Poslední strážce brány (4): Kondor

Divočina – temný a hustý les, místy neprůchodný prales. Žijí tam různí tvorové. Někteří jsou velice zrádní. Za dobu těch staletí příroda postupně vytěsnila zbytky lidské populace z lesů do měst. Dříve bezpečné parky a rezervace jsou dnes neprostupné pralesy plné nástrah a nebezpečí. V lese stěží potkáte srnu, či zajíce, ale možná že zahlédnete něco podobného, až na to, že to bude mít dva metry na výšku a hubu plnou ostrých zubu. Přesto se po divočině potulují i lidé. Nemyslím tvory, kteří sice vypadají jako humanoidi, ale místo pozdravu vytasí drápy a vycení zuby. Měl jsem na mysli „čistokrevného člověka“. Do divočiny se uchylují podivíni, poustevníci, dobrodruzi, ale i vyvrhelové, lupiči a zločinci ukrývajíc se před zákonem. Častokrát právě proto, že raději vyhledávají samotu, ať již z toho, či onoho důvodu.

Rovněž Kondor rád vyhledával samotu v divočině. V jeho případě byly periferie divočiny bezpečnější, než objevit se u bran některých měst. Byl to předně dobrodruh, lovec, dobrý stopař, ale také zloděj a rváč. Často navštěvoval města v pralesích, aby v nich hledal poklady dávné civilizace. Jsou stará, dávno opuštěná, města, jejichž sláva odešla spolu s Pohromou a od té doby chátrají. Prohrávají souboj s přírodou a zarůstají dravou vegetací. Kondor už spoustu roztodivných věcí našel a díky obchodu s těmito věcmi, přežil, i když to znamenalo život plný nepohodlí a nekonečného boje s divočinou.

Epizoda 4: Kondor

Aranka se cítila osaměle. Byla zpocená a špinavá. Její šaty smrděly potem, byly špinavé a zaprášené a skoro se nedalo poznat, že původně byly růžové (poznámka: v prvním epizodě je Aranka oblečena jinak, než tady. Je to tím, že tohle je Arančino vyprávění, které se odehrálo dávno předtím). Navíc se na několika místech roztrhly – na sukni měla nechtěný rozparek a výstřih byl u ramene zvětšen. Aranka už druhou noc nespala. S vědomím, že je sama na pokraji divočiny, velice obtížně hledala klid ke spánku. Jistě, byla volná, zachránila se, ale může si v klidu užívat svobodu? Její mysl naplňovaly obavy: Určitě ji budou hledat. Jak dlouho dokáže utíkat? Bez jídla, bez vody?

Svítalo. Měla by vyrazit, utíkat co nejdále. Pokusit se najít svou rodinu. Ale kterým směrem se vydat? Věděla jen, že musí jít na jih, tam kde se leží město Tarsis. Snad tam kočovníci ještě budou. Nějaká cesta tím směrem začínala kousek odsud; dříve přiváděla poutníky k bráně podél skalního města. U ústí do skalního města se zachovala ještě v původní podobě, velké ploché kameny, které byly precizně poskládány vedle sebe s maximální přesností a tak byla cesta rovná, bez výmolů a děr. Přehodila přes rameno brašnu a vyrazila.

Asi po hodině chůze se cesta začala ztrácet. Už zdaleka nebyla rovná a její precizní dlažbu narušovaly kořeny stromů, které prorůstaly dlažbou a tvořily boule. Netrvalo dlouho a Aranka se musela prodírat hustými keři, jejíž trny se zachytávaly už v tak potrhaných šatech a šlahouny se jí omotávaly kolem nohou. Aranku však trápila jiná potíž. Měla žízeň. Od útěku nic nepila a zdejší krajina byla vyschlá na troud. Šance, že narazí na studánku nebo potok byla mizivá. Aspoň si to myslela, dokud nezahlédla mezi stromy odlesk vodní hladiny.

Prodrala se křovinami a stanula na břehu lesního jezírka. Zaradovala se. Voda v jezírku byla křišťálově čistá a dokonce bylo jasně vidět na dno. Aranka tak ze břehu mohla vidět, že jezero má mělké dno, kde nerostou žádné zrádné květiny, ani není plné temných zákoutí, ve kterých by mohla číhat krvelačná stvoření.

