Osamělé války - Hraničářka (část 1)

Válka na dhamsko-adorských hranicích trvá a Aisling už se z ní nevymotá. Nebo žeby? Vítejte u druhé části Osamělých válek. Ať se vám líbí!

předchozí část příběhu

 „Aisling?“

Povědomý hlas se mě dožadoval. Než jsem si stihla v hlavě seskládat tuhle informaci, dotyčný zvolil drsnější metodu, popadl mě za rameno a lehce mnou zatřásl.

„Dělej, Aisling, vstávej.“ Na okamžik jsem otevřela oči. Á, jo, Mats. Proč jen mě to nepřekvapuje? Kolega hraničář má jakési zvrhlé potěšení z toho, že mě ráno nenechá dospat.

Znovu do mě šťouchl a pak se se mnou začal přetahovat o přikrývku, kterou jsem si z preventivních důvodů přitáhla pod bradu a pevně chytila oběma rukama.

„No tak, Ais, vylez z pelechu, venku je krásně, sluníčko svítí, ptáčkové zpívají a ty máš hlídku s tím nováčkem.“

Překvapením jsem deku pustila z rukou. Mats ji ze mě okamžitě stáhl.

„S tím...?“ pohodila jsem hlavou směrem k místu, kde si na noc ustlal nejnovější přírůstek do party. Mats přikývl.

„Nádhera“, zamumlala jsem potichoučku pro případ, že by dotyčný byl už taky vzhůru.

Neměla jsem nejmenší chuť vykládat tomu klukovi, jak to na hranicích mezi Dhamsou a Adorem, toho času přes dva roky ve válečném stavu, vlastně chodí. Jednak jsem právě strávila tři dny na Skalinách, u brodu přes Abhainn, z toho většinu času ležením v blátě; ráda bych si odpočinula, pořádně se umyla a najedla. A druhak mám takový nehezký pocit, že s nováčkem budou problémy.

Večer, když poslouchal, co si s Matsem a Asgeirem povídáme, měl takový ten pozorný, soustředěný, dychtivý pohled kočky na lovu. Zdálo se mi, že se nemůže dočkat, až bude sám číhat na posly a špióny v tajných skalních průsmycích.

Už jsem se vysoukala z dek a sháněla se po snídani, když se za dveřmi ozvaly kroky a do místnosti vešel Asgeir. Nováček okamžitě vylezl zpod přikrývky, vymrštil ruku k čelu tak rychle, až jsem se bála, aby si nerozrazil lebku, a nadšeně vyhrkl: „Dobré ráno, pane!“

„Dobrý, dobrý,“ zabručel Asgeir trochu zmateně a rychle přejel pohledem po místnosti, než začal rozdělovat hlídky.

„Matsi, zjisti, jak to vypadá na Brodu, a domluv se s nimi na vystřídání. Rád bych tu chvíli měl Gallaghera, ale jestli se dohodnete jinak, není to problém.“

Mats poslušně kývl.

„Aisling, projdi s Talfrynem úsek až k Příčné. Cestou zpátky zůstaň na pašerácké stezce, Row se vrátí s Talfrynem sem. Holky na Příčné vystřídám já, až se vrátí Gallagher. Jasný?“

„Jasný,“ zamumlala jsem s pusou plnou chleba.

Asgeir ještě jednou na okamžik šlehl po nováčkovi – Talfrynovi, opravila jsem se v duchu – nejistým pohledem.

„Tak vyražte,“ pobídl nás rozpačitě.

Chudák Asgeir má zřejmě pocit, že když nekontroluje stezky a neválí se v blátě on osobně, nekoná své povinnosti dost důkladně. Což, když se to tak vezme, je mnohem milejší, než kdyby po vzoru tessarského velitele on střežil pevnost a do toho bláta posílal výhradně nás ostatní.

Než jsem na sebe natáhla tuniku, kalhoty a začala se shánět po opasku, stál už Talfryn natěšeně u dveří, s batohem na zádech a mečem u boku. Zabojovala jsem s chutí udělat na něj otrávený škleb, se zatnutými zuby jsem si dobalila batoh, přihodila navrch trochu jídla a připnula k pasu svoji vlastní zbraň. Tohle vypadá na hodně dlouhý den.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na Brana a na to, jak se mého uvedení k pohraniční stráži zhostil on. Promluvit na Talfryna za celý den sedm slov sice vypadalo lákavě, ale se sebezapřením jsem ten nápad zavrhla. Bozi vědí, že náš oddíl užije někoho, koho jeho práce těší.

