pak tiše umřelo

 Pak tiše umřelo

Paní od vedle chodí celá zkormoucená. Důvodem je, že zůstala sama. Umřel jí muž a záhy po něm starý člen rodiny pejsek. To první úmrtí je naplněním  determinanty života – chvíli jsme tu a pak už na věčné časy nejsme. Člověk musí žít velmi dlouho, aby dosti hluboce procítil krátkost svého bytí a smysl svého konce. Jen lidé moudří zapudí  úporný instinkt k bytí nad časem a smíří se s údělem, jenž je nesmlouvavý. Tak umřel muž té truchlící paní. Bez hluku, odevzdaně a nenápadně.

Většina lidí panelákového okolí ani ten odchod nezaznamenala. Velkoměstská sídlištní osídlení nemají onoho důvěrného ducha jako venkov a maloměsto. Lidé se znají, pokud se znají, jen z vidění. Zahlédne-li člověk člověka, odbude se to bez důvěrností a jeden druhého míjí, jako by míjel strom,nebo jinou věc. Až po čase se objeví otázka: “Kde je ten, jehož jsem tu vídal?“ A ten se už třeba  odporoučel na věčnost.  Člověk je mezi lidmi, ale je sám. To je prokletí lidojemných sídel.

 Nezajímá mne tentokráte ani smrt toho dobrého muže, jako smrt jeho psa. Je spojena s dojemným příběhem. Ač je smrt člověka smutnou chvílí, dá se hoře jiného člověka nad ní korigovat rozumem. Truchlí-li zvíře, žádný takový nástroj nemá.

Pejsek, jak potvrdil veterinář, umřel steskem, jehož příčinou byla závislost na svém pánovi. To zvíře dokázalo být odevzdané tak, že ho to stálo život. Psí mozek  byl schopen hlubšího citu, než mozek lidský. Zvířecí láska a  věrnost dosáhla hloubek, jichž rozum nepoznává.

  Paní se zvlhlýma očima vykládala jaká beznaděj byla v očích, pohybech a konání toho zvířete. Pobývalo dlouhé hodiny  bez hnutí v místech, kde bylo zvyklé se svým pánem. Odmítalo potravu, jako by si vybralo svou cestu za ním. Pak tiše umřelo. Je-li nebe, ve které věří křesťané a jiné konfese, musí tam být i místo pro  takové pejsky, jakým byl pes ze sousedství.

Shodou různých okolností jsem prožíval kus svého života tak, že u mne byli psi. Měl jsem štěstí. Přinesli mi emoce, jež by mi chyběly. Přinesli mi však i poučení, bez nějž bych byl někým jiným. Poučení o lidském egoismu. Poučení, že zvíře – domestikované, jako náš tisíciletý společník pes, i zvíře, které žije volně, vlastně každý tvor, má právo na život a je v něm schopno dosáhnout zázračných prožitků.

Napsal jsem to povídání hlavně pro lidí, kteří nemají ke zvířatům vztah. My pejskaři, kočičkáři a další  takoví, utvrzováni ve svých vztazích být nepotřebujeme. Jedno je jisté, blízkost  zvířat dělá  lidi rozumnějšími a hodnějšími.