Odpočine si tu. Může se vykoupat. Shodila ze sebe šaty včetně kalhotek a úplně nahá se položila na vodní hladinu. Potom se potopila a vyplavala až o značný kus dál od břehu. Bylo to úžasné uvolnění. Přeplavala celé jezírko až ke skále na opačné straně, kde se odrazila a plavala zpět. Položila se na záda a chvíli se dívala na modrou oblohu.

Všimla si, že ji někdo pozoruje. Očima zachytila stín na kamenné plošině vedle protější skály. Rychle plavala ke břehu, kde nechala svůj oděv a brašnu.

Už to nebude daleko, pomyslel si Kondor a opřel se o hůl. Krajina tady byla členitá, zastoupená velkými kameny a písčitou půdou, a to nejvíce vyhovovalo borovicím, jejichž dlouhé kořeny vrůstaly do mezer mezi kameny, kroutily se mezi nimi, vystupovaly na povrch a zase mizely v místech, kde se uchytilo trochu hlíny. Ještě několik málo chvil a bude stoupat na vrchol Hlásné, pomyslel si Kondor. Věděl, že pod pahorkem je jezírko a litoval, že nemá dost času, aby si u něj odpočinul. Konečně se mezi kameny zatřpytila modravá vodní hladina. Zastavil se akorát na kamenné plošině u vysoké skály, která kolmo sestupovala přímo z jezera a odkud byl dobrý rozhled po celém okolí.

Zjistil, že tam není sám.

Viděla chlapa, byl starší a měl husté šedivé vlasy a vousy. Ručně sešita košile z kousků lněné látky světlé barvy, na mnoha místech potrhaný, kalhoty z dyftýnu a kožešinová vesta. Stál na nízké skále a v ruce držel hůl. Na zádech měl batoh a nad ramenem mu vyčnívala část luku. Jen tam tak stál a sledoval ji. Aranka, ještě mokrá, se snažila nasoukat do svých šatů. Ohlédla se a zjistila, že neznámý odešel. Kam šel? Měla strach, popadla brašnu a snažila se utéct zpátky na cestu. Útěk jí komplikovaly kořeny a kameny, které se jí pletly pod nohy, několikrát zakopla a málem upadla. Utíkala dál.

„Počkej!“ ozvalo za ní. Přidala do běhu, poskakovala po kamenech jako kamzík. Cítila bušení srdce až v krku. Hlavou se jí honila jediná myšlenka: Dostihnou ji, zase ji odvlečou zpátky do jeskyně! Neuteče jim!

Ucítila zásah do nártu na pravé noze. Zem obrátila proti ní, v poslední chvíli zahlédla, jak se k ní blíží kupa hnědého jehličí, pár suchých větviček, trocha toho listí a kámen!

„K čertu!“ ulevil si Kondor. Sehnul se k dívce a jemně s ná zatřásl. Instinktivně ucukla.

„Hej, vstávej, jsi celá?“

Aranka zjistila, že neomdlela. Zvedla hlavu a spatřila svého pronásledovatele. Kondor si všiml, že má ošklivě rozseknuté čelo. Z rány líně odtékala tmavá krev.

„Sakra!“ sykl a přivřel oči, jako by chtěl bolest prožívat s ní. Cítil se, jako by to byla jeho vina. Kdyby ji nehonil, nestalo by se to. Shodil batoh na zem a začal se v něm přehrabovat. Aranka se pomalu vzpamatovávala ze šoku, měla dokonale prázdnou mysl a její pohled nepřítomně sledoval něco v dalekém nekonečnu. Bolest přišla o chvilku později. To už se držela za hlavu a naříkala.

„Počkej, nesahej si tam špinavou rukou.“ Kondor jí podal kousek čisté látky, kterou předtím navlhčil vodou z čutory. Nechala si ránu vyčistit, přičemž se neubránila bolestivým vzdechům.

„Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ omlouval se Kondor, když ošetřoval ránu, „ale nebývá to denně, abych potkal v divočině holku takhle o samotě.“

Aranka se cítila velice osamělá. Najednou byla ráda za společnost.

„Nemusíš mi nic vyprávět, ale prozradíš mi aspoň jméno.“

„Sloužíš princi?“

„Cože?“ podivil se Kondor, jelikož očekával, že uslyší nějaké jméno, „ne, kdepak, vůbec ne. Sloužím jen sám sobě. Proč se ptáš?“

„Jsem na útěku,“ odpověděla Aranka a sklopila zrak.

