Stárnu...

Pravdu díš, můj milý
je ze mě kus chlapa
kterého nedokážeš milovat

poseču trávu, natřu okapy
zaplatím školné, nabělím chalupu
vyšetřím kus chleba k snídani
s pár drobnými na dlani
z tebe zůstaly doma jen bačkory...

zatímco se válíš s děvkama
a po putykách utrácíš
poslední úspory
mě pozoruješ přes lupu
za kousek žvance
vyžaduješ fůru tolerance
a dny plné svobody

stárnu, nafoukanče...
přestávám menstruovat
začínám šedivět a bachratět
větvičky u očí jak brázdy v poli
na hýždích pěstuji si pomeranče
ňadra mi povadla, roste mi knír
málem bych brečela
tvé poznámky docela bolí

I toto je život, nemám strach
snad není pozdě na proměnu
možná se najde odvážný muž
co hluboko ve mně objeví ženu...