PODKROVÁK

Přízemní podkrovák na úpatí Ostravy, se střešním okýnkem a teplotou odpovídající roční době. Zadara.

Dědek nebyl náročný, v jeho věku se nebylo čemu divit. Byl rád, když potkal pod schody pěkné holky v mini, pozdravily, za krabku Startek

poděkoval a za karton Spart byl dokonce vděčný, pokud si pamatoval. Pozval jsem ho na kávu a namaloval obrázek nebožky. Tak nějak

po lopatě mi podával střípky života, moc jsem mu nevěřil, myslel jsem, že mám čas. Měl jsem.

Byl problém sehnat holku odpovídajících chutí. Myslím tím jen tu jednu jedinou, na furt, která po létech nezhořkne, jako kafe

co Horáček nesladí a doprovází slovy, chlap pije hořké. Dostmě tím sere, protože se vždy blbě ušklíbne a hlasitě srkne. Nechci mít třicet,

proboha, co bych tu sakra dělal, starý. Úvahy přerušil kašel. Zapálil jsem cígo, moc mu to nepomohlo, jen si rozjasnil tvář a nalil další.

"A co Anička? Pěkně tu pokludila." Už nepříjde, nikdy, přidal jsem si další dvě kostky cukru, zuřivě mlátil hrnek lžičkou a doufal,

že si nevšimne. "Neřvi chalane, takých eště budě" a odmlčel se. Nebude, vždyť jsem jí nosil tašku, zatáhl do bijáku, dal pusu. Pak nás

rozdělil život a po vyhazovu ze školy jsem ji konečně potkal. Láska jako trám a on mi bude vykládat. "Synku, že tys ju neojel." Hulvát

jeden havířskej, byl jsem s ní teprve pět dní, polibků bezpočet, těla vymazlená, v divadle jsme byli, usnuli, v poledne tam nebyla, jen cár

papíru a finito. Třeba někoho má. Neměla.

Tony /už si tykáme/, kouří čím dál tím méně, z borovičky přešel na sedmistupňové pivo a optimismus že …

Moc toho nenamluví, jen odpoledne vysedává v křesle, které jsem vysmýkal do brlohu plného svíček, babského odéru, magiče s Be-

atles. Plakátem Che Guevary, přemalovaným znakem hippies, je unešen, "jako já, jako já," blábolí.

Přijde kámoš, kroutí hlavou a holkám se nelíbí. Rády malují srdíčka do dlaní, mladým. Hudba nepřetržitě řve, slečny nervózně

přehazují nohu přes nohy, dopíjejí vypité láhve, nálada houstne. Tonda docucá pívčo a jeho šťastný úsměv pokřiví věty, "Ogare, možeš

to zhlasitit, esli to eště ide? Sní sa mi o robě." Dal jsem plné kule a on? Odešel.

Veronika mě vtáhla do prázdné skříně po babičce, kde se kdysi strkaly duchny i spousta veteše, kterou člověk nezbytně po-

třebuje k životu, ještě je to tu cítit, muzika zní dutě. Teď strkám já. Jen chvíli, aby řeč stála a vydýchal se vzduch.

Jana ještě neměla dost, tak bereme lahváče a mizíme za dědkem. Chudák Mirek. "Checht."

Tony se vyvaluje na pohovce, na břichu mu poskakuje obrázek staré, kouká na nás těma svýma modrýma očima, křečovitě přitiskne

víčka. Věrča vyjekne, jakoby nikdy, nikdy neviděla sperma. Otáčíme se. "Počkajte," zabublá a každým výdechem vychrstne zpěněnou krev.

Chytá mě za ruku, sakra, ještě má páru chcípák. Čím dál tím víc se dívá upřeně, nastražím uši, stisk i hruď se zvětšuje, zvětšuje, bublin-

ky praskají, klid. Tak jsem si smrt nepředstavoval. Vymaním dlaň ze sevření, pohladím víčka, zaklapla. Chce se mi brečet, tak zvracím.

Jdeme nahoru, Věrka taky ještě nemá dost. Ráno zavolám havrany.