LIDÉ MAJÍ ZÁJEM POUZE SAMI O SEBE

Lumír Špínazanechtem byl arogantní adolescent, který se považoval za nejdůležitější osobu v universu. Přirozeně si o sobě myslel, že je krásný a neodolatelný. Jeho ego mu to potvrzovalo. Jenom co ráno otevřel oči, už mu tvrdilo:

„Jsi nejlepší! Jsi borec! Jsi král!“

Lumír zbožňoval svůj penis. Onanoval i pětkrát denně. Jednou ho u toho přistihla Lenka Bradavpipině, autorka pornografické poesie. Bylo jí čtyřicet, neměla děti, ani přítele. Bydlela sama v nevelkém bytě vybaveném postelí, počítačem, toaletou, umyvadlem pouze se studenou vodou a oknem, z něhož šla vidět cihlová zeď pomalovaná estetickou zvráceností, kterou ovšem její autoři považovali za výjimečně zdařilou a geniální.

Lenka byla načerpat inspiraci z pobytu v přírodě, ta se vyskytovala v městském parku. Byla tam tráva a rostly tam stromy. Kromě nich se tam též nacházely keře a právě v jednom z nich zahlédla Lumíra, jak si ho mastí.

Ten kluk jí byl neskonale sympatický. Jejich pohledy se střely. Usmála se a zamávala na něj. Lumír si pomyslel: Ach Bože, ta je ale stará, třeba má však peníze. Ejakuloval, otřepal si sperma ze žaludu a zamířil se s ní seznámit.

Podali si ruce.

„Ahoj, já jsem Lumír Špínazanechtem, neměla bys nějaký drobák na chlast?“ zeptal se a dodal: „Víš, chtěl bych se opít .“

Lenka ho pozvala na ruma do bistra Ocelový pták. Vybrali si stůl pro dva a začali si povídat:

„Nechtěl bys mě vymrdat?“ zeptala se ho.

„Za kolik?“

„Já nevím, řekni si.“

„Budu svolný za dva tácy.“

„Souhlasím.“

Totálně ožralí se potáceli k Lence domů. Bylo něco málo před půlnocí. V jedné temnější uličce jim zastoupili cestu lovci orgánů.

Lenka upustila Lumíra, kterého až doposud podpírala, na zem a utekla.

Druhý den si mohla na internetu přečíst, že Lumír Špínazanechtem skonal mimořádně násilným a zavrženíhodným způsobem. Vůbec jí ho nebylo líto. Pouze ji mrzelo, že si s ním nezašukala.

Aktivovala textový editor a napsala báseň. Byla poslední ze sbírky, kterou nazvala: MOJE PRVNÍ MORÁLNÍ PONAUČENÍ V ŽIVOTĚ. Obsahově se tato poměrně obšírná kniha, jejíž počet stran činil 2227, zaobírala smrtí a na knižních pultech se měla objevit už následující rok.

Lenka si potřebovala ulevit, a jak tak sedí a kadí, cítí najednou podivné lechtání v oblasti klitorisu. Zpozorněla a sklonila hlavu, u čehož se mírně nadzvedla zadkem a v keramické míse spatřila až po kolena do hovna zabořeného, přibližně dvacet centimetrů vysokého, mužíčka, který tak trochu vypadal jako Hitler, ale nebyl to on.

„Proboha, jak jste se tam ocitl?“ zeptala se toho pidimužíka.

„Opravdu netuším. V jednu chvíli jsem byl president Anonymní republiky v přepychovém paláci a teď jsem tady, kde zjevně vůbec nic neznamenám, ale tam u nás jsem byl někdo! Věřte mi. I když samozřejmě nemusíte.“

Vytřela si zadek a spláchlá ho. Byla na pochybách, jestli se jednalo o skutečnost, nebo sen. Mohly za to psychotropní drogy, které pravidelně brala. Svým vědomím se pohybovala na pomezí těchto dvou světů. Už ani pomalu nedokázala rozeznat, který z nich je který.

Potom se Lenka nějakou dobu příšerně nudila. Byla z toho otrávená. Valila oči, jejichž bělmo bylo výrazně zarudlé, v sloup a funěla.

Vyloženě jí tekly nervy. Z těchto duševních muk ji dostalo až zazvonění dýlera. Hajzl, měl zpoždění.

Udělali spolu obchod za pět tisíc a rozloučili se jako ti nejlepší přátelé. Jenom co Lenka zabouchla a uzamknutím zabezpečila dveře, aplikovala si drogu, kterou si zakoupila. Netrvalo dlouho a zmocnila se ji sugestivní halucinace.

Vůbec ten přechod nezaznamenala. Připadala si pořád normální. Snad jen jakoby trochu opožděná. Navíc všechno bylo takovým neurčitým způsobem unylé. Nálada i prostředí se nalézaly jakoby v latentním rozkladu a ve vzduchu visela neurčitá hrozba.

Spatřila tři jezdce na koních. Netušila, jak a kdy se ocitla v otevřené krajině. Zastavili před ní a představili se jí.

„Já jsem Paranoia a jsem tu proto, abych tě vyděsila,“ řekl první z nich.

„Já jsem Bioplyn a jsem tu proto, abych tě zabil,“ pokračoval druhý a ten třetí neřekl nic. Byla to bezbřehá Prázdnota. Lenka jí bezděky pohlédla do tváře.

To, co spatřila, ji nepotěšilo. Mohla si zvolit ze dvou možností: Buďto propadnout hysterii, nebo ustát dané poznání s klidem stoika. Rozhodla se pro druhou variantu. Hned po uskutečnění této volby následuje konec tohoto příběhu. TEČKA.

15. srpna 2012

Petr Měrka