Kondor si teprve teď uvědomil, že dívka má snědou pleť.

„Jo ták, chápu. Ale neměj strach, vím naprosto jistě, že princ Natal zrovna teď tvé lidi neloví. Má jiné starosti.“

„Jsem Aranka, a ty?“

„Kondor“

Aranka si znovu prohlédla toho muže. Nevypadal nepřátelsky. A po dvou dnech útrap a dvou bezesných nocí o samotě byla ráda, že si může povídat s někým, kdo je na ni aspoň trochu milý.

„Odkud utíkáš?“ vyzvídal Kondor.

„Ze skalního města,“ odpověděla Aranka klidněji, navzdory tomu, že jí stále bolela rána na čele. Ale chlad z navlhčené látky naštěstí bolest tlumil a dělal ji snesitelnější.

Kondor nad odpovědí chvíli dumal.

„Viděla jsi ho? Viděla jsi prince?“

Aranka zavrtěla hlavou, „ale určitě se vrátil, určitě tam byl …“

Kondor nerad přiznával, že o princově tajné výpravě na druhou stranu brány věděl. I odpadlíci na téhle úrovni mají své zdroje, a pokud šlo o peníze, vždycky se nějaký zdroj našel. I kdyby to mělo stát polovinu ukradeného zlata. A teď měl plán, jak se dostat poblíž té hromady bohatství, a přestože to byl plán velice riskantní, byl ochoten to riziko podstoupit.

Aranka se ale nikdy nedozvěděla, co ten plán obnášel. Jejich společné putování velice záhy skončilo kousek od místa setkání, na vrcholu Hlásné.

„Podívej tam,“ ukázal Kondor jižním směrem, tam kde se krajina svažovala do údolí a kde v dalekém oparu bylo vidět mnoho drobných staveb namačkaných kolem řeky, „to jsou domy Tarsisu. Vypadá to daleko, ale pokud se vyhneš divočině, za pár dní tam dorazíš.“

„Děkuji za radu,“ usmála se Aranka. Rána na hlavě už nekrvácela a tady na vrcholu jí bylo lépe, než uprostřed neznámého lesa. Vítr si hrál s jejími černými vlasy, příjemně osvěžoval a studil.

„Mrzí mě, že tě nemohu doprovodit, ale tahle výprava je pro mě důležitá.“

Aranka mlčela, jen se rozhlížela. Odsud viděla široké údolí táhnoucí se od skalního města a brány napravo až po náhorní louku vlevo, kde krajina opět klesala do hlubších údolí.

„Tráva nevypadá podupaná, princ je tedy stále u brány,“ konstatoval Kondor.

Ještě chvíli se jen tak dívali do dálky. Nikdo nemluvil. Aranku náhle cosi přimělo, aby se ohlédla za sebe, na protější stráň Hlásné. Pod kopcem uviděla podivného tvora. Shrbený, běžel chvíli pod dvou a chvíli po čtyřech, trochu připomínal lidoopa. Měl tmavě šedivou srst, špičaté uši a ocas. Přes rameno nesl zvláštní pušku nažloutlé barvy. Aranka zatahala Kondora za rukáv a ukázala na tvora. Zrovna se zastavil na místě, kde dopoledne dívka upadla a rozrazila si čelo. Chvíli čmuchal kolem a pak se rozeběhl k jezeru.

„A sakra!“ sykl Kondor, strhl Aranku z vrcholu a oba se rychle schovali pod vrcholem.

„Kdo to je?“ zeptala se roztřeseně Aranka.

„Psst,“ napomenul ji Kondor a dál pokračoval šepotem, „to je Natalův dvorní mazlíček. Slyší na jméno Bredy“.

„Pes?“

„Kříženec psa a člověka, snad si nás nevšimne.“

„Co tady dělá?“

„Pravděpodobně někoho hledá.“ Pak se Kondor podíval na cikánku a došlo mu to, „Řekl bych, že hledá tebe. Proč za tebou Natal neposlal vojáky? Proč posílá svého nejlepšího stopaře? To nebude jen tak, ty mi něco tajíš, cikánko!“

Aranka mlčela, jen vytřeštěnýma očima civěla na Kondora.

