myslel, že jsme pořád přáteli, jenže on byl pro mě mnohem víc. Mnohem. Už jsem ho neviděla jindy než ve snech.

Začal mě líbat. Tak vášnivě, že polibek sám byl spalující než všechna vášeň světa. Jeho ruce šmejdily po mém těle a já jsem pořád musela myslet na svůj obyčejný byt se svým přítelem. Musím mu být věrná. Odstrčila jsem ho, ale on se na mě sápal ještě s větší vervou.

Už nejsem ta, co do rána tancuje na podiu, už nejsem ta, co hledá pravou lásku na celý život, už nejsem ta, co si myslí, že spasí svět ubohými bráčky. Jsem někdo jiný. Křičím.

Prudce jsem se probudila. Díkybohu! Je to pryč. Podívám se vedle sebe. Leží tam můj přítel, má opora, můj spolujezdec na dráze životem. Probudil mě nevědomky svým chrápáním. Děkuju, drahý. Otřu si pot z čela, políbím ho na tvář a chvíli se dívám, jak tvrdě spí, než vstanu a jdu do koupelny.

Poslední dobou tu trávím po nocích moc času, říkám si, když se dívám do zrcadla na svůj odraz. Vidím, že kousek jeho, kousek múzy je stále ve mně. Snad na to nikdo nepřijde.

Sypu pár pilulek do dlaně a beru sklenici s vodou k posteli. Po zapití prášku bývám rychle malátná. Ano, už cítím, že přichází nádherný bezesný spánek. Tak snad už se nikdy neuvidíme, múzo, říkám do očí o nichž nevím, jestli jsou moje nebo jeho.