Tak schválně, kolik dní mu to vydrží.

„Takže,“ začala jsem rozpačitě, když nás stezka k hranici dovedla mezi další opuštěný shluk chalup. „Tohle bývala vesnice Malá Javořina. Tamhleta cesta vede do Velký Javořiny, tam ještě pár lidí bydlí, protože je to tak zapadlá dědina, že tam nepřijdou ani průzkumníci. My jdeme dál na jih k hranici. Na celým našem úseku jde hranice stejně jako řeka, což je výhoda, protože si to prostě nespleteš ani nepřehlídneš. Zatím dobrý?“

Talfryn vážně pokýval hlavou.

„Aisling?“ zeptal se po chvilce.

„Jo?“

„Promiň, že se na to ptám, já se tě nechci dotknout,“ šermíř na chvilku zaváhal stylem, který mě přiměl uvažovat, na co se mě to ten kluk vlastně chce zeptat, „ale všiml jsem si, ráno, když sis brala mapu z té horní police, že tě něco bolí. Říkal jsem si, jestli nejsi zraněná,“ mumlal čím dál méně zřetelně, „a jestli nemusíš takhle kvůli mně...“ Místo konce věty jsem se od něj dočkala omluvné grimasy.

V první chvíli se mi na jazyk cpalo dotčené štěknutí, že jsem úplně v pohodě. Jenže jak jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že Talfryn má pravdu; rána do boku, kterou jsem schytala ve slavné bitvě u Tessary – když jsem to uslyšela poprvé, smíchy jsem spadla ze židle – mě občas pobolívala. Pročež jsem nakonec zvolila umírněnější reakci.

„To už je stará rána.“

Talfrynovi se v očích nebezpečně zalesklo nadšení. „Odkud?“

Odrazím další ránu a vím, že jsem pomalá. Protivníkova zbraň proklouzne pod mojí a sekne mě přes žebra.

„Z bitvy u Tessary.“ Chyba. Talfryn už se neovládl a úplně se rozzářil.

„Tys bojovala u Tessary?“ Zíral na mě jasnýma oříškovýma očima, s blaženým úsměvem na tváři.

„Lépe řečeno plížila jsem se kolem bojujících u Tessary. A pak jsem tam ležela v bezvědomí, pokud si pamatuju.“

Uvědomuju si, že se mi zatmívá před očima, a ani necítím, kdy dopadnu na zem. A pak nic. Dlouho nic. A když začínám zase přicházet k sobě, bolest. Strach. Zmatek. Ale hlavně, hlavně bolest.

Talfryn měl oči navrch hlavy.

„V bezvědomí?“

Pro sebe jsem si povzdechla.

„No jo. Nepředvedla jsem se tam zrovna jako vyučená graaffská šermířka,“ ušklíbla jsem se ironicky, „dostala jsem ránu do žeber, a pak už ti nějak nevím.“

Čím dál tím hůř. Šermíř skoro poskakoval napětím, jako bych mu vyprávěla dobrodružnou pohádku na dobrou noc.

„Kdo tě odtamtud dostal?“

„Aisling,“ šeptá mi známý hlas, „Aisling, už je to v pořádku. Budeš v pohodě.“ Něčí dlaň na mém čele a druhá, svírající moji ruku. „Aisling... Aisling...“

Theodore?

„Bran.“

Pohádka dostala svůj šťastný konec. Talfryn zářil jako sluníčko. Je mu devatenáct, ale v tu chvíli jsem v něm viděla šestiletého kluka. Mohl by z něj časem být dobrý hraničář a fajn kolega, jestli ho to jeho nadšení nezabije dřív.

„Ale to už bylo dávno,“ vzpamatovala jsem se. Dávno, přesněji řečeno půl roku zpátky. A ta pitomá válka se zřejmě pořád nechystá skončit, bez ohledu na to, jak se o to snažím.