„Co jsi mu ukradla? Co máš tak důležitého v té brašně?“

„Jsem pro něj důležitější, než si myslíš Kondore,“ zašeptala s vážným výrazem ve tváři, „ale to je na dlouhé vyprávění. Bude ti muset stačit, když ti prozradím, že beze mne by se princ nemohl vrátit. Musíš mi věřit. Nechci se tam vrátit!“

Kondor na ni chvíli nedůvěřivě hleděl. Ale docházelo mu, že pokud dívka mluví pravdu, tak spadl do průšvihu dřív, než by si přál. Ve výčtu Kondorových špatných vlastností doposud chybí ještě jediná. V rozhodných chvílích to nebyl žádný hrdina. Tahle vlastnost mu však mnohokrát zachránila život.

Od severu se ozvala trubka. Princ shromažďoval vojáky a chystal se vyrazit domů. Na vrcholu Hlásné bylo slyšet, jak se drolí kamení a do toho se ozývalo hlasité čmuchání.

„Sakra! Sakra!“ nadával šeptem Kondor.

Bredy si jich skutečně nevšímal. On totiž šel po stopě a to stačilo. Stopa ho nakonec zavedla na vrchol Hlásné. Kondor nečekal, vyběhl z úkrytu a skočil na Bredyho, který, překvapen tak rychlou akcí nestačil zareagovat a svalil se na zem.

„Utíkeéééj,“ zakřičel Kondor. V té chvíli však nechtěl cikánku chránit, ale sobecky doufal, že ho Bredy nechá na pokoji a bude honit ji a tím se zbaví obou. Aranka sevřela ucho své brašny a vyběhla, jak nejrychleji uměla. Opět měla pod sebou kameny a kořeny, opět hrozilo, že zakopne a bude konec útěku. Mezitím za ní slábly zvuky pěstního souboje: Zuřivého štěkání a vrčení a Kondorovo nadávání. A do toho rány a drolení kamení.

Ticho. Aranka se zastavila. Pořád bylo ticho. Bitva ustala. Otočila se. Z místa, kde zůstala stát, ještě dohlédla na vrchol Hlásné. Nikoho tam ale neviděla. Ani Kondora, ani Bredyho. Chvíli čekala, ale když se pořád nic nedělo, sebrala odvahu a začala se vracet. Vyšplhala až na vrchol a skutečně, nikdo tam nebyl. V písku byly vidět stopy boje. Vedle na kameni ležel Kondorův batoh.

„Kondore?“ zavolala Aranka potichu. Pak ještě jednou nahlas. Postavila se na nejvyšší kámen a zavolala naposledy.

„Kondorééé!“

Z okolních skal k ní dolehla ozvěna, která jméno několikrát zopakovala.

A pak ho uviděla. Pod prudkým svahem až úplně dole na úpatí Hlásné leželo tělo. Kondorovo tělo, obrácené hlavou do země. V očích se jí zaleskly slzy. Ačkoliv ho neznala, pocítila při tom pohledu smutek. Před chvíli si s ním ještě povídala, měl velké plány a zachránil jí život. Teď mu to už nemohla nijak oplatit. Ani se s ním nerozloučila.

Opět se cítila osamělá. Odvrátila hlavu, aby zabránila dalšímu prohlubování svých emocí. Zahlédla Kondorův batoh. Jiný by se asi cítil velice špatně, kdyby si bral věci zemřelých. Aranka nic takového neznala. Společnost, ve které vyrostla, to chápala jinak. Bylo to, jakoby zachránila část jeho samotného, jeho majetek, který nyní může posloužit jí. Z Kondorova batohu si vzala půlku chleba, čutoru s vodou a nějaké zlaťáky. A potěšil ji i nález loveckého nože.

Od severu se znovu ozvala trubka.

Cosi ji chytlo za nohu. Prudce se otočila a uviděla osrstěnou Bredyho ruku, která se jí snažila zabránit v útěku. Bredy se současně snažil vylézt na vrchol po prudkém svahu, ze kterého Kondor předtím spadl. Postupoval pomalu a obtížně, zřejmě byl také zraněný.

