Smrt si nevybírá

Dozněla poslední slova z úst místního faráře.
Naposledy se mohu podívat bratrovi do tváře.
Jedinému bratrovi, kterého jsem kdy měl.
Bohužel už nemám! Na věčnou cestu on šel.

Tvář nezkrášlená, vypadá jako by spal,
jen s tím rozdílem, že nikdy nevstane.
Marně se ptám, proč nám ho Bůh vzal.
Smrt si nevybírá, proti ní máme ruce svázané.

S příbuznými na ramena truhlu beru.
V očích mám slzy, v duši hluboký žal.
Jdeme kamenitou cestou k hřbitovu,
pochovat bratra. Toho jsem se vždy bál.

Na rameni bílou rakev se zármutkem nesu,
stále se nemohu vzpamatovat z toho otřesu.
Musím si neustále kapesníkem utírat slzy,
všechna špatná slova na jeho adresu mě mrzí.

Kéž by existovala na světě nějaká formulace vět,
která by mi milovaného sourozence vrátila zpět.
Smrt si nevybírá, život musí jít přeci dál,
nelze to změnit, i když bych si to přál.

Nejvíce se tvá smrt dotkla naší milované maminky.
Ta se z tvého úmrtí nemůže ještě vzpamatovat,
už jí moc věcí nezbylo, z nichž se může radovat.
Budeš nadále mezi námi, uchovají se vzpomínky.

Ještě bylo brzo, abys nás navždycky opustil.
Třicítka, to přece není vhodný věk pro umírání.
Vždyť jsi ještě toho tolik neprožil,
měl jsi takřka celý život ještě k mání.

Mohl jsi si klidně plnými doušky život užívat,
místo toho jsi nám nadělil nečekané překvapení.
Nenajde se nikdo, kdo tvůj odchod ocení.
To jsi nám přeci jenom nemohl jiný dárek dát?

Věnce, květiny nebo jen hlína do hrobu padají,
tví příbuzní, známí a přátelé nám pak ruce podají.
Se slzami v očích přijímáme upřímnou soustrast.
Nikomu to nechci přát. Není to hezké. Žádná slast.

Končí den, kterého jsem se v životě vždycky bál.
Smrt si nevybírá. Sourozence jsem dnes pochoval.
Bratr by si přál, aby náš život pokračoval i bez něj dál.
Bože, postarej se nám o něho, když sis ho k sobě vzal.