„Teď pozor, před námi je Abhainn, ta řeka. Na západě leží brod, vedla tudy obchodní trasa. Ten nikdy nenecháváme nehlídanej, vždycky je tam víc lidí, abychom mohli poslat zprávy. Východně čili po proudu je vesnice Příčná a před ní v kopcích pašerácká stezka. Nebo asi tak dvacet pašeráckých stezek. Kopce jsou tam hodně členitý a adorští toho čas od času zkouší využít. Tam máme namířeno.“

 

Postupovali jsme s Talfrynem směrem k Příčné, já mu ukazovala průsmyky a stezky a narazili jsme taky na Rowan. Světlovlasá šermířka se při pohledu na mě zamračila, ještě než jsem jí stihla říct, že ji z hlídky vysvobodím až cestou zpátky. Netuším, co jsem jí provedla, ale v lásce mě rozhodně nemá. Zato s Talfrynem jako absolventi stejného oboru rychle našli společné známé. Třeba by spolu mohli hlídat častěji, zadoufala jsem optimisticky, než jsem Talfryna pobídla k další chůzi.

 

Mezi stromy se objevily první záblesky kdysi bílých zdí domků.

„Příčná,“ ukázala jsem bradou před sebe, abych odvedla Talfrynovou pozornost od vize hrdinných pohraničníků a velkých skutků, jež je třeba vykonat. „Teď by mě zajímalo, kde najdeme holky, tady se dá schovat všelijak, aby člověk nebyl na ráně. A pamatuj si, že když přijdeš od řeky, zničehonic se ocitneš uprostřed vsi a nemáš se kam schovat. Lepší je přejít přes hřebeny.“

„Nechodit od řeky,“ vydechl Talfryn vážně, když jsme vykročili do svahu.

V tu chvíli mi něco zavadilo o krk. Tenké neviditelné vlákno se mi na okamžik lehce zařízlo do kůže a pak povolilo, po páteři jako by mi někdo přejel studeným prstem. Zarazila jsem se.

Talfryn se zastavil kousek za mnou.

„Co je, Aisling?“

„Buď jsem roztrhala pavoučí síť, nebo jsem právě prošla skrz magickej ochrannej systém.“ Taky svého druhu pavoučí síť. Mockrát jsem sledovala Theodora, jak kolem sebe vysílá prstenec energie. Kdokoliv do něj vstoupil, kouzlo narušil a čaroděj věděl, kde se vetřelec přesně nachází. Prý. Tak nějak mi to vysvětloval Theodor, já s energií zacházet neumím.

Oproti běžným smrtelníkům mám alespoň tu výhodu, že sílu cítím. Kdyby tudy šel první Talfryn, nejspíš by si ničeho nevšiml.

Nemůžete se tahat s čarodějem a chtít, aby to na vás nenechalo stopy.

„Dávej pozor,“ zasyčela jsem ještě na Talfryna. Šermíř s nechápavým pohledem položil ruku na jílec svého meče. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že já mám ruku připravenou na zbrani od okamžiku, kdy mi došlo, že jsem právě někomu přesně udala svoji pozici.

Mezi stromy na svahu se objevila postava v šedozelené, pohybující se s charakteristickou lehkostí a grácií. Trochu jsem povolila křečovité sevření ruky.

„Nazdar, Aisling,“ kývla na mě Kajsa.

„Kajso, Talfryn, vyučenej šermíř, nová posila. Talfryne, Kajsa, ehm, kolegyně.“ Už poněkolikáté jsem si uvědomila, jak málo toho o elfce vlastně vím. Že vlastně nevím nic a domýšlím si jenom málo. Na druhou stranu, Kajsa mě nikdy nepodrazila, nenechala mě napospas adorským vojákům, tak co bych mohla chtít víc. Je koneckonců válka, že jo.

„To energetický pole vytvořila Aderyn?“ zeptala jsem se rychle. Kajsa sklouzla zlatavýma očima z Talfryna zpátky na mě a kývla.

„Nechtěly jsme vás tu někde složitě hledat.“

Na Kajsině tónu bylo něco divného. Byla nervózní. Co bych u jiných přešla bez komentáře, to u elfky, která si obvykle zachovávala lehce sarkastický nadhled, působilo trochu zlověstně.

„Co se stalo?“

Kajsa se rychle ohlédla přes rameno. Poprvé za dobu, co ji znám, vypadala jako pronásledovaná, jako někdo, kdo má v zádech nepřítele.

„Byla tu skupinka vesničanů přes noc, odešli před chvílí,“ řekla tiše a konec věty nechala viset ve vzduchu.

„Rabování?“ zeptal se Talfryn a v hlase jsem mu už zase slyšela to jeho nadšení pro věc. Podle toho, jak se na něj Kajsa trochu nejistě zadívala, bych si tipla, že to na něm poznala taky.