Cikánka vyjekla, vyskočila, osvobodila nohu z nepříliš pevného sevření a dala se na útěk z kopce dolu. Neběžela dlouho, když najednou napravo od ní vybouchl strom a změnil se v oblak třísek, čemuž předcházel záblesk. Tlaková vlna s ní zacloumala, ale ustála to. Nenapočítala by ani do pěti, když vybouchl strom na druhé straně. Vykřikla hrůzou. Utíkala hlouběji do divočiny. Kličkovala. Doufala, že se tím vyhne střelám, což se jí nakonec podařilo. I tak to byl, kvůli výbuchům kolem ní, běh plný hrůzy a děsu.

Běžela doslova jako o život, Bredy ji přesto doháněl. Doběhla do míst, kde rostly ve velké hustotě listnaté stromy a díky tomu vytvářely z větví patra, po kterých se dalo opatrně chodit. Cesta po zemi byla takřka nemožná zejména kvůli keřům, které rostly mezi stromy. Aranka se ze zoufalství vyhoupla na jeden strom a pokusila se využít patro jako únikovou cestu. Nenapadlo by ji, že si tím zachrání život, protože Bredy, stejně jako všichni psy, neuměl šplhat stromech; i když by to pro něj neměl být problém, protože měl ruce a nohy, místo tlap a mohl by lézt jako člověk, ale jeho psí polovina cítila respekt z těch větví. Neudržel by na nich rovnováhu, nedokázal by mezi větvemi přeskakovat a nakonec by to vzdal a slezl by dolu. A tak Bredy zůstal na zemi a zlostně vrčel, když viděl, jak mu oběť mizí po větvích pryč z dosahu. Zkoušel ji následovat po zemi, brodil se hustými keři, občas vystřelil z pušky, ale měl příliš málo času na míření. S každou ránou se roztříštilo několik větví a narušilo část stromového patra. Několikrát se Aranka musela na poslední chvíli chytit rukama, aby do takto utvořené díry nespadla přímo před svého pronásledovatele.

Najednou si všimla, že pod větvemi je hluboká propast. Zem skončila ostrým srázem do propasti, která byla široká skoro pět metrů. V korunách to vůbec nebylo poznat, stromy se nakláněly nad propastí a tvořily most. A podle toho, jak to vypadalo z výšky, tak i ze země musela být propast špatně viditelná. Na kraj propasti dofuněl i Bredy, a aniž by se zdálo, že si propasti všiml, zastavil se těsně před hranou a několikrát vystřelil na cikánku. Málem se mu podařilo ji sestřelit. Poslední rána ji minula jen o vlásek a několik třísek z větví se jí zabodlo do tváře. Přesto zvědavost Arance bránila pokračovat v útěku po stromech. Chtěla vědět, jestli Bredy o propasti ví.

Nevěděl. Udělal krok do prázdna. Nevšiml si propasti také proto, že neustále očima sledoval svou oběť a málo se díval pod nohy.

Aranka uslyšela vzdalující se křik, pak ránu a pak bolestivé zakňučení. A pak už se nic neozývalo, jen šelest listí a šum větru, který se proháněl nad lesem. Dívka ještě chvíli putovala divočinou v lesních patrech, až došla na místo, kde byl les řidší a další přeskakování mezi stromy mohl být nebezpečné. Tam slezla z větví na zem.

Rozhlédla se. Byla na mýtince, všude kolem ní stromy a v dohledu ani živáčka. Měla by cítit radost z toho, že opět unikla před jistou smrtí. Nešlo to. Zachvěla se, když si vzpomněla na Kondorovo tělo ležící pod srázem. I když vůbec nic o něm nevěděla, aspoň na chvíli měla poblíž někoho, kdo by jí mohl ochránit a pomoci na další cestě. Teď, v hlubokém lese, lehce po poledni, si uvědomovala, že se brzo den přehoupne do odpoledne a pak do podvečera a večera a začne se stmívat. Bála se, že bude muset přespávat v divočině, což nebylo zrovna bezpečné.

Opět se cítila velice osaměle.

Epilog: Byla tam tma, pouze několik paprsků světla sem zabloudilo otvorem nahoře. Pod srázem byla puklina, kde leželo tělo psa kříženého s člověkem. Od těla na různých místech po zemi líně odtékaly potůčky černé krve. Bredy se na první pohled nehýbal. Teprve druhý pohled by odhalil, že ještě dýchá ...

Příště: Probuzení Vanesy