Elfka se zamračila.

„Jenže tady už není co rabovat. Co mělo nějakou cenu, to už dávno vybralo vojsko. A nejde jen o to, proč tu byli. Proč se nebáli? Až k hranicím? Za války?“

Bezděčně jsem pokyvovala hlavou.

„Pravda. Chceš je sledovat?“

Kajsa přisvědčila. Začala jsem uvažovat.

„My dvě půjdeme za nimi a Talfryn s Aderyn tu počkají na Asgeira?“ navrhla jsem po chvíli.

Pro všechny případy jsem nechtěla vyrazit na sledování sama. Neměla jsem ale nejmenší chuť tahat Talfryna hned první den u pohraniční stráže do ničeho, co by vzdáleně připomínalo akci. A pokud jsem si pamatovala, byla Aderyn na Příčné už šest dní v kuse, zasloužila si taky trochu odpočinku, zatímco Kajsa střídala předevčírem.

Viděla jsem na Kajse, že uvažuje podobně.

„Asi jo,“ souhlasila nakonec. „Zajdeme se domluvit s Adou a vyrazíme,“ otočila se a vyrazila zpátky do svahu. Talfryn ji poslušně následoval, já na chvíli zůstala zamyšleně stát.

Kajsina nervozita se mi nějak nezdála – je fakt, že vesničani, kteří si jen tak vyrazí na špacír k hranici mezi dvěma zeměmi ve válce, jsou podezřelí, ale kvůli tomu se najednou Kajsa nemusí chovat jako štvaná zvěř. Od slavné bitvy u Tessary se tu neukázal nikdo než pár malých výzvědných oddílů, boje se přesunuly jinam, takže není až tak neuvěřitelné, že by se pár vesničanů odvážilo až sem... ale proč?

Začala jsem stoupat směrem, kde se elfka a můj mladý nadšený šermíř ztratili v mlází.

Ukázalo se, že Aderyn se schovávala v dolíku pod hřebenem, zakrytém vysokou trávou a houštinou mladých jeřábů. Pravda, neviděla nikam, ale ani to nepotřebovala. Stačilo jí natáhnout přes cestu energetické pole. Na chvilku jsem zalitovala, že jsem na magii byla vždycky takové dřevo.

Kajsa jí rychlým šeptem tlumočila můj návrh a drobná krátkovlasá čarodějka rychle přikyvovala. Šťouchla jsem do Talfryna.

„To je Aderyn, poslala nám ji Acadaemia Magica. Když si Frolik najímá čaroděje, musíme my taky,“ usmála jsem se a doufala, že do předmětu „armádní čarodějové“ nebude šťourat. Nebo alespoň ne moc.

Talfryn přikývl. Začínal mi trochu připomínat houpacího koně.

„Dobrá, jsme dohodnutí. Vrátíme se zítra během dne. Ať sem Asgeir pošle někoho jako spojku, jen pro případ.“ Aderyn se při představě, že by měla samotnému veliteli oddílu radit, co má dělat, viditelně vyděsila. „Asgeir to pochopí. Kdyžtak mu řekni, že to celé byl můj nápad,“ navrhla Kajsa. „Mějte se tu pěkně, přeju nudnou hlídku,“ rozloučila se.

Zamručela jsem cosi v podobném smyslu a vyrazila za Kajsou. Ta nasadila ostré tempo a zamířila podél hřebene, rovnoběžně s cestou – až na to, samozřejmě, že tady žádná cesta nebyla. Spíš ostružinové houští, hloh, šípky a tak. Jasně, já vím, jak si Aisling nerozdrásá ruce o trny a nezanechá v roští nějaké ty vytrhané vlasy, není to pořádná hlídka.

 

Rowan pomalu kráčela mezi stromy a pečlivě si prohlížela půdu pod nohama.

Úplně se zapomněla Aisling zmínit o tom planém poplachu v noci na dnešek. Ale vlastně to ani nebylo důležité.

V noci se jí zdálo, že něco zaslechla, podivný šramot, který jí neseděl k lehkým krokům zvěře. Opatrně se připlížila blíž a dlouho se dívala, ale neviděla nic. A stopy tu taky žádné nezůstaly. Jen ze sebe udělala blázna.

To Aisling vědět nepotřebuje.

následující část příběhu

Děkuji za všechna přečtení a kritiky!

---